Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Šátečky

Pustila jsem se do žehlení a přidala si  dárek do sbírek, hromádku jinak neprodejných šátečků a šátků. Všechno se dá žehlit, i ty nejsilonovější běsy.  Hmátla jsem po neforemné zmuchlanině – a ejhle, ona to lehounká šálečka s třásněmi, silonová, zelenkavé nic se žlutou nitkou do čtverečků. Pááni! Tohle v růžovém přece nosila mamka! Na konci šedesátých let prolítla  zemí taková móda velikých silonových „květů“, něco jako chryzantém, udělaných ze skládaných a potom roztažených silonových průhledných šátků, vázalo se to na culík místo berušek. Mamka mi takovou nadýchanou bambulokytku tvořila ze své šálky, ale když se vzdala parádního šátku, vypadalo to mnohem líp.

A co mi přišlo pod ruku teď? Veliký šátek, podivná umělotina, budu si muset zjistit, jak se té látce říkalo. Když jsem byla nemocná, hlavně s angínou, dostávala jsem priesnitz na krk a aby dobře držel, balila mi maminka celou hlavu právě do takového šátku. Tak velikého, že mi obtočila krk a ještě cípy uvázala vepředu, aby mne při ležení netlačil uzel na šíji. Ne, nedoputoval ke mně šátek s kohouty, ale velice podobný. Už holt nejsem malá, abych si vysnila pohádku o tom, že mi ti kokrháči nemoc zaženou. Dneska se u nás v rodině používají vyřazené šátky z indické bavlny. Však víte, hit konce sedmdesátek, s kovovými nitkami. Děti by mohly dlouze vyprávět, jak jsem je občas oblafla hrou na piloty, plenu s nakapanou Alpou jim strčila na uši a  a uvázala šátek jak Nastěnce. Až na ten šátek to braly jako hru a vymýšlely si, kam pilotujou. Jasně, že měli sluchátka v látce, podobně jako váleční piloti v kůži. Trocha představivosti a už řídily bombardér. Jenže klukům nastěnkovský šátek? Když to měl jen jeden? Grr!

Podívejme se, červený s bílými puntíky! Bavlna, ten přijde na řadu později. Přesto hned vím, že z takového mi maminka udělala krásný muchomůrkový klobouk na můj první maškarní ples. Nevyhrála jsem sice tehdy cenu, ale moc se mi zalíbilo být maskou. Zůstalo mi to ještě dlouho – ten karneval byl někdy na konci mateřské školy a  rozevřel moje možnosti. Pokud vím, na další maškarní jsem s rodiči mohla jen jednou nebo dvakrát, ale vzít jsem si je nenechala. Od nějakých jedenácti jsem si včas v lese schovala masku (většinou jsem šla za cikánku, ve starých hadrech na rozstříhání se vždycky našla pestrá sukně a měla jsem vyšívanou halenku- kdysi máminy šatičky, potom moje noční košilka). Potom šla jako ven mezi paneláky a upalovala se převléknout a trochu nalíčit. Stačilo trochu, v šatně kulturáku měl vždycky někdo šminky. Jen jedinkrát jsem stihla průvod, ale naštěstí mamka neuvěřila, že jsem v něm byla viděna. Vyprávěla to doma jako vtip, ale já jsem měla ouška jako netopejr a vyvodila důsledky. Průvod ne! Masky měly vstup a šatnu zdarma – boty, kabát a tepláky se mi nemohly ztratit.

Předvádění povolené jsem zažila  dokonce i divadelní. Se hrou „Jak květinky přezimovaly“ jsme dokonce objeli půl kraje! Pravda, hrála jsem, co moc nikdo nechtěl, malou fujavici, co květinky trápí. Ale měla jsem i stříbrné šmouhy na tvářích a krásně namalované oči! Jednou jsem si to i nechala domů, aby naši viděli, ale bylo z toho spíš rozčilení, že takhle zmalovaná dělám ostudu přes půl města.  Z divadla mi zbyly jsem princeznovské šaty a v nich, s bráchovým mečíkem po boku (dýka wehrmachtu) a „parukou“ z přadena zrzavého chemlonu, jsem dělávala čajové dýchánky pro holky ze vchodu. Tak na hodinku – dvě, než jsem musela mamce naproti. Nejvíc jsem si ale užila recitování. Do dvanácti jsem se učila na jedno přečtení a deklamovala celkem slušně, takže jsem stávala na pódiích, v závodních klubech a tak různě, kde se chtěla moje škola blejsknout a liduška to neobsadila. To se mi ale rozeběhly vzpomínky!

„Zlé“ jazyky by mohly tvrdit, že jsem si to předvádění poté užívala při vědomostních soutěžích – a nebyly by daleko od pravdy. Později jsem to proměnila dokonce i v dobrovolnické hostování při výuce (kdo jiný by taky kašlal na okolky a bavil se s děcky o rodičovství, mateřství, antikoncepsi a podobně, že). Mimo covid přednáším ráda a leccos.

Sakryš, tady jsem šátek shrnula, udělal se sklad. Tak šup cáknout a rozžehlit! Ony byly puntíky i modrobílé. Přesněji modrý šátek, bílý puntík, velký jako mince. Což mne převalilo přes několik roků od základky až na zdrávku, kde jsme jednou přijely na brambory a vedlejší pole bylo obsazené ženami ve stejných šátcích. Ono se běžně chodilo ve skoro stejných, nevýrazných barvách, ale ten jednotný šátek…  Byly to vězenkyně. A protože nás právě tehdy náš učitelský dohled honil jak nadmuté kozy, dost jsme frflaly, že by nám tedy taky měli takové šátky sehnat, že to vyjde nastejno. S těmi ženami jsme se nijak nesetkaly, byly jsme dost daleko, ani do tváří jsme jim neviděly.

A podívejme, kašmírový! I to bylo něco, mít na zimu hezký kašmírák, také kolem sedmdesátých let. Hezky na krk, na hlavě se nosila kožešina. Často pěkně chlupatá souprava límce a čepice, ale nebylo to právě levné. Tenhle šátek bude mladší, je jako nový, málo praný. Tak osmdesátky – nebo ještě novější, po nějaké staré paní, co si ho pořídila nebo dostala. Po mamince mám ten její s téměř rozmazaným vzorem. Pořád dobře hřál, nosila ho pár desetiletí.

Jejda, nevšimla jsem si ještě tohohle silonu! Průhledný, potištěný bílou barvou. takový v červené barvě dalal parádu i mně. Jenže mi ze šatny jednoho krásného dne zmizel. Bylo to ještě na prvním stupni, v éře těch zmíněných nadýchaných bambulokytek. Nahlásili jsme to, protože jsme se na tyhle ztráty povinně pojišťovali desetikorunou ročně – a mamku hodně rozčarovalo, že pojištění je povinné, ale plnění prostě neexistuje (co byste chtěla za deset korun ročně, soudružko). Byla z toho i malá patálie příští školní rok, protože mamka odmítla desetikorunu škole dát a paní třídní prostě musela vybrat od všech žáků… Nevím, jak to dopadlo, možná jsme nebyli jediná kverulantská rodina, ale víckrát, na druhém stupni určitě ne, to po nás nikdo nechtěl.

Ono se řekne hnusné, nepříjemné žehlení – však ho taky odkládám, jak můžu. Jenže díky bláznovství, s nímž se věnuji starým hadříkům, se žehlení takřka láskyplnému nevyhnu. A věřte nebo ne, těch příběhů a vzpomínek, co se v páře nad prknem objeví, bývá nespočet. Možná i proto, že se jim nebráním, jenom se podivuji jejich síle a moci. No ano, věnuji se léta možnostem, jak pracovat se vzpomínáním, jak jich využívat společně s lidmi při nějakém předvádění (ano, jak jsem již prozradila, je to ve mně dál), ale že se mi takové množství obrázků nahrne u několika kousků… Čekaly mne ještě zažloutlé hadříky z padesátých let, miminčí. Takové, jaké jsem musela odvézt do sběru a skoror brečela, že nemůžu panenku oblékat jako miminko. Za dva roky jsem to potřebovala do školy.

Tady už s vyprávěním končím. Jsem ráda, že jsem se potkala s tou malou holkou, co si partyzánsky dopřávala zakázané radosti a o lecčems si tiše snila. Splnilo se jí mnohem víc, než by si troufla domýšlet. Jde z toho našeho setkání plná hrst naděje pro dny příští. A to je ta nejskvělejší vlastnost vzpomínání!

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama