V našem cancourku pochcipoval pes už před covidováním. Začíná se leccos dít, dnes vám povyprávím o dvou svých šílenostech k současnému rozhejbávání. Trochu jsem se už chlubila, ovšem nyní mám za sebou celkem perné měsíce neustálých příprav a vymýšlení. Jsem v permanentním chystání, ale je to ohromně zajímavé i v souhrnu – takže nejen práce, ale i výsledky. A hezky od začátku:
Kde se vzali, tu se vzali dva šikovní pánové, co se rozhodli s tím něco udělat a potřebovali dostatek nadšenců z různých sfér. Jeden už roky dává dohromady někdejší zámeček, který doslova povstává ze sutin po požáru, další chtěl oživit centrum Aše. Oba mne oslovili, i když tak úplně netušili, do čeho jdou a co tím spustí.
Rozjezd byl docela běžný, v rozumné míře. Loni v září jsem v neomítnuté místnosti zámečku v Kopaninách udělala procházku historií domácnosti a kuchyně od začátku minulého století po, dejme tomu, sedmdesátá léta. Pár stovek artefaktů, od nádobí po staré kuchařky nad stůl a vyšívané ručníly, od ubrusech a dečkách nemluvě. Pomohla jsem textilem vyzdobit i další místnosti. Hodilo se to – mají tu už zařízenou jídelnu a další sběratel vystavoval staré váhy jen tak, „nasucho“. Venku byla akce „komunitního dne“ a prošlo mi tím pokojem kolem tisícovky lidí. Ašsko bylo prostě vyprahlé, potřebné většího setkávání všech generací. Úspěch veliký, domluvena další akce na červen.
Bílou sobotou začalo oživování centra samotné Aše – pravidelné měsíční trhy. To byl ten druhý pořadatel, který si na radnici vymohl tuhle šanci především pro místní lidi, aby se vidělo, koho všechno tu máme, co našinci dovedou. Od malování portrétů, písničkáře, „muzeální“ tématickou výstavu (moje maličkost pod střechou) až po klasiku pečeného masíčka, klobásek, medu, květin, keramiku…
V květnu jsem chtěla pomoci i studentům před zkouškami, takže jsem druhou výstavičku (na trzích pouze desítky artefaktů) pojala jako procházku svědky doby – dokumenty všeho druhu včetně peněz a vyhlášek. Plus pár věcí hmatatelnějších, třeba dobová krojovaná panenka, nářadí, něco na krášlení. Na studenty jsem nastražila třeba almanach Máj z r. 1858, kousek Kroniky české (1590), kuchařku Magdalény Dobromily… A dva nešťastníci si mne opravdu užili. Aspoň viděli staré literární „hrůzy“ na vlastní vočadla, což byl účel. Ony se vážně četly…
Červen patřil nejdříve Světu dětí v Kopaninách, který se stal snad ještě větším rájem dospělých a dětí, než ona první výstava – jenom panenek bylo 63, medvídky, maňásky a další nepočítaje. A hned potom zase Aš, tentokrát kousek od druhé radnice, v Parku historie. Mimo jiné se už čekala vedra a pod stromy v romantickém prostředí se čekalo příjemnější ovzduší. Já vyfasovala sklípek, když jsem potřebovala být pod střechou. A byl to vlastně kryt, protože tahle výstava předváděla Život v Protektorátu. Obrázek je ještě ze Světa dětí:
Červenec jsem navrhla zasvětit Sokolům – a zase sklípek, nyní méně studený, a velký zájem lidí. Už se mi hlásí lidé, co přinášejí věci, které nevyužijou – anebo jsou ochotni je zapůjčit. Je to sousedské, na výstavách vzpomínají, seznamuji se s detaily minulosti, které jsem prostě ani nemohla pořádně znát. V posledních zhruba deseti letech jako kdyby se otvírala stavidla. I zde, v dříve velmi rudé oblasti, se lidé stále otevřeněji zajímají, jak co bylo a nebojí se ani kontroverzí, dokonce ani ve vlastních rodinách ne. K tomu přiznávám, že vzhledem k absolutní zahlcenosti od r. 2007, kdy jsem se pro trojboj práce-škola-rodina s domácností nedostala ani na nějaký pokec s místními přáteli, jsem zcela vypadla z jakékoliv sousedskosti jak místní, tak v obou zdejších městečkách. Teď tedy nějaký prostor je a obnovují se kontakty, bohužel často prořídlé covidem a spoustou nemocí u jednotlivců, co si naspořili během života leccos zanedbaného. Běhají se podívat i kolegové stánkaři.
Jednodenní výstavičky budí zájem a těšení na věci příští a já poskytuji svým sbírkám další život, i když přímo den „D“ znamená poctivou dvanáctku i víc na místě a během dne se nezastavím. Má to ale smysl, to cítím z většiny lidí, kteří přijdou. Často říkají, že se jim rozsvítil den, usmívají se, navštívili vlastní minulost. A to je další kamínek do skládačky – je to krapítek jiná práce, ale pokračuji v tom, co jsem začala mezi seniory. Práce se vzpomínkami, navazování na osobní historie a uvádění do širších souvislostí. Nyní bez znalostí úzkého kolektivu klientů kolem mne, ale s improvizací a interakcí s náhodnými návštěvníky – což je ohromné dobrodružství. Je to zdravé i pro celkové ovzduší. Vždyť cílem bylo podpořit snahu dvou pořadatelů, by se rozhýbal stojatý rybníček místního života. Podařilo se, lidé se setkávají, povídají si, posedí. Ať je vedro nebo ne.
Teď v sobotu si lidé dokonce všimli, že mají ohledně mých výstaviček příležitosti velmi ojedinělé – tohle prý nikde po Čechách nebývá. Ptalo se jich zase o něco víc, kolik času tomu věnuji, když výstavy jsou jednodenní a a pokaždé jiné – a co prý dalšího chystám. Snad stihnu získat přímo místní věci (slíbené) k dalšímu tématu – srpen bude o roce ´68 v Aši a o škole v září v Kopaninách. Bude to, jak říkám, sousedské stále víc, protože už u Sokolů jsem vyprávěla o třech Ašácích. Nejstarší místní sokolka, paní Míková, mi předtím vyprávěla o své sportovní kariéře. A dokonce vzpomněla na pana Faterdlu a jeho dceru, pamatovala si je (Zapomenutá vražda). Cvičila na sletu v roce 1948 a dostala se do Prahy. Třetím byl pan Josef Liška Doudlebský, autor 30-40 operetek a her s písněmi, jehož sokolskou píseň mi věnovala vnučka. Nejen Doudleby na něj mohou být hrdé, zapojil se do kulturního života po přistěhování, zřejmě v čase smrti pana Faterdly, navázal na jeho práci v kulturní oblasti – ale to všechno ještě zjistím. Po sousedsku 🙂
