Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Pohled zpátky není marný

Dostala jsem dárek, velice milý a plný informací, jaké se dnes jen tak nenajdou. Kalendář českých paní a dívek pro rok 1901. Již  čtrnáctý ročník, abyste věděli. Tvrdí se v něm hned na začátku, že 1901 jest rok obyčejný.

Co to vlastně bylo za dobu? Mnozí si představí secesi, boje žen za jejich práva. Což se odráží i tady, stačí listovat. Začínal se jedenáctý rok (střední) dívčí školy Minerva pod vedením Elišky Krásnohorské (ano, ocitáme se také v hodinách dějin literatury).  Po Americkém klubu dam, vedeném Vojtou Náprstkem,  se české dámy natolik utvrdily v důvěře ve své síly a možnosti, že tři roky po Náprstkově smrti, v roce 1897, uspořádaly vlastní sjezd. Vtrhly rovnou na Staroměstskou radnici -ta byla ještě hodně rozlehlá, do dnešní podoby ji zdecimoval až požár r. 1945. Dozvídám se tu nejdříve o postavě – či spíše o postavách čtyř sester, z nichž nejstarší paní Pavlína Klenková z Vlastimile se právě stala předsedkyní, tehdy nazývanou „starostka“ Ústředního spolku českých žen.

Já hned po prvním listování věděla, že určitě najdu nějaký střípek i do skládačky historie české sociální práce – a hned u těch sester se mi to potvrdilo. Tři sestry paní starostky se postaraly o dobročinnost v pražském Karlíně a čtvrti sv. Petra, nejmladší dobročinila v Praze a ještě předtím v Brně. Tam nejdřív žila také naše paní Pavlína, která mimo jiné založila Brněnskou Vesnu, což byl nejen časopis, ale hlavně vzdělávací spolek. Byla vdaná za lékaře Klenku, který ji ve vlastenecké práci a dobročinnosti velmi podporoval. Společně dosáhli založení první české školy v Brně – kam chodily jejich děti mezi prvními. Paní Klenková ovdověla, v roce 1890 se odstěhovala do Prahy a jak vidno, rozhodně tu neodpočívala. Když jmenuji čtvrti, kde řádily její sestry, prozradím jméno té, kde původně v Praze začínala ona: Královské Vinohrady. Ženskému spolku nepomáhala jen schopnostmi, ale hned i finančně – v roce 1900 dala dva tisíce korun na pomoc nalezencům. Samozřejmě žádná dáma nechtěla vypadat vedle ní lakomně a tak hned přihazovaly. Vybralo se peněz dost, aby mohly pěstounky nalezenců dostávat odměnu deseti korun, což podle zpětné vazby ze zemského ústavu a duchovních činitelů v obcích hodně pomohlo. Hlavně v lepší péči o děti. Intuitivní dobročinnost a práce v rodící se sociální oblasti se tady skoro před očima proměňuje v něco, co brzy bude mít jasnější pravidla a postupy – ostatně od roku 1919 datujeme vsznik naší české sociální práce včetně školství.

Onen ústřední spolek se vrhal na různé problémy. Zdravotnický odbor zajistil osmiměsíční kurz  s praxí v nemocnici Na Karlově pro ošetřovatelky, aby mohly pomáhat v domácnostech – asi jako naše dnešní pečovatelky. Mělo to svá pravidla, včetně nároku na kávu či thé, pokud bděla v noci, samozřejmě i na stravu. Ošetřovaly nemocného, udržovaly lůžko i pokoj v čistotě. Byly placeny zlatkou  šedesát za den mimo Prahu, zlatkou za 24 hodin služby a za dvanáctky 0,90 zlatých za den a 1,20 zlatých za noc. Proč mluvím o pečovatelské službě? Ve zdůvodnění (dnes bychom řekli ve veřejném závazku) stálo, že ošetřovatelky mají pomáhat právě tam, kde je již rodina vyčerpaná péčí. Jejich vzdělání pravděpodobně v podstatě odpovídalo současnému vzdělávání pečovatelek. (Dnes je povědomí o potřebách a ošetřování na vyšší úrovni a má, na čem stavět – proto jsou kurzy skoro třetinové, ovšem s povinným dalším vzděláváním.) Spolek pomáhal i dívkám, které přišly do Prahy pracovat nebo tu bydlely kvůli škole (např. penzionát, kde probíhala i část výuky).

Zmínila jsem se tu o Elišce Krásnohorské. Byla mnohem významnější jako veřejně činná dáma a ředitelka Minervy, než jako básnířka, což právě v tomto kalendáři dokázala i vzletnými verši pro české lékařky dvacátého století. Tehdy se to velmi nosilo, dnes je pathos jejích slov zralý na vyvolání alergické reakce. Najdeme tu také vzpomínku na paní Riegrovou-Palackou, přispěla paní Popelka Billiánová, Vlasta Pittnerová, ba i Adolf Heyduk (ze jmen, která jsou ještě dnes známá), ilustrace pocházejí mimo jiné od L. Marolda a Z. Braunerové.

Zajímavý je výčet dívčích škol, jak po celých Čechách a Moravě vznikaly a rozvíjely se, podporované dámskými spolky a místní honorací. V Olomouci bylo například několik vzdělávacích ústavů hraběte Pöttinga. Bylo skvělé, že dívky mohly maturovat, ale pokud se podíváme na samotný počátek dětství, po Čechách a Moravě se již objevovaly také mateřské školky. Vzdělávání vychovatelek a pěstounek věnovali pozornost přední lékaři a učení pánové. Chudým děvčátkům přímo v jejich bydlišti se mnohde přispívalo na oblečení a školy. Nešlo pouze o dobročinnost jednorázovou, například v Pelhřimově pro skupinu takových děvčat zakoupili šicí stroj a učili je šít. Přesně podle pořekadla, že člověku více než ryba pomůže, pokud se naučí rybařit. V závěru kalendáře je velmi podrobný výčet kde čeho, včetně sebraných a využitých peněz.

Dámy se spolčovaly nejen kvůli vzdělávacím přednáškám a sbírkám, ale také pro společné další činnosti – pořádaly výlety, procházky, zpívaly, pořádaly divadelní představení, vydávaly časopisy. Přemýšlím, jak to všechno stíhaly. Plynul snad čas před stoletím jinak? Bylo velice zajímavé držet prsty na tepu dávno zašlé doby a na chvíli cítit tu ohromnou snahu táhnout výš a dál tehdejší českou společnost. Vítaly každou změnu v možnostech jakékoliv dívky a ženy, jásaly nad každým dosaženým vysokoškolským diplomem.

Listuji závěrečnými reklamami (Nestlé výrobky jsou nesmrtelné) a v duchu se vracím k časopisům jen o něco mladším (1905, 1907), které si dámy vydávaly – například Lada nebo Vesna. Kam přispívaly a se svým ještě nevelkým vzděláním neváhaly vymýšlet dokonce rébusy. Měly však před sebou ještě dlouhou cestu – k výchovným radám předválečné Lady ještě patřilo, kterak má být dívka skromná, pilná, poslušná, vychovaná k laskavé péči o drahého manžela, živitele rodiny.  Přitom ovšem vzdělaná, dbalá nejmodernějších zdravotních a výchovných poznatků. Skvělá hospodyně a chápavá životní družka. Jakási nadčlověčice – jenže s těmito sny tehdejší dámy ani netušily, jakých zázraků skutečně dosáhnou.

Odkládám knihu, která uzavírala rok 1900 a trošku předpovídala průběh roku 1901. Voní dobou valčíku a krásných klobouků s dlouhými pery. Dnešku není příliš vzdálená, jen nějakých 118 roků kalendářních, zato její duch má sílu velice zřetelnou. Dokázaly bychom dnes být jako ony? Obstály bychom v jejich životech a snahách? Skutečně pokračujeme nebo si občas zadupeme v porcelánu s pocitem, že lze i přešlapovat na místě?

Přeji vám všem co nejlepší příští rok, hodně zdraví a všechno dobré.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama