Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Pohádka o sokolce

Dnes opět po letech zažívá Praha slétání sokolů. To je moc dobře, i když jsem byla mezi těmi, kdo litovali rušení poslední spartakiády jakožto prý ideologickému přežitku komunistů.

Šance na hromadné vystoupení a na sledování těch úžasných obrazů, vznikajících souhrou stovek a tisíců cvičenců, ta přece motivovala mnoho generací k pravidelnému cvičení. Opravdu chodil cvičit kde kdo, i kamarád se synkem, který potom otrávěně dál jen trochu rekreačně čutal nebo chodil na procházky k Vodníkovi, kde chlapi seděli u piva a děti se plácaly na pískovišti.

Ani já za spartakiádou neviděla čistě idealistické zlo. Ony totiž v minulém století vznikaly postupně různé spolky a programy s podobným zaměřením. Byla to doba, podporující prospěšná tělesná cvičení, i když zrovna z touhy žen zacvičit si jako sokolíci páni zakladatelé dostávali osypky. To bylo ještě v 19. století. Jenže ženské se nedaly a a začaly cvičit, ať se to mužským líbilo nebo ne. Jistěže byli sokolíci u nás prvními tělomrskači, ale prospěšnost a motivace být někde s ostatními holt nebyla patentována a výlučně patřící jedné jediné organizaci.

Sokol byl organizací pro potřeby těla, vlastenectví a rozvoje ducha, v tom byl (a doufám bude nadále) hodně výjimečný a svérázný. Můj větší zájem o Sokola se zrodil před nějakými deseti roky, kdy mi padl do ruky časopis Jas, vydaný právě v době, kdy se narodila moje maminka. Poslala jsem jí ho k narozeninám, protože když už mi jediné číslo široko daleko tak hezky padlo do ruky, ukázalo se mi právě v ten správný čas.

O Sokole jsem ani náhodou ještě nepřednášela, pouze o sportování obecně. Ostatně, moje děti na mne nevěřícně zírají, když nadhodím, že jsem pádlovala i na závodním kajaku a než ho člověk udrží na vodě, pořádně se zráchá. Mluvím o tom na klidnou vodu, na eskymácké přemety nejsem zvědavá. Nebo že jsem jezdila na kole bůhvíkam k rybníku, jezdila na kolečkových bruslích na zmrzlinu i kilometr o městě, potápěla se bez šnorchlu…   Včetně nácviku na jednu spartakiádu. Mám ale nárok ve svém věku mít cosi za sebou, že?

Podobně nevěřícně a mávnutím ruky odbývalo se ve vzdálené rodině  vzpomínání jedné babičky na slavný předválečný slet, kde cvičila. I do Prahy jela, poprvé takovou dálku vlakem! Inu, byla tichá,  laskavá, udřená, chodila do kostela,  nač jí přiznat nějakou výjimečnost?

Věci v mém držení mají tu zvláštní schopnost, že volají kamarády. Stalo se tedy, že se ke mně slétalo více věcí, které souvisí se slety, Tyršem, ba i odznáček cvičenky ze dvacátých roků mám. Babička už dávno zavřela oči, ale její dcera jednou zavzpomínala. Nosila totiž tu skládanou červenou sokolskou sukni až do šedesátých let, než otěhotněla. To vám byla taková kvalita, že se látka nehnula, nebledla, nešoupala se. Když ji však chtěla přešít na těhotenskou, nešlo ty mnohaleté sklady srovnat. Potom už nebyla tak štíhlá a sukně zmizela mezi hadry.

Příště jsem na návštěvu dotáhla všechno, co mám, o desátém sletu. Jaká to byla krása a hlavně sláva, i cvičenci z ciziny tam byli a politici. Starou paní na hromadných fotkách nemohli najít ani náhodou, ale celá ta rodina, pro něž byla jen tou hodnou a obyčejnou babičkou, zírala na ty dokumenty a babička v jejich očích rostla, stávala se veličinou. Vždyť na závratnou důležitost okamžiku, jehož byla součástí, nikdo tady nedosáhl a ani nedosáhne!

Máme kořeny, kterých bychom si měli považovat dřív, než jejich cenu pochopíme se zpožděním. Abychom neříkali o babičkách nebo dědečcích, otcích a matkách, že byli takoví skromní, nenápadní, milovaní každým, kdo je znal, jenže… V pokřivených desetiletích nebo myslích bývají přehlíženi kvůli zastaralým názorům a třeba zrovna těm modlitbám, které pomohly přežít těžké časy.  Jejich vzpomínky nikdo příliš neposlouchá, nehodí se k nim přece žádná významnost a vůbec ne sláva.

Pozdě, ale přece se možná právě teď jednou obcí nese hlas, že tahle nenápadná babička náhodou byla taky sokolka, dokonce cvičila v Praze. Víte, jak asi musela být dobrá?! A byla to sláva mnohem větší, než mají ti dnešní sokolové, plné noviny toho byly!

Věřím, že babička někde tam nahoře smířlivě pokyvuje hlavou a spokojeně se usmívá. Kdepak malinká a shrbená, rovná je jako svíčka, v bílé blůzce a červené sukni a oči jí svítí jako mladici!

Sletu zdar!

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama