Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Opáčko po třinácti letech

Přihodilo se mi setkání s bojovností čerstvě prohlédnuvší paní, která se rozhodla, že nebude bitá a jejím dětem se ubližovat nebude. Navíc se tato vysokoškolačka v pomáhající profesi rozhodla zkoumat, co se jí to vlastně stalo a jak tohle, proboha, mohla dopustit?! Aby byla trochu víc v obraze, nabídla jsem jí pár článků ze svého archívu a náhle i já prozřela: po třinácti letech je tohle sakra aktuální!  Jen doplním pár detailů ze současna… Tohle jsem tehdy statečně vnucovala tehdejším Britským listům, které dlouho dokázaly zveřejňovat leccos, co nešlo každému médiu pod fousy.  Když jsem si ale troufla moc, odkázali mne i tady do příslušných mezí – tehdy jsem zkritizovala nízkost platů zdravotních sester (což si ale lidi z oboru stihli postahovat). S BL jsem poté skončila, otevřely se další možnosti a byla jsem již zvána tam. Zde je tedy doplněný článek z r. 2008.

Chci ze své praxe v pomáhající profesi uvést detaily, které mohou tématiku domácího násilí (dále jen DN) přiblížit širší veřejnosti. Nejčastější reakcí mnoha lidí totiž bývá pochybnost, zda si ženy přece jen leccos nezpůsobují samy, zda si ve svém postavení přece jenom nějak nelibují. „Když s ním zůstane, asi se jí to líbí,“ zní oblíbená námitka těch, kdo nehodlají více diskutovat. Rádi totiž odsouváme a odmítáme problémy, které hyzdí náš jakžtakž snesitelný svět a které tu s námi prokazatelně léta byly, ale my je nedokázali vidět nebo pojmenovat.

Hned na začátku hodlám upozornit na jev zdánlivě nelogický: O domácím násilí  často nechtějí slyšet ani hovořit lidé, kteří jsou „v tom“. Ať už DN právě prožívají, mají za sebou nebo hodlají všechno zlé zapomenout. Nemusíte to o nich vědět, ale zarputilé odmítání tématu, někdy až dramatická likvidace anonymních dotazníků a anket, případně slovní protiútok s obviněním, že je kdosi cíleně provokuje, jsou poměrně jasnou stopou osobního vytěsnění problematiky. Jsou to takové žabičky v ohřívané vodě. Pořád dobře, ještě dobře – a ouvej, už nejde  vyskočit.

Často se u nich setkáváme  s proklamací šťastného manželství a spokojenosti. Někdy je nám vnucována i bez návaznosti na probíhající rozhovor. Potřebují hlasitě ujistit sebe i vás, že se jejich vztah musí jevit jako skvělý. Klidný, sebevědomý člověk s dobrým zázemím je spíše ochotný pro svůj názor na DN nebo aktuální mizerii v soužití projevit a svou životní samozřejmost přitom hlásat nepotřebuje. Stejně tak člověk, který se již hledá, nahlíží do problematiky a zjišťuje, co se s ním vlastně dělo. Pochopení totiž jazyk oběti rozvazuje a naopak dochází k vyvržení traumat, třeba i v hodinovém monologu. Pokud sem ještě dotyčný, většinou dotyčná, nedospěli, dřívější vtisknuté zvyky nezvedat pokličku a nepřiznávat trauma jim cpe na jazyk pouze ujišťování o tom, jak se mají skvěle. Řeknu vám, raději vydržím to dlouhé vyvrhávání děsů a vnitřní očistu, než nervy drásající nadšení pro jejich příkladné štěstí.

Třetím příznakem pro podezření v běhu všedních dnů je neúcta a přehlížení dětmi. Pokud matka nedovede děcka ukáznit, pokud používá strašáky od tatínka až po paní prodavačku, co se bude zlobit, je tu něco v nepořádku. Matka je vláčena událostmi, neumí je řídit, nestačí na ně. Ano, vnitřní nejistota matky může pocházet z okamžitého trapného okamžiku, kdy si není jistá, jak na výchovný zákrok zareaguje okolí. Plesknout a dostat vynadáno od okolí? Raději ne… Často však vidíme, že si dítě z matky naprosto nic nedělá a cokoliv mu matka řekne, snad ani nezaznamená, dokonce ji provokuje. Bohužel se stále častěji setkáváme i s tím, že matka zaútočí a je slovně agresívní, třebaže se její potomek dopouští násilí nebo krádeže vůči okolí. Nejlepší obranou je útok – ale i tady bývá znát, že chybí rodičovská autorita a dítko samo rozhoduje, nakolik činnosti zanechá a jakoby poslechne. Je ve hře problém celé rodiny nebo pouze spratkovitost a neschopnost důsledného vedení výchovy?

Ne vždy je již v  okamžiku hrozby jinou „institucí“ (nech toho nebo se pán bude zlobit) přítomné DN jako takové, ale v ovzduší bez úcty mezi partnery nemá z čeho vyrůst úcta dětí k slabšímu rodiči, naopak. I když se v rodině nerozvine DN, jak je vnímáme v kriminálním pojetí, má již otevřená vrátka do budoucna. Děti dospívají na úkor submisivního rodiče, neberou ho vážně, vtipkují na jeho účet, vyjadřují se opovržlivě na veřejnosti. Pokud odejde nebo zeslábne rodinná autorita, dravě půjdou za vlastním prospěchem, navzdory všemu. Snadno dojde k týrání zestárlého rodiče, snadno se přenese zažitý model neúcty k jednomu z rodičů do partnerství potomků a tam může kulminovat v otevřené DN.

Tím se vracíme k lidem, kterých se násilí dotýká jako obětí. Oběti jsou tady dvojí, v první řadě partner, většinou žena, ve druhé dítě. Je velmi pravděpodobné, že si oběti s sebou nesou něco ze svého dětství. Tyran, alkoholik, násilník, to jsou známé příklady agresora v DN. Dítěti se vtiskne vzorec chování, které zažilo, i když si je neuvědomovalo. Dítě navíc bité a týrané se snaží zavděčit, potřebuje pochvalu. Projevy touhy po uznání a přízni působí nedospěle dál a přímo hlásají do okolí věčně citlivé místo člověka. Kdo mu  tuto potřebu dokáže alespoň trochu naplňovat, má přízeň a často značnou oddanost bývalé oběti jistou. Hned tu máme osoby, kterým tato závislost chutná a bývalé oběti zkušeně ze svého okolí vyhmátnou.

Velkou hrozbou pro vztah je nezaměstnanost. Žena jí často dokáže využít ve prospěch domácnosti, třebaže i na ni doléhá frustrace z dotírajících pochyb, zda je ještě pro nějakého zaměstnavatele vhodná, zda ji někdo bude chtít zaměstnat. Je to vždy ohromný smotanec pocitů, potřeb, přání a nejistot. Muž se naopak může propadnout do stavu, kdy se i on zaměří na domácnost – jenže v tom ohledu, že začne vyžadovat vzorný pořádek a servis, aniž by hnul prstem. Zvláště, pokud se žena jeví být úspěšnější – má stále svou práci, možná dokonce velmi dobře placenou, možná vyšší vzdělání. Zde svou roli léta sehrávala i hospoda. Kamarádi takto dokázali ovlivnit i jinak rozumné manžely několika mých spolužaček z VOŠ a VŠ tím, že se jim žena dosaženým vzděláním nějak zkazí a on se svým učňákem nebo maturitou bude jenom pro smích. A to se holky mohly uštvat, aby rodina studium moc „nepoznala“, aby bylo navaříno, naklizeno… U piva se do hlavy navrtá i posměch nad „vadou“, třeba že na něj zbyla jenom nehezká nebo koktavá, šilhavá… Odhalují se mi traumata seniorek, co pro manžela nakonec byly jen služkami, kvočnami a blbými slípkami protože on, ubohý,  trpěl pro svou volbu mnoho let.

Co si z takových  rodin asi mohly odnést děti do svých životů? Především z nevyrovnané, neúplné rodiny vychází jedinec s otřeseným sebevědomím a sebeúctou. Od velké vlny rozvodů v sedmdesátých letech už vyrostly i děti tehdejších postižených dětí a zdánlivě máme odpověď na důvod tolika podivných mezilidských vztahů. (A to máme právě v r. 1974 publikovanou dlouhodobou studii o následcích rozvodů na děti, kde byly děti sledovány a srovnávány s podobnou skupinou dětí z nerozvedených manželství. Vyšší kriminalita, neschopnost obstát ve vlastním vztahu, nízké sebevědomí i nižší zakončené vzdělání…) Jenže i rodiny takzvaně zachované mívají  kostlivce ve skříních. Mimo krytí alkoholismu, kdy je nutné na veřejnosti předstírat, že je vše v pořádku, aby nebyla ostuda, se  to týkalo například svobodných matek. Třeba právě proto, že osamělá matka s dětmi mohla být ráda, že si ji někdo „pověsil na krk“. V osmdesátých letech jsem sama slyšela hodnocení několika mužů kolem třiceti, že je pro ně taková holka s malým děckem ideální partnerkou k ženění. Život ji prý už dost profackoval, aby si uměla vážit příležitosti a nedělala problémy.

Osudem takto „konečně  provdané ženy“ bylo dávat do vztahu znatelně víc, než ten druhý.  Mohla být přece ráda, že si ji někdo uvázal na krk, že?  Společenský status se jí zvýšil, vymazal „hřích“ z mládí. Některé ženy se vzepřely brzkým rozvodem již pouhému zdání této role. Přesto rozvodem moc netratily, protože statut rozvedené byl vyšší, než svobodné matky. K tomu se již v osmdesátých letech ujímala móda „kolem chlapa neskákat“, děti vychovat sama a v klidu. „Dítě si pořídím, chlapa nechci, neuvedu ani v rodném listě,“ plánovala  moje kolegyně s tím, že je to pohodlnější a její kamarádky to dělají také. Vybírala si oplodnitele inteligentní, ale stejně by prý žádného pro život nebrala. Proč asi?

Pravděpodobně tyto ženy kolem sebe viděly dost, aby rezignovaly na skutečné partnerství. Kolem nich tehdy většinou nedocházelo plošně k násilí v (dnešní) trestní rovině, ale k jakémusi dobrovolnému poddanství. Podřízený partner se utěšoval, že v každé rodině je něco a tady se pořád ještě nechodí do hospody, nepije, nekarbaní a nepadají rány. Nebo naopak v „lepších rodinách“ žena roztáhla zástěru, aby skryla mužovy hříchy – například zmíněný alkoholismus, nevěry. Statečně nesla svůj „ženský“ úděl, aby časem hlásala potřebu téhož další generaci. Byla totiž nesmírně hrdá na to, jak problém zvládla.

Není divu, když děti během dospívání i tady moc dobře vidí pod pokličku vztahu a poté nijak nestojí o vlastní budoucí závazky. Příznakem problémů v rodině bývá  průběh puberty. Velice často za bouřliváctvím mládeže, útěky z domova, raným partnerstvím a těhotenstvím dívky stála a leckdy dosud stojí potřeba uniknout z tísnivého dosavadního domova. Právě tehdy mohou děvčata  propadnout oslnění z rodinného zázemí jiného etnika. Neříkám přímo romského, protože je přivábí zázemí každé minority, která dbá na zachované své tradiční pojetí rodiny. Ženiným světem je tu domácnost, které se plně věnuje. Vytváří zázemí, až ohromující teplo rodiny, její silná pouta. Jen si vzpomeňte na vyznání oslněných dívek o tom, jak byl ten jejich chlapec galantní, pozorný, že u českých chlapců nic podobného nezažila.

Setkala jsem se s několika ženami „na útěku“, které dokázaly při rozhovoru plynule přejít od strachu z partnera a bití k obdivu vůči romské tchýni a lítosti, že jí tohle nedokážou vysvětlit. Právě s tchýněmi si posílaly vzkazy v rozhlasových písničkách na přání. Pokud o problematice hovořím ve společnosti lisdí z dalších koutů světa, potvrzují mi podobné zkušenosti z různých minorit.

Naše dívky však nebývají dlouhodobě schopny akceptovat svět zúžený na vaření, uklízení, porody a obskakování muže. Chtějí se ještě bavit, tancovat, ale v tom jsou už naprosto závislé na benevolenci partnera. Často hraje roli právě přílišné mládí, nevyzrálost, romantické představy – a nedostatek vzdělání. nebudu popírat, že některým může vyhovovat určitý stupeň úniku před světem do bezpečných zdí bytu nebo domu, schovat se za zády manžela, který vyřídí kdejakou úřední a „venkovní“ záležitost, zatím co ona se věnuje domácnosti a dětem – tomuto azylu rády podlehnou i vzdělané ženy.  Pokud jde o jasné určení a dodržování rolí a jsou v nich spokojení všichni, proč ne. I zde  může být rovnost vztahů – jenže dosažení tohoto stavu v našich podmínkách nebývá běžné.

Vrátím se k osobním problémům oběti DN. Z jakýchkoliv důvodů tedy získá pocit, že našla přesně toho, kdo jí v životě chyběl. Spojí s ním svůj život – a teď rychle přeskočím všechny fáze vývoje DN a zastavím se u prozření. U pochopení toho, že jde cosi špatně a dítě už je také vtaženo do děje. Oběť tedy konečně naplno ví, že by nejradši z tohoto kolotoče útisku zmizela. Postupně, nenápadně, často několik roků se tu kupilo ponižování a citové vydírání. byla trestána za prohřešky, ač  agresora „srdce bolelo, ale pro dobro oběti samé musí přijít trest, aby si pamatovala“. On ji vážně musel přivázat k topení, jinak už nevěděl, co s ní… Děti začínají chápat, vidí modřiny, slyší křik, prosby, nadávky. Rozum zavelí vzít nohy na ramena.

Jenže, jak mi řekla jedna z nich: „Co po mně chcete? Tohle je jediná jistota, kterou mám!“ A opravdu, pokud si vzpomenu na všechny rozhovory a úvahy s oběťmi, uvědomím si rázem, kolik by toho každá z nich musela změnit. Kolik toho už třeba zahodila a nyní, třeba v azylu, rozpačitě bilancuje. Ona, nejistá, vyděšená, osamělá, s pouze hraným zbytkem sebevědomí a bez peněz, bez příjemné budoucnosti.

Představte si pro lepší porozumění sami sebe před konkurzem u nového zaměstnavatele. Představte si, že jdete k lékaři specialistovi na vyšetření nebo že sháníte podnájem. Zkrátka jakoukoliv změnu v běhu svých dní. Pokládáte se přitom za normálního, schopného člověka, víte, že by vám jednání nemělo zásadně zkomplikovat život, spíše vylepšit. Přesto vám není dvakrát dobře po těle ani po duši, možná máte chuť všechno nechat být.

Přitvrdím: co kdybyste stále častěji a opakovaně selhali v zaměstnání, nezapadli do party, připadali jste si divně? Pro inteligentní agresory totiž není problém pomluvit. Někomu z kolegů naznačit, že partner „za to nemůže“, ale je kleptoman, potížista, pomlouvač… Byla jsem svědkem, jak až u několikátého zaměstnavatele takový dobrák narazil. Byl vyslechnut, ale potom následoval hovor s manželkou a DN vyskočilo jako čertík z krabičky. Této ženě se dostalo podpory a dnes, po dalších peripetiích, je volná, sebevědomá, samostatná. Přitom nastupovala s pocitem, že asi stejně moc dlouho neobstojí, že je nemožná, ale děti musejí přece jíst a každý týden dobrý.

Je třeba vidět, že chceme po člověku velmi oslabeném, v podstatě psychicky poškozeném, aby v sobě našel sílu mnohem větší, než vyvíjíme sami. Nejistý člověk, který se dokáže o kdejaké prkotině radit kolem dokola se dvěma nebo třemi lidmi, se bojí naprosto každé překážky. Pokud mu jasně někdo neřekne „Udělej právě tohle!“ užírá se pochybami a svou nerozhodností dál. Nutíme ho ke vzpouře proti diktátorovi – a kolik z nás dokáže otevřeně například oponovat šéfovi?

Ponoukáme oběť k útěku, někdy je po ruce zmíněný azylový dům. Takže vezme doklady, pár věcí schová u kamarádky, popadne děti a … všechno ostatní ztratí. Mimo Prahu často i kvalifikovanou práci. Ba co hůř, někdy vezme dětem toho, kdo je pro ně tím obdivovanějším, protože matka je přece pouze samozřejmou obstaravatelkou potřeb, zatímco otec autoritou.  Děti nechápou, co se děje, když k nim se otec chová dobře nebo jsou dokonce vedeny ke spojenectví proti blbé mámě. Pokud dojde ke styku dětí (prostřednictvím organizace na neutrální půdě, bez přítomnosti matky), vždy je nebezpečí, že se děti podřeknou, že v dobrém vyžvatlají nějakou stopu nebo na matku začnou naléhat vyřizováním vzkazů. Jak sloučit lásku k dětem a strach z jejich postojů?

Rodina, přátelé, kteří již bývají oběti vzdálení (k DN patří izolace a snaha o bezvýhradní vlastnění oběti), jsou také odděleni těžko překonatelnou bariérou vlastního studu, vědomím o prohře, strachu z výčitek, posměšků, kázání, že měli pravdu. Mohou se cítit uražení způsobem rozchodu, scénami, kdy oběť sklopila hlavu a šla za otcem dětí. Podotýkám, že uraženost a trucování dokážou vzdálit lidi na celé roky a bez prostředníka bývá stav takřka neřešitelný. Lze se potom divit, že ženy využijí útěk pouze k nádechu a pod břemenem zdánlivého neřešitelna se vrátí právě do oné jediné jistoty, kterou znají? Do takzvaně známých okolností, domů, kde je oslovují i věci. A kde je partner často ošálí příměřím.

Bohužel se při delším DN nejen poškozuje náhled dítěte na partnerský život, ale při fyzickém násilí vzniká potřeba matku chránit. Již před revolucí jsme mívali nezletilé vrahy, chlapce, kteří bránili matku před zraňujícím nebo vražedným útokem. Mně byly svěřeny dvě tajné zpovědi žen, kdy jedna chtěla otce otrávit a druhá v kritické chvíli běžela pro vzduchovku. Naštěstí marně hledala broky. Vypadá to úsměvně, ale ona  prý v těch dvanácti zcela zřetelně věděla, že pokud střelí zblízka do obličeje, nejlépe do oka, otce zneškodní. Žádné z dětí, s nimiž jsem v dospělosti mluvila, oběť matky neoceňovalo. Více či méně matce vyčítaly všechny noční děsy a strachy, způsobené zaslechnutou hádkou a pláčem. Velice často mají problémy s vlastními vztahy, se sexualitou, s přijímáním doteků a něžností.

Co můžeme nabídnout u nás? Několik azylových domů, několik poraden a organizací typu Bílý kruh bezpečí, telefonické krizové linky, azylové domy.  Možnost agresivního partnera zpacifikovat policií, může dostat zákaz návratu na několik dní. Intenzívněji se policisté školí v rozpoznání příznaků DN. Tím se aktivizují i nově zřízená intervenční centra v krajích. Roste naděje na pomoc obětem, násilníky může omezit právě zveřejnění a vstup institucí do jejich soukromí. Navíc dnes už oběť nemůže nic odvolat. Policie od roku 2004 vyšetřuje DN bez ohledu na její souhlas. Je to pouhý začátek, potřebujeme především spoustu lidí. Pomáhající profese vyžadují značné psychické nasazení, komunikační dovednosti, odborné znalosti – a v žádném případě nejsou zlatým dolem. V souvislosti s hnutím MeeToo se rozvázalo mnoho jazyků i v rámci vzpomínek na dětství nebo současnost, rozšířila se osvěta, pomáhají sociální sítě.

Dobrou zprávou je, že často stačí být nablízku a oběť podržet nad vodou. Někdy to znamená vydržet i monology, které zdánlivě nikam nevedou. Nerezignovat na marnost svých rad a doporučení, jednou se ujmou. Přátelé mohou oběti stále držet otevřená vrátka třeba jen tím, že jsou u nich schované doklady osobní, případně i o majetku, několik nouzových drobností (prádlo, oblečení, léky).  Již pouhé vědomí, že lze učinit krok pryč, oběť může psychicky podržet – například v době, kdy by jinak zvolila vlastní dobrovolný odchod bez návratu.

Také pobyt v azylovém domě, chápající ovzduší, pomoc při vyřízení dávek, ověření si schopnosti, že žena obstojí jako samostatná bytost, udělá hodně. Pokud se najednou sejde více žen s podobnými zkušenostmi, jsou terapeutické účinky třeba jen měsíčního pobytu doslova ohromující, i když zařízení nemá k dispozici psychoterapeuta.

Velkou nedůvěru veřejnosti stále vzbuzuje zmíněný fakt, že oběti se k agresorovi vracívají, dokonce i přes naléhání svých rodičů. Pokud se vytvořila psychická závislost (stockholmský syndrom s idealizací agresora, v podstatě projev pudu sebezáchovy, který zvolí menší zlo, aby zotročený člověk přežil), považujeme za úspěch každé odhodlání a útěk. Málokdy se oběť vymaní hned napoprvé. Jenže každý pokus rozvolňuje pouta a dává naději. Dokonce znám přímo ze své praxe případ, kdy partnerství pokračovalo a stalo se snesitelnějším. Především proto, že oběť dala najevo informovanost a také už jednou prokázala, že se o sebe postará. Muž nebyl schopen se o ní nic dozvědět a přece si dokonce i kytky přišla zalít (toto obrovské riziko naštěstí výjimečně vyšlo) a  přes sousedku vzkázala, aby si ten hnojník v bytě uklidil.

Tady byla žena původně tak podřízená, utahaná a zdeptaná, že odešla až poté, co se probudila z předávkování léky a uvědomila si, že ji málem našlo dítě a strašně by se vyděsilo. Vyhledala psychiatra, dostala neschopenku a doporučený pobyt v azylovém domě, kam ihned odešla s předškolákem. Po dvou měsících dokázala na ulici před lidmi odseknout na slovní útok z příbuzenstva. Poprvé po několika letech s pláčem neutekla! A to bylo běžné, že si ji k pobavení okolí na ulici podávali (a nebyla to romská komunita, nýbrž celkem vážení občané). V „partě“ azyláku si za to, jak se dotyčnému postavila a poukázala na jeho vlastního kostlivce, užila  veliké ovace, chvály a slávy, dokonce začala vtipkovat. Poté se kvůli zaměstnání vrátila, ale ještě po roce jsem ji potkala. Kvetla a působila sebevědomě, v práci povýšila. Tento poslední případ je v našich podmínkách takřka zázračný.

Navozuje další otázky. V zahraničí mohou rodinám s DN pomáhat celé týmy. Podle stavu rodiny mohou dosáhnout posunu ve vzájemném chování, často s pomocí právě agresorovi, který svým chováním ventiluje vlastní nedostatky, nevyzrálost, narušené sebevědomí… Nemusí to být vyloženě psychopat, „pouze“ člověk, který se uchýlí k agresivitě podle nějakého vzoru z vlkastní minulosti. Z původně nefunkční a rozpadlé rodiny a vlastního zlého dětství. Možná si řeknete, že měl vyhledat pomoc – prosím, rozhlédněte se kolem sebe. Kam byste šli, pokud by se u vás objevilo prozření, že se chováte hnusně? Kolik mužů nebo žen by dokázalo jít třeba do intervenčního centra, zavolat na nějakou linku a obvinit se. Jsou to siloví lidé, neodhalí přece jen tak své slabosti. Jsou konečně mocní a dělá jim to moc dobře.  Ti se tak sami objednají k psychologovi… Ano, máme již i poradny pro agresory, ale komu by se tam dobrovolně chtělo?

Při pomáhání veškerým obětem se od roku 2008 hodně změnilo a zlepšilo, jenže  uzavření lidí do bytů  při covidu leccos vyhrotilo i tam, kde se dříve problémy neobjevovaly. Způsoboval to ohromný stres, zapříčiněný mnoha důvody.  Starch, nejistota, omezený prostor, nezvyk… nadále i před covidem platilo, že v této problematice je dosažitelnost pomoci velmi nízká, třebaže se na veřejnosti objevuje stále více informací o kontaktech a možnostech.

Všichni tady víme, jak mizivá je přítomnost vzájemné úcty v jakémkoliv jednání mezi lidmi. Obecně se zvyšuje agresivita jedinců vůči okolí, sobectví – a to i přes schopnost mnoha našich obyvatel přispívat a pomáhat v nouzi. V každodenním životě chybí respekt ke druhému, uznání jeho práce, kvalit a schopností. Pokud  se s ním shledáme,  vtírá se stále častěji otázka, nakolik  dokážeme být jeden vedle druhého natolik vnitřně dospělými, svobodnými lidmi, abychom totéž dopřáli svým partnerům a svým dětem?

Málokdo vyšel z harmonické rodiny a počet lidí různě postižených minulostí narůstá dál a dál.  Domácí násilí je pouze jedním z příznaků doby. Máme dokonce děti, vyrostlé s vymytými mozky (syndrom zavrženého rodiče), které již troskotají ve vlastních rodinách. Máme hromadné úniky z reálného světa do virtuality, do náboženských komunit, do společenství s údernými sebevědomými hesly a možností vybít se na nepříteli. Máme šikanu ve školách, práci a společenském životě.

Nic z toho nijak snadno nevymýtíme, ale můžeme to výrazně omezit. My všichni, každý za sebe. Nestačí volat po nápravě, zlobit se na stát, že nevede za ručičku a nezařídí správné odchovny a nápravny. V tom základ není. Já ho vidím v potřebě vzájemné úcty mezi lidmi obecně, ve schopnosti ctít důstojnost toho druhého. Potřebujeme, každý z nás, hlavně CHTÍT vidět, znát a vědět, rozumět a chápat. Tím pádem být připraven na setkání s jevem a třeba jen malou roličkou v příběhu popostrčit děj lepším směrem. Být na okamžik alespoň motýlími křídly, která mávnutím odstartují ohromné dění.

Pokud jste dočetli až sem, blahopřeji. Právě jste se změnou začali.

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama