Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Radost a tušení souvislostí

Dnes je šestnáctého března, den sociální práce a první den odborné konference.  Bohužel ani možnost poklidného uklízení, třídění ponožek a přípravného stehování před šitím není tak výhodné při online přednáškách, jak by se mohlo zdát. Naopak, jako kdyby mne spousta špendlíčků píchala do sedínky, skákala bych pořád jak čertík z krabičky. Potřebovala bych diskutovat, připomínkovat, prostě být mezi kolegy a kolegyněmi. Tolik mi to chybí!

Už před nějakými čtrnácti roky jsem si vždycky libovala, že na školách existují přestávky, že se s holkama šlo někam na kafčo, že na krajských poradách a školeních byly bezvadné pauzy, při nichž jsme leccos probraly k tématu i naší práci. Na generálním ředitelství ÚP jakbysmet. Jak jsme si pomáhaly, jak si předávaly materiály a zkušenosti!

Ono se to nezdá, ale být v organizaci jediná samotinká v časech, kdy se to všechno pořádně rozjíždělo, nebylo jednoduché. Pro zdravotníky jsem byla divný tvor, který jim leze do revíru a navíc si uctivě nesedá na zadek před jejich odborností – sama jsem byla z oboru a měla svého času praxi nejen někde obyčejně, ale k ní ještě špičkovou.  Pro své podřízené jsem byla místy vetřelec  a nevěděly, čí vlastně jsou, protože vztahy byly sice na organizačním pavoukovi, ale v reálu neplatily.  Tak proč mne poslouchat nebo brát na vědomí víc, než ze zdvořilosti, že. ÚP po devíti letech od změny to samé v bleděmodrém.

Stalo se, že jsem zaváděla systém karet a plánovaní služby, který jinde prošel dvěma inspekcemi kvality. Půlku klientů jsem už měla s pracovnicemi a klienty probranou – a hle, den ze dne mi oznámili, že se rozhodlo o zakoupení programu na počítač, byť management věděl, na čem pracuji. Prostě jsem několik týdnů práce hodila do koše. Dostala jsem befelem pracovnicím v novém systému pomáhat a bez řečí. Námitky zaraženy. Po sedmi letech hrr, rozjely se karty klientů, v podstatě systém, který jsem zaváděla, jen o něco rozšířenější.

Ani jsem netušila, že se vybírá nebo nastupuje nový pracovník v přímé péči, dokud se neobjevil. A teď nějak veďte sociální práci, když si ředitel myslí, že máte hlavně vytvářet účetní podklady pro ekonomku, vyřizovat občanky a zajistit vydávání zůstatků důchodů.  Přesto se povedlo mnohé. Práívě proto, že jsme my studentky o své práci debatovaly, porovnávaly úskalí a problémy, že jsme jako sociálky  hledaly cesty, jak prosadit, co potřebujeme, abychom lidem mohly nabízet.

Nemyslete si, že jsem génius, který si čichl k principům a hned všechno věděla znal. Díky kolegyním jsem si mnohé ujasnila a věřte, že mezi námi bylo mnoho těch, které viděly až tam, kam se postupně dívám já.  Bohužel právě ty hodně odpadaly,  našly si jednodušší obživu, upřednostnily své rodiny – anebo onemocněly natolik, že se rozhlédly po méně stresující práci.  Také jsem musela volit a na jedné misce bylo zdraví a touha být tu pro vnoučky, co se začali drát na svět, na straně druhé milovaná práce, kde jsem mohla předávat lidem kdejakou zkušenost a pomáhat s jejich potížemi. Včetně nulové možnosti místního uplatnění.

Ano, stále vás tu otravuji různými varováními a popisy  událostí – a nečekejte, že s tím skončím. Teď se však chci podělit o naději a radost z toho, co jsem dnes slyšela. Tak za prvé byli ověněni nejlepší – nebo přesněji z nejlepších byli vybráni ocenění sociální pracovníci. Cena Gratias není nijak věkovitá, ale jsoucí. To je hlavní. První jmenovali kolegyni Soňu Škvareninovou ze zdejšího domácího hospice. S lidmi z této služby jsem se běžně míjela při sociálním šetření v rodinách. Mohla jsem vidět na vlastní oči, nakolik pozvedali břemeno péče, tísně a strachu. S kolegyní jsme se občas slyšely na telefonu a vždycky jsem věděla, jak dobrý dojem za sebou v lidech i ona osobně nechává.

Skoro jsem se podivila, že cenu dostal i můj velmi oblíbený pedagog až teď.  Pavel Pěnkava je totiž jako zkušený sociální kurátor Prahy 1 doslova pojmem. Dokonce jsem od jednoho policisty slyšela slova uznání, někdy před třemi čtyřmi roky, že bezdomovci vědí, že ten pro ně udělá hodně, že tenhle kurátor pomůže.  I on sám prohlásil, že teda ten chlap musí být třída.  Inu, je.  I po škole jsem ho potkávala na konferencích, občas jsme si napsali – vždyť právě tu pochvalu od řadového poldy prostě potřeboval vědět.

A potom se mluvilo, všemožném, tak jak to čekáte. Byla tu Iris Florentin z Ministerstva soc.práce a soc. služeb Izraele a řeknu vám, poprvé jsem si uvědomila natvrdo škálu veškerých problémů kvůli covidu. A oni je tam řešili co nejlíp a co nejrychleji, protože museli dodávat starostům obcí a měst pokyny, co dělat, aby pomohli těm a těm a tamtěm – tam se totiž o služby starají přímo města.  Podle svých možností a potřeb.  Věřím, že to byl fofr. Něco se vyskytlo, například potíž s dojížděním děcek do školy ve vedlejším městě – a frr, v rámci dnů zjistili, co a jak je a co by šlo, poradili se se zdravotníky – a lejstro s pokyny přistálo u starosty.  Nebo nějaké terapeutické sezení mohlo být jen online, lidi za to nechtěli platit, že není plnohodnotné. Hup na problém, domluvit se s odborníky, vymyslet, co s tím (aby se ta služba uživila) a vyřešeno. Tak o tomhle si vážně můžeme jenom nechat zdát.

Trochu mi dala zabrat Linda Sokačová z Amnesty International. Konečně se někdo kouká také na práva nejen klientů, ale i personálu v sociálních službách! Na to, jak lidská práva úpí ohledně uzavření seniorů, jako kdyby to byli bezprávní plyšáci, co se jenom potřebují omýt, nakrmit a konec.  Však víte, že jsem tu napsala emotivní články o tom, jak seniory v zařízeních zabíjíme tou šílenou izolací. Od jara se na to již začali koukat jiní podobně, od podzimku se opravdu už leccos dočtete ale tady to bylo všechno skvěle shrnuto.

Paní Radka Janebová se na etické problémy podívala poněkud jinak, protože se mimo výuku na VŠ stará také o osamělé matky se problémy, které jsou snad ještě šílenější, než si lidsé dovedou představit. A na jejich příkladu promlouvala také o nedorozuměních, která během služby vznikají. Skvělý příspěvek!

Docent Peter Brnula shrnul nenadálý směr v sociální práci, podmíněný digitálními technologiem, které převzaly otěž v životě celé společnosti. Znám ho jako výborného analytika vzhledem ke znalostem historie (nejen) sociální práce a schopnosti propojit ji se současným děním.

A konečně pan Michal Opatrný z Českých Budějovic poukázel na to, jak jsme si navykli vnímat sociální práci jako souhrn dávek a výčet poskytování služeb. Mluvil o tom, jak pandemie ukázala nutnost pracovat s lidmi a řešit jejich problémy, o tom, jak se konečně tato práce posouvá i ve vědomí veřejnosti jako velmi zásadní a potřebná. (Doufám, že to tak  vnímáte již i vy, milí čtenáři i náhodní návštěvníci mého článku.)

Zkrátka a dobře, brnkali mi všichni na strunky, rozezněli je k diskuzi na témata, jaká sama už roky vnímám jako velmi aktuální, jenže znáte to, dočkej času… Jsem vděčná i za ty milé „holky“, co mne k těmto tématům vedly svými úvahami i příklady. Protože je to naše společná cesta, i když si teď sedím na patníku vedle a třídím zápisky – mimochodem, konečně jsem po pěti letech přihlásila manuál o práci s lidmi do Portálu. Ne, že by mi potvrdili přijetí, ale uvidíme.  Jsem odhodlaná zadat ji i jinde, aby mohla pomáhat. Mimochodem, píšu asi celkem vědoucně, když si od léta ode mne vyžádalo text brožurky o hospodaření kolem 80 pomáhajících organizací. Po vzájemných doporučeních.

Zítra je taky den a věřte, moc se na něj těším.  Dovolte mi zadoufat, že taktéž nějací studenti z naší chebské VOŠ se najdou, když jsem jim narvala oznámení na jejich stránku…

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama