Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Ožehavé téma

Tentokrát jsem se statečně pustila do přednášky o roce 1968 a dalším, vyzbrojena spoustou novin a časopisů z té doby. Pro atmosféru nosím i nějaké věcičky, které připomenou dobu. Abych pravdu řekla, byla jsem napnutá, nakolik se moje drzost vyplatí nebo naopak budu prožívat krušnější chvíle. Přece jenom bylo Chebsko rudé a oranžové ještě na začátku tisíciletí.

Opravdu přišel jeden pamětník, který chtěl být slyšen a srovnat to, co si já tady vykládám s tím, čemu on věří a co on pamatuje. Většinou byl spokojený, že jsem nezapomněla uvést důležité chvíle jeho života, byť v jiných souvioslostech – prý byl také při Pražském jaru u dveří, kterými vycházel Dubček, viděl, jak mu děvčata strkají kytice a děkují za tu svobodu a všechno, co pro ně dělá.

Protože všechno se vším souvisí, končili jsme události pochodní Jana Palacha, kterou dodnes nedokáže pochopit, je to pro něj zbytečná smrt nadaného mladého člověka. Chvíli jsme  se u něj zdrželi a dost diskutovali, ale zvědavost a zvídavost zvítězila a pán si hned na místě půjčil a odnesl k prostudování knihu Jan Palach. Takže samá pozitiva. Trochu jsme již přetáhli vyměřený čas, takže pán spěchal domů, ale s ostatními jsme ještě zůstali u otázky elit.

 

Co to vlastně je, kde se takoví lidé berou, jaký mají význam, komu věřit? Marná sláva, lidí vzdělaných, s chutí rozumět světu kolem sebe, něco vytvářet pro ostatní i pro sebe, případně vést, těch nám dvacáté století hodně vzalo. Jak vyrostla další generace, hned ji něco decimovalo. Právě proto, že dokázali oslovovat a neustupovali do pozadí, nevzdávali se, stávali se terči. Od obsazení Němci, přes padesátá léta, normalizaci.

Moje rodina si prošla všemi údobími pěkně barevná. Dědeček legionář, kterého mi pomluvil ruský spisovatel, že ti jen loupili a kradli, na druhé straně prababička, prosící sousedy na Dobříši o nějaké jídlo s děcky u sukně. Španělská chřipka, děda na ministerstvu obrany, babička vařící „komediantům“, prastrýček, pašující proviant bratřím Křičkům, teta, flirtující s německými vojáky a potom pašující jídlo do pracovního tábora. Děda poslouchal Londýn a pilně chodil na ryby, udržoval kontakty se zpravodajci, ale nic o tom neřekl ani po válce, babička organizovala církevní výlety, ty jediné mohly po Heydrichiádě být, o povstání ti dva byli na barikádě celé tři dny. Maminka o prázdninách stavěla Lidice, strejda zkusil Cizineckou legii a potom seděl v Jáchymově. V příbuzenstvu bylo vystěhování na Západ za manželem i ilegální útěk včetně agenta StB. Prostě nahoru dolů a k tomu přidružené osudy lidí ze všech stran, statečných tak, jak dokážu posoudit až dnes, taktéž ovšem dalších chybujících a hajzlovitých různého stupně.

Závěrečné povídání mne nadále nenechá v klidu. Měli jsme i zamlčené a pomlouvané elity, které se pro mnoho lidí najednou vynořily z ničeho. Najednou jsme měli věřit, že ten či onen disident je nějak významný, že imigrant se vrátil pomáhat. Nedůvěra jim sice dovolila fungovat, ale radši uvítala kdejakou skvrnu, aby si národ mohl oddechnout, že nedůvěřoval správně a vše je jen to horší, než si měl myslet.

Mezi tím se blýskli jiní, čapli příležitost a vyšvihli se na první strany novin, aby později zapadli, ať odhalení nebo zesměšnění. A vstaly nové zvláštní existence, až dnes není, koho si vybrat, komu důvěřovat, každý je něčím podezřelý, divný. I kdyby sem přišel jednoznačně svatý, sestoupil shůry nějaký adorovaný a prokázaný element se zázraky, spíš na něj pošlou psychiatra, protože nějaká laskavost, rozdávání se, dobré skutky a komplexní životní postoj v tomto tónu jsou prostě podezřelé. Lidi dnes už tuplem nebaví nějaké elity hledat, všechno je příliš složité a mnozí je zklamali. Kde také vzít čas na přemýšlení o nějakých hodnotách, číst a sledovat chování a dění? Leckdo je rád, pokud se dozví zprostředkovaně, co by si mohl myslet. Denní realita běžného člověka převýší ztrácení času nad marnostmi. Je nutné přežít. Jako tolikrát předtím, jako budou muset zítra a pozítří. K čertu s ideály, když se na ně jenom doplácí a zítra se ti lidi jenom vysmějou.

Přesto věřím, že dozrává další generace, moudří ta předchozí a jistě se časem z davů vyloupnou jiné osobnosti, kterým bude náležet přízvisko „elita“.  Zatím je zaměňujeme za postavy, čile udržované  při životě bulvárem.  Možná je připomínání současných výročí cestou, jak pochopit ty, kdo byli zatlačeni normalizací do šedi a jejich děti nebo vnuci je dnes obviňují ze zbabělosti, cítí se být proti nim na výši.

Já bych bojoval, slýchala jsem občas během let. Na to mám odpověď, jakou krutě potvrdily krvavé události v Jugoslávii: Jak? Jak přežít rozstřílená paneláková sídliště bez sklepů? Ve staré zástavbě lze oživit leccos, co pomáhalo našim předkům, ale třeba přeběhnout přes holé prostranství mezi paneláky? Nevěřte na kryty – mnohde ani školy neměly kryty a děti se při cvičení symbolicky shromáždily v aule nebo rovnou na hřišti (a představte si, že jste v krytu, on tu je, ale tajný).  Pendrekový zákon zlomil vše, co ještě bojovného v lidech zbylo. Pomohlo utvrdit, co zvítězilo. Jeden z tehdy mladých příslušníků VB z řady pod Národním muzeem odmítá veškerou diskuzi svou hořkou vzpomínkou: „My jsme tam stáli, prostě jsme dostali rozkaz, a oni se na nás hnali, křičeli a házeli dlažební kostky, ani jsme se nijak nemohli krýt, jen bezbranně stát. Taková sběř to byla…“

Nic není jednoduché a přehledné jako nudlová polévka, do našich pokusů o analýzy musí promlouvat hlasy všech barev. To patří k poučením tohoto roku a nyní vzhůru na houby, na ostružiny a do mírových dnů. Hezké zbývající léto!

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama