Staré dětské knížky v sobě mají kouzlo doby, kdy byly psány. Vypovídají o představách lidí, kteří je sestavovali. Velmi mnoho publikací se během devatenáctého století zaměřovalo na vedení dítek ke zbožnosti. Byly nacpané mravoukou, popisováním blaženosti dítek, co byly pilné, hodné a poslušné a také strašlivými tresty, jaké zažila dítka zlobivá.
Je zajímavé, že v roce 1847 napsala Charlotte Brontëová Janu Eyrovou, jejíž první část, Sirotek Lowoodský (zatím jsem narazila na tenhle způsob psaní, i když bych spíš psala malé „l“), patří dodnes mezi celkem čtivé knihy i pro děti. Tehdy byly jisté Florence Montgomeryové čtyři roky, takže moderně psaný román o Janě znát mohla a pravděpodobně i znala. Nemůže za to zřejmě pouze moderní redakce, překlad Brontëové do dnešní spisovné češtiny nebo slovenštiny. Ostatně i Jane Austenová ještě před Brontëovou psala skoro jako současník.
Vtip bude zřejmě v tom, jak dotyčné dámy vyrůstaly. Slečna Montgomeryová byla dcerou admirála a vždy byla jistě zajištěnější, než její dvě kolegyně. Navíc podléhala trendu psaní pro děti, které muselo mít výše zmíněné příšerné kazatelské rysy. Dnes jde o naprosto nestravitelné čtivo, jehož pozůstatky najdeme především ve starých zábavných kalendářích. Mají společné znaky. Nejde tu o vyprávění příběhu, nýbrž ukazování, jak je které chování zavrženíhodné a dojde trestu, případně jak hříšník odčiní vše napáchané. Proloženo očividnou zbožností na té psrávné straně.
Kniha „Nepochopený“ je však unikátní. Ačkoliv byla oblíbenou četbou pro děti (miloval ji autor Alenky v říši za zrcadlem i autor Lolity), autorka ji zamýšlela jako nabádání rodičům, aby se snažili porozumět svým dětem. Nepochopeným je tu malý chlapec, který si ještě pamatuje maminku a teskní po ní, vypráví o ní mladšímu bratříčkovi a chodívá k jejímu obrazu. Mluví tu a uvažuje jako o dost starší, cca desetileté dítě, ale to čert vem. Prostě byl jako velice šikovný a chytrý, jeho bráška samozřejmě také (má jim být pět a tři roky).
Jeho otec je vdovcem asi tak dva roky a nějak se ho dotklo, že neviděl synka moc truchlit, ba si dokonce ten malý drzoun dovolil krátce po matčině skonu normálně hrát! Pokud se tedy otec objeví doma (o děti se stará služebnictvo, které má o chlapci lepší přehled a bere ho jako citlivého broučka, vnímavého i vůči jejich starostem), líbá a chová mladšího kluka.
Jsou tu, samozřejmě, nějaké ty dětské klukoviny a trapásky, kdy se tatík modlí v přímém přenosu, aby kluk zase něco nežbleptnul před důležitými lidmi, ale nakonec i tragédie, kdy chlapec ochrne a umírá. Teprve tehdy nějak tatíkovi dochází, že o něm nic nevěděl. Protože pochybuji, že se do čtení někdo odvážně pustí, prozradím, že chlapeček využije toho, jak se k němu maminka sklání a šťastně odejde k ní. Když už nic moc jiného, dovolí se mladšímu chlapci, aby s ním na konci pobyl a vlastně se rozloučil přeříkáním modlitbičky.
Kniha by mohla působit jako divná věc, pokud bych nevěděla, že děti byly pro rodiče lepších vrstev jakýmisi neznámými tvory a leckdy pouze služebnictvo o dětech něco vědělo, ve skutečnosti leccos rozhodovalo a také je umělo týrat. Tomu se přičítá např. sebevražda našeho následníka Rudolfa, strádání dcer královny Viktorie a naopak bylo velkým pozdvižením, když nynější královna Alžběta mohla vyrůstat se sestrou skoro normálně, s maminkovskou péčí již zesnulé (a národem milované) královny matky.
Návštěva v polovině 19. století nám nenápadně podsouvá důvod, proč se stalo století dvacáté „Stoletím dítěte“. Pozornost tomu, jak dítě uvažuje a že není pouhým objektem výcviku, možná pomohla nastartovat právě takováto literatura.
Florence Montgomeryová, další Vaše knihy prý už byly moc placaté a nic nepřinášející, ale úvahy o chlapečkovi, který sám chrání a vychovává bratříčka i k lásce k mamince, kterou nepoznal, určitě pomohla něco změnit! To své tiché vytí nad řádky 24. vydání v Čechách Vám zcela odpouštím.
Mou odvahu může laskavý čtenář ocenit na malé citaci. Chlapec s bráškou zůstali venku na dešti, mrňous chytl horečku a chlapci chůva vynadala, jako kdyby byl Milošek na smrt nemocný, ale už se vědělo, že ne –což malému neřekli, ani k bratrovi nesměl:
„Dítě povahy Hemfryho velmi trpí, dolehne-li naň nějaká úzkost. I když je jisto, že starost pomine a nastane ulehčení, není možno, aby ihned změnilo své pocity. Celý život, minulý i budoucí, je zahrnut ve zlou přítomnost, ani i naše eksistence zdá se nám tmavou.
Ubohý ten hošík byl tak citlivý a bývalo mu různých jeho poblouzení vždy upřímně líto. Každé nepřívětivé slovo velmi se ho dotklo. Viděli jsme však též, že při všem tom býval neprozřetelný, bezmyšlenkovitý (bylo mu pět, sakra!) a těkavý tak, že by v něm nebyl nikdo hlubokého citu hledal. I jeho vlastní otec, ačkoliv se těšil toho kvůli Milošovi i kvůli sobě, že všecky věci bývaly obráceny v žert, aby oživily jejich smutné dětství, často se nad tím podivil a nejednou říkal sám sobě: „Tento hoch nemá srdce!“
Nemá srdce! Pohlédněme naň nyní v chodbě! Tvrdá slova Virgiina ho zarazila, bázeň o bratříčka zdrtila, bál se hněvu otcova a zároveň mu bylo líto, že otce zrušením daného slova zarmoutil. Přemožen tím vším a k tomu jistě výčitkami svědomí, klesl Hemnfry na podlahu a plakal, jako kdyby mu srdce puknout mělo. Ke všemu tomu přidala se ještě lítost nad tím, že si nikdo naň nevzpomněl, aby jej v jeho zármutku potěšil, ba že se naň dívali jako na příčinu všeho toho zla, jakoby byl proti všem a všichni proti němu. Vždyť jeho zármutek je přece větší nežli jejich, tak přemýšlel. Což Miloš nebyl jemu bližší, než Virginii? A přece jej nechali plakat a vzlykat bez povšimnutí. ..“
Když po dvou dalších stránkách rozboru a úvah Hemfry v pláči a trápení usnul, po hodině byl nalezen služkou a odnesen do postele.
Kniha mohla být sladkobolná ažaž, ale zřejmě se přesně trefila do několika desetiletí, kdy mohla přesně tím stylem a postřehy ovlivnit smýšlení a přístupy k dětem. Dnes se k ní můžeme vrátit alespoň v tom smyslu, že bychom děti přestali brát jako zdroje starostí nebo dávek. Kde začít?
