Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Pořád jsem to já

Na karlovarském festivalu máme další hvězdy, mezi nimi i Julianne Moorovou. Známe ji třeba z Jurského parku, Evoluce, Mlčení jehňátek – a co bych se tu rozepisovala, nejsem encyklopedie. Koukám na ni  ráda, víceméně v čemkoliv. Ovšem jeden film mám ve velmi živé paměti. Za ten byla nominovaná snad všude možně a a já ho také doporučuji lidem, co se potácejí v současném maléru, rozpoznaném v rodině, a leccos si neumějí vysvětlit.

Moje osobní setkání s vynikajícím výkonem herečky a všech zúčastněných vůbec se odehrálo na jaře 2015 v Táboře. MPSV se rozhodlo uspořádat týdenní „školu“ pro řadové sociální pracovníky všeho druhu, již druhou v pořadí. Probírali jsme tam v malých pracovních skupinách svou praxi a snažili se dávat dohromady, co by mělo být v novém zákonu o nás. Pravidla naší práce, základní podmínky pro profesi a tak podobně. Osm hodin se diskutovalo, psalo, vymýšlelo, až se z nás kouřilo, poté se debatilo kdekoliv, kde jsme si sedli. Nádherný, smysluplný běs! Dal mi hodně, včetně informací o podmínkách práce v širém okolí (a o potížích, jakými jsme se prokousávali skoro všichni).  Zákon se projednává „nahoře“ pořád. Očeše se na paskvil a chcípá, aby zase povstal s novým kabátkem. Asi z nás mají politici strach, protože v terénu vidíme příznaky a problémů a ony opravdu vyrostou do míry našich předpověd – a oni potřebují zůstat hezcí a do ničeho moc nerejpat.

Někdy kolem středy se rozneslo, že v kině dávají film, co by měl být skoro povinnou součástí našeho vzdělávání. A kapesníky s sebou. Ano, věděly jsme  v té mé skupině odvážných školaček, o co tak asi jde. Já byla jednou z mála, kdo s lidmi s demencí kdy pracoval, ale znáte mne, rejpu se v tom dál a dál. Poznávání je dobrodružstvím a snad dokážu vyvodit i cosi dalšího pro jiné. Opravdu mne ten film strhnul a ačkoliv jsem se pohybovala na poměrně známé půdě a rozuměla lecčemu, zasáhlo mne mnoho scén. Taky jsem potřebovala kapesník, nebudu zapírat.

Pokud jsem dříve lidem vysvětlovala, že ztrácení paměti je šílený, těžko pochopitelný stav, teď jsem měla možnost, nijak líbivou, projít se s hrdinkou jako za ručičku. Nepochopením, nepříjímáním toho, co se se mnou děje, jak se ztrácím sama v sobě bez náhrady. Paměť, základ naší existence a osobnosti, vypovídá  službu ve všech ohledech. Nepoznáváme okolí, současné podoby svých blízkých, nakonec ani to, co znamená vzkaz od  útrob a svěračů, nucení k močení. Člověk se utápi ve vzdoru, vzteku, beznaději a stále rozlehlejším tichu.

Mnozí již tušíte, že jde o film, oceněný Oskarem, Zlatým Glóbem a Cenou BAFTA, nazývaný Pořád jsem to já, podle knihy Still Alice Lisy Genovy.

Mnozí jsou zděšení tím, co s Alicí prožili, některé  kolegyně se z kina tehdy doslova zdrceně vypotácely a nechtěly by takhle dožívat. Neberu však ty prožitky jako závazné a pouze zničující. Moje doporučení vyplývá z mých dalších nahrabaných poznatků a zkušeností. Tohle všechno, film i kniha, jsou zkratky, vedoucí k pochopení hrůzy a škod. Tato nemoc i v mírnější formě postihuje pouze procenta stárnoucí populace.

Přirozené ubývání paměti lze brzdit, protože mozek můžeme cvičit stejně jako svaly. Od padesátky bychom si měli budovat i stabilní zázemí, sousedství, přátele, rodinu, utišit sváry (ony i děti už často přirozeně moudří a nacházejí svou cestu k rodičům). Připravit svůj domov na potíže s pohybem, případně najít méně bariérový a rozumně se pohybovat.  Mimochodem, jízda na kole je sice fajn, ale ústrojí pro rovnováhu také věčně nevydrží. Sluch i s tímto ústrojím chátrá docela nezávisle (nechci vidět tu záplavu postižených, co mají dnes pořád sluchátka, to bude pandemie). Pokud člověk nemá včasnou pohybovou náhradu za dlouhé túry na kole, rychlý přechod ke gauči se také projeví. Ostatně, postižení sluchu samo o sobě hodně vyřazuje ze společnosti – a chuti v té společnosti být. Pořád se vyptávat, půlce nerozumět… Ticho čtyř stěn vše pouze násobí a zacykluje. Domov léčí, ale ten všednodenně pustý zároveň jinde ubírá na schopnostech. Zde opět zvolávám: Zlatí důchodcovští pejsci!

Nebojte se ponořit do hrůz nemocného nitra. Na jeho závěru snad uvidíte a poznáte to dobré, co já. Naději, důstojnost, lásku.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama