Vracím se k hektickému jaru a létu, jak jsem je popisovala ve článku „Po sousedsku“. Vracím se tímto (nejen) k jednodenním výstavičkám, které mi vážně daly docela zabrat. Pokud někdo někdy zkoušel cosi tématickly dát dohromady, ví, že nejde o lusknutí prstů. Pokud jsem věděla, že jde o prostředí ne zcela suché – syrové, stísněné, špatně osvětlené, dost jsem promýšlela, jak a co si mohu dovolit tam dát, zda bude možné alespoň listovat a podobně. Ono může být syrovo i na zámečku, zdi jsou neomítnuté a vnější vlhkost se tam dostane. Jsou to tedy týdny příprav, ale dokázala jsem to, včetně osobního provázení a naslouchání vzpomínkám.
Stalo se, co jsem tušila, že by mohlo přijít: Stala jsem se vítanou atrakcí i u Chebu, kde nyní chystají Martinské trhy. Sehnat nějaký přímo martinský předmět, to tedy není legrace, řeknu vám. Držte mi palce, ať se za týden dostanu na blešák. Cesta časem do domácnosti před stoletím (včetně oblečení a zástěr) tady už měla úspěch. Jen jedna paní z Prahy, nezvyklá naší provinčnosti a poměrům, pořád chtěla vědět, kde a kdy přednáším. Chotěboř se jí zdála být z ruky. Inu, nevnucuji se. Nemám čas pořád se nabízet. Místní knihovny a už nejméně dvě muzea o mně vědí, některé i patnáct let. Za tu dobu jsem i několikrát besedovala nebo přednášela, byť mám teď několikaletou pauzu. Stačí mne oslovit, ví se, že nabídka trvá. Pravda, exotické čaje asi táhnou víc.
Nicméně se něco ohledně výstaviček povedlo – po úžasných výstavách z kostiček – a ty jsou opravdu skvělé, je nyní v Aši i výstava retro věcí od učitelsko sběratelské rodiny. Lidé prostě chtějí leccos vidět ještě znovu, jinak, pořád. A pokud jsem v tomhle bodě inspirovala, jsem tomu moc ráda. O dalším mém výstavním působení v místě se zatím vyjednává, kopaninský zámeček si mne zamluvil na konec května rovnou, Praha mne možná opět využije na léto.
Ještě jedna velká inspirace se mi daří, vyvíjí a snaží se klubat na svět: Jako úřednice jsem ponoukala lidi, aby se sdružovali. Kdo má nemocné nebo postižené dítě a chybí mu služby, ať se spojí s dalšími – a oni se navzájem znali, nemusela jsem nikoho jmenovat. A ani nesměla, samozřejmě. Sotva jsem vlezla do důchodu, už se mi ozvala rodina, že se začala kamarádit. A ono to pokračovalo, teď už můžu prásknout, že existuje zapsaný spolek Klubík štěstí Aš, který právě dnes dělá Strašidelnou stezku a už se počítá s hromadou děcek, kolem 120! Všech možných. Město propůjčí místnost k setkávání členů a už se klube leccos. Chceme mířit ke stacionáři. Inu, je načase, abych si osvěžila leccos z péče o děti, hlavně u poruch, které jsem doma neřešila. Jak říkám, já jenom ponoukala a hele – pozvolna se k životu probrala úžasná energie lidí, co chtějí a mohou spolupracovat. Jsem úplně nadšená! Jsou to oni, kdo se spojili, prošli i méně svítivými zkušenostmi, já si jen tak tady doma dělala to svoje.
Však víte, podporuji lidi, co pečují o své dospělé blízké. Taky dělám praktickou babču samoživitelkám, protože myslím na takové ty pofidérní maličkosti, jako jsou ponožky, prádlo a různé drobnosti, co vozím z Prahy. On právě chudý člověk potřebuje občas něco zcela nového, aby se necítil tak úplně blbě. I maličkost, třeba prďácké legíny nebo pytel na bačkory. On je rozdíl koupit něco za třicet nebo sto třicet korun… Na jídlo jsou tu různí dárcovští podnikatelé, další ochotní lidé darují nábytek a další odvezou a nastěhují, co je v Nádechu třeba.
Nejsem nic jiného, než normální ženská, co je naučená vidět za roh a být na leccos připravená. Vidím, co je potřeba a klidně se smějte, když vám už rok doporučuju nějaké hospodaření a možnosti šetřit. Ono na mou pravdu dojde, dobře už bylo. Teď zrovínka jsem na koni, protože jsem poslala svou bakalářku plus další své výtvory milé paní profesorcez UK. To víte, pamatuje si mne ze studií a slovo dalo slovo – sešly jsme se na úžasné konferenci Života ´90, kde jsem taky mluvila o své práci se skupinou seniorů. Včera se mi ozvala s tím, že jsem leckde byla napřed a dělala už před lety (deseti a více) to, co se nyní doporučuje… Inu, asi tohle bylo příčinou, proč jsem zaboha nemohla najít žádnou literaturu. Neboť, pokud to nevíte, takováhle vědecká práce stojí na tom, že hodně citujete, srovnáváte, polemizujete a potom tak nějak nesměle zmíníte, co jste vy sami ověřili a rozvinuli. Ostatně, stalo se mi to už předtím – zadala jsem do Googlu hledání tématu a jediný adekvátní článek, co jsem našla, byl tehdy můj vlastní, starý asi pět roků.
Jsem si vědoma, že moje kniha „Vzpomínej, poznávej, uč se“, kterou chtěl vidět pan docent Matoušek už letos vytištěnou, také obsahuje originální práci a fakta, jaká jsou ojedinělá nejen u nás. Plus metodiku, jak pracovat v mnoha oblastech aktivizace včetně souvislého vzdělávacího programu. Protože i lidé třeba s demencí potřebují sebedůvěru a vidět se rovnoprávně a hodnotně. Bohužel stáří moc netáhne ani v Portálu, pan redaktor mi sdělil, že nevidí dost velkou cílovou skupinu a vydání proto odkládá… Ostatně, moje práce s výstavičkami a setkáváním s lidmi na knihu navazuje. Právě teď je doba velice vhodná na podobné akce a čím víc, tím líp. Setkávání, zábava, posilování komunitního života.
No a protože je velmi pravděpodobné, že si nepamatujete, o čem jsem v červenci psala, vkládám vám sem hodnocení své práce s výstavami, tedy projektu „Pro radost a vzpomínání“. Obdrželi je i oba manažeři jako podklad pro další svá jednání.
Podpora komunitního života na Ašsku: Pro radost a vzpomínání (Práce s obecnou i místní historii a se vzpomínkami návštěvníků na Ašsku)
Jak a proč:
Od léta roku 2021 nezávisle na sobě hledali dva manažeři, pan F. Hupka a pan T. Rudolf, možnosti posílit po covidových omezeních komunitní život na Ašsku. Oslovili mne jako možnou spolupracovnici.
První etapa:
Již v září 2021 jsem zahájila spolupráci s p. Hupkou na komunitním dni v Kopaninách výstavou o domácnosti a kuchyni od r. 1900-1970. Byla doprovázena informacemi na letácích (průvodní leták výstavou, o drátenících a designérech skla) a mým průvodním slovem.
Na základě zkušeností a ohlasů mezi návštěvníky (do areálu přišlo kolem tisíce návštěvníků a na výstavu samotnou jich dorazila většina) jsem se rozhodla pro další spolupráci v této oblasti a během podzimu přislíbila pomoc i panu T. Rudolfovi při konání ašských trhů v centru města, opět jako kulturní součást této formy komunitního setkávání občanů. Předpokladem k mé osobní angažovanosti byl a nadále zůstává zdroj vystavovaných předmětů, tedy mé sbírky, vzniklé na základě mé práce se vzpomínkami seniorů, cca patnáctiletá zkušenost s kombinací přednášek a využití předmětů i pro historicky vzdělanou společnost fandomu, zkušenost s vystupováním na veřejnosti. Každou výstavu provází originální leták s informacemi o tématu (stávají se i sběratelskými předměty), často i samostatný list s dalšími informacemi – od zmíněné citace vzpomínek na dráteníky po souhrn rad pro hospodaření teplem a energiemi, tématickým fejetonem apod. Tento projekt byl z mé strany plně dobrovolnickou prací ve prospěch občanů Ašska.
Úvodní výstava 18.září 2021 při komunitním dni v Kopaninách byla až nečekaně poznamenaná doslova hladem lidí po společných zážitcích. Návštěvníci spokojeně kvitovali množství vystavených předmětů, svěřovali se se vzpomínkami. Mnoha věcí se museli vzdát při stěhování do menších bytů nebo vyklízení po zesnulých příbuzných. Byli za výstavu vděční, dokonce jsem dostala dvě staré misky. Projekt tím na samém začátku obhájil svou funkci jako potřebný a novátorský přístup ke specifické formě zábavy, poučení a zároveň bezpečnému prostoru pro cesty do vlastní minulosti, což se během dalších setkání s lidmi projevovalo i vyslovováním díků právě za onu možnost znovu se setkat s předměty mládí a dětství, ukázat rodině, co a jak jsme používali my nebo jsme ještě používat viděli.
Druhá etapa – linie Aš:
Na Bílou sobotu, byly 16.4. zahájeny první ašské trhy na Poštovním náměstí s cílem oživit střed města a představovat místní řemeslníky a umělce. Zájem občanů předčil očekávání. Výstava v krytých prostorách byla věnována „Zapomenutým pokladům“ a osobnosti Ludvíka Faterdly, špičkového odborníka, který v letech 1945-1948 pokračoval v tradici textilní výroby, obnovil textilní průmyslovku, podporoval kulturu a sport. K dispozici byly i dokumenty, poskytnuté jeho rodinou. Návštěvníci se zajímali o další setkávání a výstavy, opět chválili vystavené předměty, průvodní slovo i důležitost, jakou přikládám takzvaně obyčejným, každodenním věcem. Podobně probíhaly další výstavy, od června přestěhované do Parku historie, kdy bylo nutno možnosti předvádění artefaktů a dokumentů přizpůsobit syrovému prostředí sklepů:
21.5. Svědkové doby – dokumenty a staré tisky, jaké nás ještě dnes provázejí a oslovují, včetně ukázek pro studentyod 16.století, samozřejmě i několik dalších artefaktů do cca r. 1940
20.6. Život v Protektorátu -s využitím poskytnutého sklípku jako „bunkru“ . Na návštěvníky silně zapůsobil svitek s fotografiemi lidí, popravených v pankrácké sekyrárně, dopisy německého vojáka z fronty, denní tisk během osvobození a stavba Lidic.
23.7. Vzhůru, Sokoli!- S představením tří ašských osobností, spojených se sokolským hnutím, včetně paní Míkové, která cvičila jako dorostenka v r. 1948 na Strahově, P. Faterdlou, který spolupracoval s náčelnicí místního Sokola a panem J.L. Doubravským, hudebním skladatelem, který se přistěhoval do Aše v r. 1948.
21.8. Rok 1968, který představil lidem Pražské jaro i začátek normalizace, opět s dobovými dokumenty a ašskými záběry ze sbírek rodiny Balšánových a pana Mastného, opět doplněné dobovými ukázkami letního oblečení a doplňků. Děti zaujaly dva pokojíčky s dobovým nábytkem pro panenky. Výstava byla doplněna soutěží pro návštěvníky – výzvou k určování herců a hereček na dobových snímcích.
17.9. Učitelský chlebíček– z důvodů špatného počasí byly trhy umístěny v AKS (kulturáku) a zamýšlená výstava ihned rozšířena o známé (a učebnice doplňující) dětské knihy a leporela, včetně opětného vystavení pokojíčku „školní třída“. Zabývala se situací učitelů od 18.- 20.století včetně známkých zdejších pedagogů Liškových. Návštěvníci spontánně vzpomínali dalších svých učitelů a oceňovali jejich práci.
Negativa:
Propagace trhů byla nízká, nejlépe probíhala na FB (zajištěná panem Rudolfem), který není rozšířený mezi mladou a střední generací. Zpočátku se ukázala také hranice mezi jednotlivými „bublinami“ ašské veřejnosti. Výraz „bublina“, případně „ti, co s polu mluví“, pochází od několika nezávislých osob. Mnozí mí známí byli překvapení faktem konání trhů a mých výstav, netušili ani na počátku června, že jde o místní lidi a jejich práci. Mnozí reagovali až ukřivděně, že jim nikdo nic neřekl. Podobně se ani o akci příliš nedozvěděli ani v místních novinách (zmínění výstav bylo v reportážích tak obcházeno, že mne na noviny upozorňovali různí občané). Nepodařila se ani pozvání pro další média chebského regionu. Infocentrum rovněž nedokázalo akci dostatečně propagovat, navzdory snahám pana Rudolfa nedošlo ani k představení všech, kdo na trzích předváděli svou činnost.
Závěr:
Ašské trhy poskytovaly návštěvníkům další kulturní možnosti, práci s dětmi, divadélka, hudební doprovod, písničkáře kreslíře a podobně. Spolu s nimi byly doprovodné tématické výstavy hodnoceny velmi příznivě, turisty z vnitrozemí dokonce jako unikátní. Výstavy vyznívaly jako příjemná a zajímavá událost, na kterou se občané těšili a datum si zapisovali do kalendáře. Trhy si získaly své jméno.
Druhá etapa – linie Kopaniny:
5.6. 2022 Svět dětí – výstava věnovaná různým potřebám dětí a jejich hračkám od r. 1900 po cca 1970 (jen panenek tam bylo 63, včetně několika mladších), včetně možnosti pohrát si s klasickými dřevěnými kostkami. Několik dětí si stavět zkusilo.
10.9. 2022 Škola kdysi, pradávno a skoro včera– ukázky školních prací, pomůcek a učebnic, dokumentů, týkajících se žáků a školy od cca 1864 –sedmdesátá léta, včetně střeních škol a učilišť. Některými učebnicemi bylo možné i listovat, velké pozornosti se těšil soubor knih z první třídy ze 60.let – červený slabikář, bílá početnice.
Negativa:
Malá podpora jiná, než osobní od pořadatele a mé osoby. Inzeráty v místním tisku a na stránkách Infocentra nejsou úplné, spíše obecné. Což je škoda i kvůli nasazení lidí, kteří tu pracují s dětmi, malují se tváře, hraje divadlo a pod. Pouze návštěvníci oceňují mé přípravy a rozsahy výstav.
Závěr:
Komunitní dny na zámku v Kopaninách jsou i za méně příznivého počasí centrem zájmu lidí ze širokého okolí, přicházejí i návštěvníci z Německa. Mají odlišný průběh, nijak se nekříží s akcemi v Aši, návštěvníci je vnímají jako vzájemně se doplňující. Obě linie programů prokázaly svou dobrou životnost a potřebnost pro občany Ašska i dalšího okolí a dokážou dobře plnit funkci posilování zdejšího komunitního / sousedského života díky možnostem vzájemného setkávání a sdílení společných zážitků.
Studánka, 20.10.2022
