Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Ostuda

Psala jsem o Neviditelných mnohokrát. O lidech, co se můžou strhat, jen aby se postarali o své nemocné a zesláblé rodinné příslušníky. O lidech, co kvůli tomu přicházejí o práci, po několikaletém tahání a zvedání nepohyblivých mají sami zničená záda, psychické problémy, deprese… A sami někdy přijdou požádat o příspěvek na péči, ačkoliv  by jinak ještě mohli a chtěli pracovat.

Zároveň jsem práskala ministrům (dvěma posledním) a ombudsmanovi chyby v systému. Oblažila jsem je i podezřením, že posudkáři koukají, kde nepřiznat, místo aby pomohli. A můžete se na mne všichni moji bývalí nadřízení zlobit, ale za ty roky poradenství a práce právě s těmito dávkami pro osoby zdravotně znevýhodněné mám to podezření sakra oprávněné.

Ministrovi i ombudsmanovi jsem v dubnu poslala kauzu, v níž jsem příbuzensky namočená – což jsem zatajila, šlo mi o princip, nikoliv o zásah v tomto jediném případě (a oba by rádi přesnější údaje, aby se podívali a vyřešili). Zde ji máte:

Manželé, pan J. (*1940) a paní Z. (*1941) si v červenci 2021 na Moravě požádali o PnP.  Podání žádosti byl úspěch, z něhož se radovali všichni potomci. Po nejméně tříletém přemlouvání, kdy pan J. byl již převážně ležící po několika mrtvicích, léta s praktickou slepotou, paní Z. po operacích břicha s kýlou a dušností. Paní Z. tehdy konečně uznala, že péči o manžela a domácnost nezvládá. V tu dobu začali konečně  využívat i pomoc pečovatelky na hygienu pana J.

Jsem účastna již několik let poradenství této rodině a šlo zde o běžné odmítání  pomoci od starších seniorů. Hospodyně odmítá vstup dalších lidí do domácnosti, navíc oba lidé odmítají uznat svou závislost na pomoci dalších osob, nechtějí žebrat na ÚP, kam „chodí jen bezdomovci“. Nechtějí nic, čekají, že to zase někdy zvládnou, ačkoliv péči o domácnost, nákupy, osobní aktivity, úpravy bytu, orientaci v zajištění energie, dopravu a podobně již převzaly děti. Existuje dění, kdy z pečujících dětí dělají senioři doslova služebníky a deptají je, včetně odmítání další pomoci a PnP, ale to není tento případ.

Syn tedy během posledních cca tří let těmto manželům snížil bariérovost bytu, pravidelně pomáhal s nákupem a zahradou, péčí o domácnost. Když otec zcela ulehl po další nemoci, sehnal toaletní křeslo na kolečkách pro otce „na vyzkoušení“, sestrojil k lůžku konstrukci na posazení a domluvil pečovatelku. Teprve poté oba senioři zjistili, že už to jinak nechtějí, přijali i odběr obědů. Druhý syn sehnal rehabilitační pomůcky na procvičování otcovy jemné motoriky a později i pohodlnější invalidní křeslo (také dlouho odmítané).

V době podání žádosti byl pan J. minimálně na uznání 3. stupně PnP (minimálně píšu kvůli znalosti toho, jak málo ochotní jsou posudkáři uznat 4. stupeň) a paní Z. na 1.

Paní Z. před dvěma měsíci zemřela, tajila bolesti břicha z nekróz, aby „neobtěžovala“ pečujícího syna. Nadále přes bolesti pomáhala (tahala!) manželovi. Nedostala nic. Při šetření klasicky vykládala, že všechno zvládá…

Pečující syn se stará o otce stylem 24/7, má nyní ošetřovné do první červnové dekády. Potom ho zaměstnavatel propustí, pokud se nevrátí. Na víkendy ho střídá druhý syn odtud z Ašska. Sehnal inv.vozík, aby otec mohl opouštět dům.

Bohužel podcenili mou radu, aby měl pečující syn jednorázovou plnou moc na řízení u obou rodičů, takže na Vyrozumění, kdy může klient nebo pověřená osoba nahlédnout do spisu, nemohl reagovat – i když je pečující, pravidla jsou jasná. Odvolávají se, plnou moc syn již dnes má.

Tím pádem nahlédl do spisu a zjistil, že sociální šetření bylo sepsáno správně (i když mu nebyl přítomen). Já našla lékařku, která posudek sepsala. Byla to kdysi (2008-2012) chválená praktička ze Vsetína, jiného okresu. Osobně klienta nezná.

 

Nyní ona takzvaná hodnota provedené sociální práce v praxi:

1.Paní doktorka pravila, že na sociální šetření nehledí, že je to jen taková podpůrná věc, že ji zajímají pouze lékařské dokumenty. (Měla však zprávy o postížení zraku i nervové soustavy po několika mrtvicích.)

  1. Sdělila mi, že pokud pán používá křeslo, nemůže tomu věřit, jestliže nenašla ve zprávě praktického lékaře poznámku o předepsání této pomůcky. Jak jsem výše uvedla, po mých zkušenostech se seniory synové prostě rodiče pokaždé postavili před hotovou věc. Doporučuji to pečujícím běžně.
  2. Dalším bodem podivuhodného rozhovoru byl právě fakt, že je klient ležící po opakované mrtvici.

Lékařka: „Ale my čekáme, jak se dotyčný zrehabilituje.“

(Tedy úmyslně pominou dobu, kdy potřebuje nejvíc péče, často velmi náročné i finančně, lidé shánějí i soukromou rehabilitaci ?!)

Já: „Jak čekáte? Vždyť můžete vydat posudek s omezením platnosti třeba na tři měsíce a ÚP provede nové šetření?!“

(Na Chebsku běžný postup u mladších ročníků a různých nemocí)

Ticho.

Poté mi paní doktorka sdělila, že jsou zavaleni prací a klient má podat žádost znovu. Do  9.6., kdy pečující buď nastoupí do práce nebo ji ztratí,  však prý není schopna stav klienta znovu posoudit. Má tedy rodina čekat další téměř rok na další nepřiznání?!

 

Možná došlo k nějaké záměně listin, ale přímo tato posudková lékařka před odesláním posudku volala pečujícímu synovi kvůli poznámce ve spisu, že byl ošetřen kvůli pádu při chůzi.  Pán, tehdy zmatený po denním spánku dostal náhle strach, že se manželce něco přihodilo. Oprávněně se bál o její zdraví a život. Zapomněl, že na pohyb potřebuje podepřít při přesunu a alespoň vozík. Vstal, udělal krok bez opory – a padl. Syn  vše lékařce vysvětlil, v souladu s ostatními podklady, které posudkářka měla. Praktická lékařka jí rovněž ohlásila, že klient je zcela závislý na péči. Přesto podle posudkářky prý klient nezvládne pouze oblast péče o domácnost.

Vyvstávají tedy otázky, které jsem si pokládala již při své praxi: Jaký smysl má odborný výcvik sociálního pracovníka, když není jeho šetření bráno do úvahy?  Jaká je to potom vůbec hodnota sociální práce, když všechno jede podle lékařů, aniž by (občas ani praktik) lékař klienta aktuálně znal?! Navíc těžko stráví hodinu rozhovorem, pozorováním, dotazy pečujícím, případně poradenstvím. 

Posudkáři ubývají, stárnou, prchají, jsou zavaleni horami papírů. Nedivím se těm lékařům. Jenže my tady mluvíme o sociální práci, protože příspěvek na péči je dávka sociální!

 

Dále si dovoluji prohlásit, že podivné přiznávání posudkářů u výše PnP ale i zvláštních pomůcek považuji již několik let za nemístné šetření státních peněz.

Jsou velmi opatrní například v čase plošné změny výše PnP (zažila jsem dvojí navyšování), také schvalování zvláštních pomůcek  (hlavně auta) se děje ve vlnách, nejlépe po začátku roku. Jako kdyby měli nějaké normy, maximální ranec peněz…

Proč lékařka doporučovala novou žádost? Je přece přetížená (odvolání však řeší jiná instituce s jiným lékařem) a znovu by se musela prokousávat mnoha podklady. Chce tedy ušetřit státu výdaj přes  sto tisíc korun, protože odvolání jistě dopadne správně?

Pocit, že posudková služba vědomě šetří na potřebných klientech, je u úředníků ÚP rozšířený plošně, po celé zemi.

 

Tolik tedy citace z dopisů oběma pánům. Rychle odpověděl ombudsman s tím, že situaci zná, ale je ošetřena zákonem v tom smyslu, že posudek ČSSZ je pouze jedním z vodítek při rozhodování Úřadu práce. Nemá tedy být určujícím! Jak se tedy stalo, že plošně po republice všichni úředníci musejí sklapnout podpatky a podřídit se i evidentně škodícímu závěru?! Není to chyba nebo nápad řadových lidí u přepážky, každé Rozhodnutí podepisuje vedoucí odboru nebo ředitel v souladu s tím, co dostane „shora“.

Pana ministra poněkud rozezlilo, že jsem se jako nezúčastněná osoba dostala k informacím, na něž jsem neměla právo… Oběma nejvyšším úředníkům  (v našich službách) jsem napsala, že kauzu zveřejním a že je to sakra velké politikum, když se už ozývají hlasy, nakolik pomáháme vlastním občanům, byť je solidarita s lidmi, postiženými válkou, velice chvályhodná. Osobně se ostatně do pomoci  zapojuji také.  Takže nyní plním dané slovo, jak jsem zvyklá. Mezitím se ke mně dostaly zprávy o tom, jak porůznu po zemi byli dál lidé zklamaní výsledkem řízení o příspěvek na péči. Uvádím s nimi leccos na pravou míru, ale velké nespravedlnosti prostě jsou. A chyba vůbec není na úřednících, co přijdou do rodiny, poradí, upozorní na služby v místě, vyslechnou umírající nebo pečující – a třeba i obejmou. Výsledkem mašinérie bývá do nebe volající ostuda systému, doslova Černý Petr nebo gordický uzel, do kterého se bojí ministři už deset roků tnout.

O co mi tedy jde?

Hlavně o to, aby sociální práce v rodinách, kde vládne spousta vyčerpání fyzického a psychického, vysoce náročná každodenní dřina, aby tato práce měla smysl. Aby ji posudkáři plošně nezahazovali jen proto, že přece oni jsou lékaři a jedou podle papírů, co ani nestíhají číst. Aby lidé, co šetří státu peníze za ústavy, mohli důstojně žít alespoň částečně odměněni – neboť PnP je pouhým příspěvkem, nikoliv celkovou odměnou za snad nejnáročnější práci v současnosti. Pokud se někdo ohání povinností nebo tím, že to rodina dělá ráda – to je pouze onen  základ, k němuž se PnP přidává. Musí přidávat!

Opět přiznávám, že jsem utekla do důchodu, ale částečně si za odchod ze sociální aktivní sféry můžu sama – už neřídím. Což bych v naší oblasti potřebovala. Nebylo tedy, kam po ÚP jít. Na straně druhé mohu remcat a není šéfa, co by mi dal za uši, že něco vynáším z úřadu nebo organizace.  A proto se do problémů opírám.

A dobrá zpráva nakonec: Odvolání dopadlo – pan J. dostal 3. stupeň. (Pravda, on měl už v čase podání, jak jsem napsala, splněnu potřebnou pomoc ve všech deseti oblastech životních potřeb, protože sama praktická slepota znamená nejen zásah do orientace a komunikace, ale do většiny oblastí i u lidí pohyblivých. Nebudeme to pitvat – prostě se nechtělo rovnou přiznat tak vysokou částku…) Takže se nyní rozjíždí další správní řízení o zvýšení PnP na správnou, odpovídající výši. Takže další zavalení papíry dalšího posudkáře…

A pak, že neznám své pappenheimské.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama