Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Popravit, protože žije

Taková poprava, to bývalo podíváníčko! Krev stříkala, na šibenici sebou člověk mrskal, v ohni se dusil. Dnes je to nuda. Někde někdo bouchne štemplem do papíru, přidá klikyhák a milost nečekejte. Nene, tak jednoduché to ve skutečnosti není, tedy ve smyslu rozhodování pověřeného jedince s bichlí vyhlášek a zákonů na stole. On za tím bývá i záměr, vykonavatel je jen nastrčeným výkonným šmudlou. Jak je všeobecně známo, především oblast kultury totiž rozvíjí osobnost po mnoha stránkách a  vede ke svobodnému uvažování. Což je nežádoucí, pokud potřebujeme dav. Šedý, všepohlcující, spokojený a směřující za tím, kdo rád kočíruje pro vlastní zájmy.

Nyní po koroně  (a před možnou další) tiše jako listy, padající z naší třešně, odumírají drobné i větší podniky. Proč zrovna ta třešeň? Letos jí během korony odpadly drobné zárodky plodů a listy, které shazuje již v červenci, držely na větvích až do teď. Hustší, než obvykle, žloutnoucí až v srpnu, nyní tiše klesají a hnědnou před očima. Snažily se alespoň stínem nahradit  neúrodu, ale síly došly. Přesně tak odevzdaně a hořce, jak se kolem nás propadají do trpkých konců obchůdky, provozovny, jednotlivci – a také různé kulturní možnosti a projevy. Někteří z těch nositelů ještě doufají, snaží se udržet, i když chřadnou s každým dalším týdnem a měsícem.

Zasáhlo mne mnoho příběhů během „korony“ a po ní, ale právě nyní prožívám úzkost další. Je velice osobní: Kdysi po revoluci jsem bezradně tápala. Bylo mi jasné, že chci a potřebuji psát, že jsem plná příběhů, které nebyly zveřejnitelné za minulého režimu. Jenže se v tištěné literatuře pro mne až tolik nezměnilo. Vedle prosazovaných disidentů se udrželi hlavně zi zavedení nebo spjatí s novými možnostmi.  Co budu líčit, povedlo se mi dostat do novin několik fejetonů a pár osvětových článků pro děvčata. Jako redaktorce místních novin moje možnosti končily v podstatě za hranicemi města. Možná bych se přifařila k místnímu nadšeneckému pidinakladateli, ale ten nevydržel, ukousl si příliš veliké sousto a skončil. Moc mne lákal svět fantastiky, patřila jsem k těm, kdo četli všechno, co tu v letech minulých vyšlo. Četli jsme doma dál, tehdy nám jeden nový časopis  otevřel dveře do pokračování cest ve světě, který nás zajímal. Přepočítávali jsme každou korunu, ale předplatit si dobré noviny a časopisy byla na polosamotě nutnost.

V polovině devadesátých let jsem přece jenom nesměle vhodila svou povídku do jedné zde vyhlášené soutěže. Považovala jsem ten čin za pořádnou drzost, hlásit se mezi vyvolence, jejichž příběhy mi braly dech. Kupodivu mi to vyneslo pozvání na Bohemiacon jako hosta a já se v Ústí najednou osobně potkávala s lidmi, jejichž jména byla předmětem mého obdivu. Dokonce ještě líp: vyzývali mne, ať píšu, ať posílám, co můžu. Otevřely se přede mnou možnosti světa, který jsem do té doby vnímala jako sakra náročný. Hodně letěla technika a znalosti historické, což znamená poctivé studium pramenů. Netušila jsem, že je tu ještě další koutek, dávno zvaný fantasy, co jsem již strkala do šuplíku jako divné pohádky pro dospělé, jaké se nehodí vyprávět  dětem.

Zkrátka a dobře, ona prvotní odvaha mi přinesla řadu vítězných a otištěných povídek nebo novel. Jsem jednou z celé řady současných autorů, mnohých daleko úspěšnějších, kteří vděčí za příležitost a rozvoj právě Ikarii. Jsou mezi nimi stateční studenti i dospělí, mámy od děcek jako já, lidé „obyčejní“ i špičkoví ve svých oborech. Dostali jsme šanci a chytli se jí. Protože ve světě, do něhož nás Ikarie uvedla, dostáváme od čtenářů a recenzentů za uši, diskutujeme na workshopech, jednáme s nakladateli a časem také porotcujeme soutěže těch dalších, co chtějí využít stejných šancí.

Ano, právě o Ikarii (XB-1) dnes jde. O fenomén, který hrdě nese jméno legendárního filmu, který v 60.letech ohromil i Ameriku. O literární časopis, plný písmenek, bez politiky, zato s povídkami světových i našich autorů, recenzemi filmů a knih, články ze světa fantastiky i vědy a seznamy právě vydávaných knih, očekávaných filmů, včetně glos současných událostí. Kdo zná mé články, matně vzpomene, že jsem tu uvítala vzkříšení Ikarie poté, co ji zkusila zaříznout Mladá fronta. Zbavila se tehdy mnohé „přítěže“, chtěla nadále produkovat pouze módní krásné life stylové věci. Tady bylo moc písmenek a bylo to podezřelé, protože se prodeje spíše zvyšovaly. Ikarie byla zkrátka poplatná svému oboru, vymykala se chladným kalkulacím a čemu nerozumím, byť fantastickému úkazu (nebo právě proto) to radši zadupu.

Redakce a nadšenci se rozhodli pokračovat, místo Ikarie si dali do názvu druhou část jména filmu. XB-1 se zvedla z popela Ikarie a tvrdohlavě zamířila vpřed. Čtenáři nezklamali, třebaže někteří příležitostní smutnili, že Ikarii na pultech již nevidí. Pomohly však besedy a přednášky (prodejci samozřejmě neměli čas ani znalosti, pokud se o Ikarii sami dříve nezajímali) a mnozí konečně zajásali, že „jejich“ časopis žije. Dokonce je v podstatě stejný, i se soutěžemi, které dávají šanci „nové krvi“.

Potom přišla koronová opatření, po čtrnácti dnech již zbytečná a zkázonosná. Situace kolem hrozícího zániku se opakuje. Ano, celá kultura je bita stejně, jako zchudlí jednotlivci mezi námi. Jenže dnes se věnuji téhle hrůze. Šéfredaktor Vlado Ríša v srpnovém čísle přiznal, že časopis vychází především díky podpoře lidí z redakce a okolí. Před několika dny mi osobně pověděl víc detailů. Autoři souhlasí s vydáním povídek zatím bez honoráře, soukromé osoby se skládají na tisk a další náklady. Samozřejmě, i naše „iksbéčko“ požádalo ministerstvo kultury (jako mnozí další) o pomoc. Zamítnuto. Proč?

Protože si tento časopis drze žil bez státní podpory. Nezažádal si o žádný grant, nestál vloni prosebně ve frontě, byl nezávislý. Dovolil si léta působit na své příznivce, je prostředníkem v jejich osobním rozvoji, nepotřeboval ani podporu v literární soutěži Daidalos. Ochotně podporuje českou literaturu spoustou recenzí nových knih a rozšiřuje povědomí o zahraniční produkci  knih i filmů, kriticky vysvětluje historii žánrů.  Má za sebou celé čtvrtstoletí, je skutečným fenoménem naší nové doby.

Znovu opakuji, XB -1 je dnes náš jediný literární časopis, hodný toho názvu.

Stát se vůči němu provinil opatřeními, která se stala likvidační také pro jiné obory. Nyní tento stejný stát, prostřednictvím ministerstva, které by mělo chránit a pečovat právě o takovéto kulturní fenomény, dal jasně najevo, že si nezávislé a přemýšlivé médium v naší zemi nepřeje. Stačí k tomu jediná větička: Minulý rok jste si nepožádali o grant.

Mnozí si řeknete, že jste žili bez toho a budete žít dál. Nezajímá vás „svět těch mladých“, takže ani netušíte, že autory našich i světových příběhů jsou často velmi vzdělaní lidé, kteří navíc ovládají i práci s jazykem a rozhodně nepíšou o blbostech. Jen si hrají s možností „co kdyby“ a „něco je jinak“. Věřte však, že stejně zřetelně, jako se úspěšně vrátila oživená verze filmu Ikarie XB-1, budou trosky časopiseckého velikána, spojené s mizerií této doby, významně a výhrůžně trčet k nebesům. Pokud jsou vám moje tvrzení podezřelá a divná, běžte a kupte si jedno číslo.  Přesvědčte se sami. Namísto podpory ji „kultura“ lhostejně popraví. Nebo záměrně?!

Budete se totiž ptát stejně, jako já: Kdo potřebuje popravit i tuhle platformu samostatného myšlení a tvůrčí fantazie?

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama