Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Stručně a jasně

Dnes rozhazuji hrstku poznámek, čili několik glos. Mám uzávěrku, takže žádné dlouhé mudrování, ale z hlavy to vyhodit musím.

Ve Francii objevili, jak jsou prolezlí incestem. Zřejmě další vlna, protože první celosvětová prolítla médii po odhalení Fritzla (to byl ten rakouský tatík, co si vybudoval podzemní kryt a roky věznil dceru, kterou soustavně oplodňoval), při níž jsem také přispěla svou trochou do mlýna. Měla jsem  veřejné dvě přednášky, články a seminárku. Tu jsem potom zpracovala do e-knihy i s bohatou literaturou pro kolegy studenty (Dvanáct a půl tisíce slov). Jak vidno ze současných debat, téma je stále aktuální a diskuze jsou potřebné – nejvíc ovšem vnitřní očista všech obětí. Buďme tedy tolerantní k těm, kdo to ze sebe nyní budou opět setřásat a nehledejme za každou cenu touhu po zviditelnění. Tohle opravdu není  téma k posměchu, nevíře a zlehčování. Oběti odvalí pořádný balvan a nehledejte v jejich jednání logiku podle svého vlastního mustru.

S tím souvisí bouře kolem hlášky o sjízdnosti dvou kolegyň řidiček na Dakaru. Dnes již není důležité, nakolik a v jakých souvislostech kdo konkrétně kdy co pronesl, ale debata kolem, v níž se opět objevuje obhajování hrubosti a sprostoty jako práva drsného muže. A trochu vzadu se krčí námitka, nakolik je jakýkoliv prostor mezi rovnými a kamarádskými lidmi bezpečný, když se cosi takového může bez většího kontextu dostat na veřejnost. Samozřejmě za účelem pozornosti, jakéhokoliv zisku. Což platí i pro důvěrná sdělení všeho typu kdekoliv a kdykoliv. Pokud totiž sdělení nebo blbá poznámka narazí na hradbu mlčení a nevyvozování důsledků (maximálně vůči mluvčímu nebo donašeči mezi čtyřma očima), nebudou pokračovat. A zisk nebude žádný, takže nepoptávka sníží nabídku. Abyste rozuměli líp, splývá mi to celé například s účinností supervize u rozhozeného týmu lidí. Pokud účastníci nahlásí nadřízenému, co kdo řekl, hroutí se smysl děje, nastoluje se trestání a ničení psychiky odvážných. Čímž se náprava rozhodně nedostaví, ale zničí zbytky dobrého. Ano, například u sociálních zařízení, sama jsem zažila a nyní čerstvě dostala echo odjinud… Takhle tedy nečekaně souvisí Dakar třeba se Slunečnicí v Ostravě.

Bureš se zviditelnil, i kdyby se nakrásně povedlo zákon o českých potravinách protáhnout až k prezidentskému podpisu. Nacionální povědomí může jásat, české je nejlepší. Dobře, zavedla bych pro hlasující poslance speciální průkaz, kterým by se odteď ani v jejich extra bistru ani v jakémkoliv obchodě nedostali k nečeským potravinám. Jakýmkoliv. Tedy ani k banánům, pomerančům, celé současné nabídce zeleniny a ovoce (jen několik českých jablek a rajčátek a kyselé zelí), k většině sýrů, části uzenin a lahůdek, konzervám, mraženým mořským rybám a plodům, sladkostem, alkoholu (a to by pro ně bylo obzvláště bolestné).  Před volbami může křičet, že se zasazoval o české zájmy. To, že kostelecké uzeniny často ani kočka nebo pes nežerou, nevadí, do té doby už stejně většina lidí pozbude čich a chuť. Dlabanec jako dlabanec a dovezené příměsi by přinejhorším dostaly výjimku (sója nebo odpady z Polska).

Načálstvu zachutnala moc, nesmyslné zákazy a strašení lidí pokračují, nadále se mohou uzavírat kontrakty, které plní kapsu vlivných skupin na úkor nás všech, našeho zdraví a budoucnosti. Namísto nouzáku přece mohou fungovat opatření, jaká jsou dávno zavedená a lidmi vnímaná. To, že se dál překrucují informace, nerozdělují čísla a jen straší, vyvolává pouze odpor a zbytečný risk. Neznám nával v malém obchodu, lidé běžně čekají před dveřmi menších provozoven (lékárny a pod), což lze zcela jednoduše mít i před knihkupectvím, bistrem, galerií, muzeem, specializovaným obchodem jakéhokoliv typu. Ve všech oblastech našeho života se pouze zakazuje, ale neřeší, jak s tím naopak žít a fungovat.

Stále upozorňuji na zařízení, kde jsou lidé udržováni pouze ohledně fyzických potřeb. Často zajištěni méně, než potřebují. To není výtka personálu, nýbrž veškerému vedení, převážně centrálního.  Domů se z nmemocnic a LDN vracejí jako nepohybliví, s proleženinami, odsouzeni k dlouhodobé laické péči a s minimální imunitou. Psychično u těch zůstavších v odborné péči je mínusové, lidé propadají beznaději a nejradši by už nebyli – a tělo s tím potom souzní. Po všech těch izolacích budou lidé umírat nikoliv na covid, ale na to, jak je systém „ochránil“.  Bez dotyku, přátel, rodiny, povzbuzení a zážitků. Mozek se ponoří do ticha a všechna kouzla, která jsme objevili, aby lidé mohli žít smysluplné dny, se už nikdy neuplatní. Však víte, že jsem tu plamenně psala článek „Zabíjíme je“. Už si to uvědomuje víc a víc lidí mimo pečovatelský a sociální obor, zatím houby platno, ale snad…

Jsem hrdá obyvatelka nejhoršího kraje v historii. Co taky čekat po vládě ANO, chtělo by se říct, jenže dost důležitých úředníků  tu zůstalo, předtím vládla ČSSD. Takže pokud se něco zanedbávalo, zlehčovalo, odsouvalo, potom jde o delší dobu a vina není na dnešních obyvatelích, ale nad tím, kdo tu hospodařil dřív. na všech, protože to nějak fungovalo a bylo pohodlnější pokračovat v zahnívání. My řadoví tu jsme spíš na ocenění, že zde žijeme a snažíme se, aby se kraj probouzel a fungoval. Podobné snahy rostou všude v pohraničí, včetně přemáhání dědictví starých rudých kádrů. Mnozí dosud mají vliv na své okolí a příliš dobře vštípené hodnoty starého řádu včetně nepřátelství vůči soukromým snahám vydělat, uživit se. Nyní konkrétně jde o pendlery. Těch jedovatých slin! Podobně, jako když soukromníci dostali podporu (stejně jsou to zloději, neslo se plošně i vnitrozemím).

Budeme chudší, budeme zápasit o živobytí, ale neměli bychom zapomínat. Přemýšlejme, co chceme změnit, jak si představujeme zítřek, jaro, léto. Jak můžeme zasáhnout do dění kolem, komu podat pomocnou ruku, co je důležité víc a co méně.  Potřebují nás děti, rodina, přátelé, sousedé. My potřebujeme je, jsme důležití jeden pro druhého navzájem.

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama