Zatímco na internetu frčí již snad celé desítky návodů, jak na roušky, z čeho je udělat, naposledy na mne vykouklo video, že z dámských kalhotek. Zatímco z pánských trenclí, omotaných kolem hlavy, i slušivá čepička bude, bafají na mne mailové reakce. Mám přátele ve vyšším věku a obšivši rodinu, nabídla jsem (díky, pošto, za bezplatnost!) něco málo ušít i jim. Zprávy jsou dobré i horší. Najela jsem na linkovou výrobu, ale stejně zkouším různosti. Tudíž jsem se trochu zdržela a dnes šel jen jeden balíček. Více nemožno, malá pošta je už zavřená a velkou dezinfikují.
Aspoň to udělám pořádně… Bože můj, děda by mi za leccos pár vlepil a uši bych měla vytahané jako netopejr. On byl špičkový vídeňský krejčí, ale já se už učila sama a jsem člověk netrpělivý, takže dobré postupy s rozžehlováním a špendlením a nedejbože stehováním… Brrr. Nicméně dělám. Grr.
Do toho čtu vyprávění, jak někdo s mizernou imunitou vyfasoval u lékaře 1 roušku na jedno použití a pilně ji již několik dnů nosí. Nebo že další prosí velmi skromně o jednu jedinou… Plus lidi, co musejí dělat, ale velký podnik nemá, lékař nemá, staré paní se sesedly na zlou dobu doma a nesehnavši roušku, vychází jen jedna se šátkem… Aspoň, že synek zajede dát pár roušek ode mne klukům na hranici.
Nejhorší jsou ty díky zoufalců, co se cítili opuštění jako psi. Až ty mi plně odhalují, jak těžko jim bylo. Ta naděje, že něco budou mít, ta mne drtí snad nejhůř. Zrovna já a šitím zachraňovat tonoucí? Konec světa nastává, přátelé. Jdu zapošívat, ať to nevypadá tak prasácky… Ony se ty mrchy občas během šití hnou, hlavně ty dvojité. Já potom slintám nad profi výrobky na fotkách.
A abych nezapomněla, látkové roušky nevyhazujte, anóbrž ponechejte, doba jejich nošení se stále protahuje. Byť by se nenosily hromadně a povinně do léta, jak smrknete, prsknete, nosit budou potřeba. A že bychom měli koukat, co naši milí a sousedé a ti, které potřebujeme, potřebují? To už snad došlo všem 🙂
