Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Pivo a hospody

Tak prý nám pivo v lahvích (a petkách) převálcovalo pivo točené. Analýza, která zkoumala podíl piv točených a lahvových, ukázala propad za posledních deset roků. Shrnula tu i vlivy v Čechách – zákaz kouření, EET, zdravější životní styl, nedostatek času. Samozřejmě, nemohla jít až do takových detailů, jaké vytanuly na mysli mně – tedy neschopnost posedět spolu a mluvit spolu bez používání mobilů.

Zatím si z toho děláme legraci, ale když i žáci praktické školy hbitěji lítají palci po mobilu, než jsem kdy byla schopna já, je cosi špatně. Je mi fuk, jestli to je mobil za jedenáct tisíc v rodině s dávkami, mne zajímá schopnost vyjadřování a porovnání s děckem podobného věku. Jenže to musím porovnávat s minulostí, s dřívějšími přehledy, které možná brzy někdo změkčí, místo aby se tlačilo na návrat do dříve běžných norem.

Možná si řeknete, že schválně odbočuji, abych si nemusela vyčítat ty litry piva, kterými podstrojuji poslední roky slimejšům. Letos to už bylo pár desítek a v petkách k tomu. Přece nebudu zkoumat, kde točí braník nebo to levné hnusné německé, co míchám?! Naopak, já ráda posedím a popovídám si u dobrého piva, co zrovna mají. Je to jen jednou za dlouhý čas, tak i můj zdravotní stav uzná, že radost a spokojenost též uzdravují, pivčo pomaličku vejde a na škodění ani nepomyslí.

Jenže zároveň vídám poloprázdné podniky tam, kde by mělo být živěji. Nebo zrušené tam, kde tím pádem dobré posezení výrazně chybí. Důvodem v Praze sice bývají též záměry majitelů nemovitostí (právě nyní se oplakává další krásný podnik v centru), ale nároky na ty prožluklé živnostníky, co chtějí vydělat na pracujícím lidu, jsou neúnosné. Vím, o čem mluvím, jako kořistnice  (OSVČ) jsem včetně hospůdky pár let fungovala a z lidí prostě dlouholetou masáž o kapitalistovi jen tak nevymažete. Když jsem končila v roce 97, chválili mne pivovarští, že jsem na okrese snad jediná, kdo končí bez dluhů – srovnáno vrácenými kegy a přenoskami s lahvemi. Skončily tehdy dvě továrny s „mými“ dvěma kantýnami. Ostatně, jako vydřiduchovi mi jedna z továren napočítala jízdné výtahem vyšší, než byly v té době náklady na cestu letadlem na kilometr. Zároveň chválili, že „moje“ kantýna zásobovala vším možným i přilehlé venkovské osídlení. Hm, na někom se manažeři hojit nuseli.

Dnes tedy zkušenost mohu promítnout do nářků, proč v Hranicích a okolí není dost prostor na posezení, aspoň kavárnička pro maminy s dětmi a podobně. Lidé mají představu, že SE musí přece něco udělat. SE je kouzelné zaklínadlo, odstrkující od každého jednotlivce jeho vlastní přínos. SE jsem byla kdysi já sama, když jsem převzala první kantýnu, protože všichni přede mnou padli a SE bylo potřebné pro lidi, aby mohli kupovat svačinu, když továrnu postupně rušili. Ano byla jsem jak padlá na hlavu, ale říkejte sousedům „ne“, když přijde delegace a SE musí něco s tou situací udělat.  A marná sláva, co bych zapírala, bylo fajn zásobovat, shánět i stát za pultem, když jsem jako první zaměstnavatel pustila prodavačku do lázní, které potřebovala od roku 1985…

Jenže dnes je jasné, že pokud má někdo rozum, raději cosi zařídí ve své nemovitosti. Pronájem je hrozná zátěž. Provozní záležitosti, vysoká čistota, stálé kontroly, pokud máte zaměstnance. Jedna velká podnikatelka, kovaná účetní, nade mnou spráskla ruce. „Cože, vás okradla jen půlka zaměstnanců?! To jste měla veliké štěstí na lidi! Já tu sedím denně  a přímo za mnou klidně rozdávají zadarmo známým…“ Ano, všimla jsem si, že jí tam roky zůstává jen jedna velmi poctivá paní. Tehdy mi hodně stouplo sebevědomí a také jsem si uvědomila, jak jsme díky naší šetrnosti sfoukli i díru po dvou mankách. Prostě náš starý dobrý systém pro mizerné časy.

Za to, že platíte zaměstnance, platíte i značnou část pojištění – jeho sociální, povinné na škodu, kterou způsobí,  příspěvek na zaměstnavatelnost či jak se tomu nadávalo. Tehdy mi ta legrace se zaměstnáváním vyšla tak, že ke každé koruně, co jsem zaměstnanci vyplatila na ruku, jsem 0,70 haléřů platila státu. Dnes je to víc. Plus nájem, plus výdaje na topení, telefon, vodu… Na rozdíl od jiných jsem kasu nebílila, nepořizovali jsme dovolené ani drahé hračky, stravu jsme měli pestrou (prdelky salámů a sýrů), zbylý chleba šel do mrazáku a byl námi spotřebován, takže jsme přežili s grácií a bez dluhů – já totiž na dluh nedávala a co prominula prodavačka, musela si dobýt zpět.

Teď k nákladům přibyla pokladna s EET, za což se platí nejen při pořizování, ale také měsíčně. Když jsme později jezdili po okolních vsích, milovali nás, protože my do krámků prodávali třeba po deseti horalkách a tatrankách od druhu, nikoliv po krabicích. My jim zaplnili regály mnoha druhy, včetně málo okoukaných, a pomáhali udržet zákazníky. Včetně pověsti, že mají leccos. Z těch časů a našich odběratelů přežili dodnes dva, s prodejnou v bývalé garáži, v jedné spíše domácí potřeby a balené dobroty, v druhé již rovnocenná rozšířená prodejna s obsluhou celé rodiny. Ze tří okresů – Cheb, Tachov, Sokolov!  Hodně investované práce a málo výsledků, ceny vyšší, než v hyper super (na jízdné  nikdo nekouká) a diskriminace výrobců (chleba, vrácený ze super a hyper se rozvážel další den těm malým, protože si jich nebylo třeba vážit, navíc za cenu vyšší než velikánům, samozřejmě). Ale abych úplně nepomlouvala, na deset starých chlebů u mne připadly tak čtyři čerstvé. A rohlíky namíchávali tak jen se čtvrtinou včerejších. Obrany nebylo.

Co z toho vyplývá? Ovšem, že by mohlo vzniknout nějaké příjemné místo, pokud by třeba městský úřad prominul nájem třeba na dva první roky. Někdo by na to šel třeba při důchodu (již jistý jeho příjem), a měl většinově daný prostor zařízený. Nábytek lze sehnat ze druhé ruky, ale pořád za peníze. Plus další vybavení, plus člověka z oboru, co umí čistit trubky a další přístroje, nebojí se práce kolem. Třeba udržovat čisté záchody, protože zákazníci umí být velmi divní – ale co jsem postřehla, od mých časů se už toaletní papír nekrade. A teď – kdo do toho půjde? Kdo se spolehne, že sen o posezení rodinky  v neděli se nerozplyne nad cenami, když všichni mají pocit, že hlavní jídlo za stovku na porci je nekřesťansky drahé?  Zato v jiném městě se utrácet může, to jen našinci nedáme vydělat, protože je našinec a měl by nás mít rád. Kolikrát si také jaká rodinka posezení dovolí, i kdyby už byla bez předsudků a chtěla právě k našinci? Opět se dostaneme tam, že by bylo hezké, kdyby SE cosi udělalo, otevřelo. Jenomže SE nějak došlo. Chcíplo na úbytě. To je vážně lepší chaplinovská Moderní doba  těsně za hranicí.

Slýchám a vídám, jak lidé obnovují sousedské komunity, jak leckomu ulita vyžití u sociálních sítí začíná být těsná. Jsou to především lidé, kteří alespoň několik roků zažili „normálno“ mého dětství, mládí a středního věku. Pomůže to zvrátit vymýcení odvážných a pracovitých? Možná máte sami pocit, že hospůdky kolem vás přece jenom žijí, třeba ta vaše na sídlišti – v jakém však poměru na počet obyvatel? Není náhodou v nějakém řetězci, třeba Kolkovně? Není pod pivovarem? Ne? Opravdu patří tomu jedinci za pípou nebo v kuchyni? Tak to si ji hodně považujte a navštěvujte. Statečnost by měla být odměňována a podporována. Ať se posuneme v tabulce výš nebo si aspoň udržíme, co máme.  A nekoukejte po Německu, ti jsou dnes tak daleko pod námi, že jim to nezachraňuje ani Octoberfest.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama