Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

O lásce (nejen) v pomáhajících profesích

Dva základní principy práce s lidmi vůbec (nejen se seniory, nýbrž všude, kde se pomáhá lidem, včetně zdravotnictví), které stále připomínám, se objevují v každém dobrém směru a konceptu. Jsou to ohled na lidskou důstojnost a úcta k člověku a jeho příběhu. Velmi populární jsou však mezi lidmi trojice a snad proto někteří tvůrci konceptů nebo vzdělavatelé a šéfové podlehnou zjednodušení z okolí a přidávají jako třetí pojem slovíčko ošidné – láska.

Nejsem proti, ale protože jde o slovo příliš skloňované v mnoha oblastech a tím částečně zprofanované, netrvám na něm. Hlásání lásky jako základního principu přístupu k práci s lidmi je skutečně velmi zavádějící a může ublížit.

Proč? Protože u lásky jde o vztah, velice silný, hýbající mnohým. Je spojen se zamilovaností, která je ve své podstatě raušem, obdobím zkresleného vnímání skutečnosti, kdy přehlížíme detaily. Jakékoliv. Ze zamilovanosti se teprve láska klube jakožto vztah trvající.

Navíc se v jejím jméně dějí věci ne zrovna vhodné. Láska mimo jiné oslepuje, láska staví cosi na první místo bez ohledu na ostatní, její druhou stranou může být válka a krutost. Láska, jak ji mnozí vnímají, rozhodně neznamená vyváženost.

Láska může být také pomýleným měřítkem hodnot a zároveň bičem. V některých případech jsme si umanuli, že musí být povinná.

Nevěříte-li, potom si vzpomeňte na povinnost lásky matky k dítěti. Endorfiny, vyplavené po porodu sice matku udělají rázem šťastnou, ale již během šestinedělí se často každá ptá sama sebe, jestli je opravdu pohlcena onou vášnivě proklamovanou, románovou láskou mateřskou, jakou vídá v reklamách a o níž slýchá od kde koho. Jenže když se cítí být unavená, nevyspalá a je vyděšená z dětského pláče, bojí se, že té lásky moc nemá. Proč svému dítěti nerozumí? Je snad nějaká vadná?!

Rozumný člověk novopečené mamince může leccos vysvětlit a uklidnit ji; před lidmi žvatlajícími o samozřejmosti takového citu čerstvá maminka své pochyby o sobě samé ukrývá a trápí se tím víc, že neví, kdo je tím rozumným, kdo chápe, kdo neodsoudí.

Podobně, pokud budeme hlásat, že bez lásky k lidem není dobrého pracovníka v sociálních službách a dalších pomáhajících profesích, ztrpčíme život sami sobě. Co je to láska k lidem? Bezbřehost otevřené náruče a sladkých slov?!

Cosi takového otevřeného a planoucího vídám u žen, které jsou schopny své děti zanedbávat, zamykat v bytě, posílat do obchodu krást, aby je potom vášnivě muckaly a líbaly s výkřiky o své lásce. Jejich jídlo ošidí, aby měly na cigarety, ale lásku prý cítí jako trám. Děti jim chtějí a tolik potřebují věřit!

Pro ony chvíle s „milující“ ženou dokážou odstrčit ty, kdo se o ně v čase nouze starali jaksi samozřejmě, dali jim jídlo, bezpečí, klid, pravidla i hry. Kdokoliv z takto pomáhajících, třeba prarodiče nebo pěstoun, nemá čas na proklamace, použije „pouze“ každodenní pozornost dětským potřebám a snaží se je zabezpečit. Jsou jaksi samozřejmí a až po letech dokážeme vědět, že dávali víc, než jsme tušili.

Podobně je samozřejmá láska dětem k rodiči, který toho druhého ponižuje a trápí. Je to ve skutečnosti spíše závislost na mocnějším, který je někdy vezme do hry, přizve ke spojenectví proti oběti. Nebo je vzácný, protože přichází na omezenou dobu, například po rozvodu – a dny, které jsou s ním, jsou sváteční.

Můžeme snad ve zkratce a výjimečně mluvit o lásce k lidem obecně, představujeme–li profesi, ne jednotlivce. Zkratka „láska k lidem“ totiž veřejnosti sdělí cosi, co se od nás očekává. Pro laiky je souhrnem mnoha schopností a dovedností, pevně spojených a nerozlišovaných. Vyjádření zkratkou je pro běžné lidi jednodušší.

Pojmová zkratka se jako značka všem srozumitelná a jasná neobjevila z ničeho nic. Máme hluboce historicky zakořeněné představy o lidech, kteří se věnují pomáhajícím profesím. Je to v očích společnosti poslání, pramenící prý z lásky křesťanské (vždycky však byli lidé i víc, než „křesťansky“ soucitní, ale o tom jindy).

Během naší historie se mnoho žen a mužů snažilo zapojit do pomoci nemocným a chudým, protože křesťanství učí soucitu a pomoci. Pokud tak lidé činili zbožně, nacházeli uplatnění tam, kde je láska k lidem očekávána celá staletí – u řádových sester a bratrů mnoha směrů.

Některé řády a kongregace se ještě dnes plně oddají službě Bohu a lidem, je to celý jejich život. Členové jsou zajištěni staletým systémem, který se postará o jejich bydlení, jídlo, rytmus dne včetně prostoru na odpočinek. Mezi lidmi jsou dodnes známy například Šedé sestry, které vlastně založily pečovatelskou službu, jak ji dnes vnímáme. Psala jsem o tom podorobněji v článku „Tři kamarádky a sto šedesát roků poté“. Zájem z řad dalších žen byl veliký, a protože jejich činnost byla hodně vidět, pomáhala jim řada mecenášů, aby mohly pracovat na co nejvíce místech země. Právě jedna ze Šedých sester vyjádřila trpkost z nuceného odchodu z nemocnic v padesátých letech tím, že kde dříve zvládala práci u nemocných jediná sestra, nyní musely nastoupit zdravotní sestry tři.

Měla svatou pravdu. Šedé sestry se totiž cele oddaly své práci a lásku k Bohu denně prokazovaly láskou k trpícímu, slabému a nemocnému člověku. Běžný pracovník v pomáhající profesi má však vedle pracovní doby také vedlejší život a nese svá velká břemena starostí všedního dne. Žije v mnoha rolích najednou a potřebuje v nich obstát.

Vrátím se k problematickému láskování. Jakýkoliv pracovník v sociální sféře může mít obecně všechny lidi rád, ale musí láskou planout povinně a extra viditelně? Má snad být pro profesi povinná denní proklamace lásky k lidem? Jak bychom ji asi měřili? Jakým způsobem by měla být viditelná, komu ji uznat a komu ne? Jak složit zkoušky, jak zjištěnou lásku případně odstupňovat, kdy bude dostatečná a kdy ne?

Mnozí zaměstnanci odkývnou, že láska k lidem k jejich profesi patří, ale uvnitř jsou v tu chvíli rozpačití asi jako ona zmíněná čerstvá maminka. Mají snad někomu přiznat, že ono horoucí vnitřní zapálení, které obecně s láskou splývá, necítí? Mají snad předstírat a raději hned přiskočit k jiným, co okamžitě zajásali, že ano, že oni lásku taky cítí nezměrnou?

Byla by to lež stejná jako těch „planoucích“, co někde za rohem všechny proklamace odhodí a přemýšlejí hlavně o tom, jak by za ně nepříjemnou práci udělal někdo jiný. Vždycky tu budou lidé, kteří pojem láska nadužívají, aby získali výhody a líbili se. Stejně, jako ve všech jiných oborech lidské činnosti.

Jsou tu ještě další, lidé s čerstvými představami a zaujetím, kteří se k lásce opravdově hlásí a odmítají přístupy málo zapáleného okolí. Všechno se prý musí změnit na stav krajiny pod zářivou duhou, okamžitě a hned, mávnutím proutku. Oni totiž přinášejí jas a Poselství. Hm.

Bohužel právě těm nejvíce nadšeným zároveň nejvíce hrozí pomyslné klapky na očích a uších. Ty je rychle uzavřou před hledáním kompromisu, možného pro danou chvíli. Následuje zklamání, hořkost a často vyhoření. Mysleli to tak dobře! Jsou tolik nepochopení! Jak můžou být ostatní tak zlí? proč nikdo nevidí, co je jim tak jasné?!

Bohužel střet nadšení a tvrdé praxe často souvisí se ztrátou daného člověka pro obor. To je veliká škoda, protože jako se v lidech mění zamilovanost na pevný vztah, také nadšení (včetně spasitelského) může v mnoha osobnostech dozrát do velmi žádoucí formy.

Vedle nich další pracovníci denně dokážou střízlivě hodnotit možnosti, které mají, s porozuměním a pozorností odvedou každý úkon, aniž by se nějakou měrou jimi vyjadřované lásky zabývali. Soustředí se na podstatné. V jejich poctivém přístupu a zájmu je totiž ve skutečnosti citu skryto stokrát víc.

Je to vztah pravdivý, jsoucí a nepotřebuje se vystavovat na odiv. Ba co víc, je stálý. Asi jako souznění mnohaletých manželů, včetně nějakých těch mraků, které bývají součástí života. Jako ta samozřejmá všední práce mámy nebo pěstouna, kam se každý vrací se zamženýma očima po výjimečných zážitcích s rodičem, co si je půjčil.

V každé profesi, která pracuje s potřebami lidí, může rozvoj a nové styly práce zajistit právě zájem celého týmu na hledání příčin, východisek a možností, jak dál. V „sociálnu“ využíváme metodické vedení sociálního pracovníka, supervizora, lektora, rovnáme si leccos v hlavě na konferencích a seminářích.

Nepominu ani poslední skupinu, vyčerpanou, utahanou nadměrnou zátěží při nedostatku kolegů, velikými nároky na papírování, zákulisními tahanicemi v kolektivu, žabomyšími válkami pod slabým nebo netečným vedením. Je v lidské povaze mít raději práci, která někam vede, má smysl, přináší uspokojení.

Proto nezavrhuji ani lidi vyhořelé, drcené těžkostmi bez podpory a pomoci. Nejsou ničím špatným vinni. Oni ne. Především jejich nadřízení mají tu moc ulehčit jim a pomoci vrátit se mezi nejpotřebnější členy týmu.

Jak tedy vnímat „základní“ pojem pro naši práci? Hlásání všemožné „Lááásky“ jako povinné výbavy pracovníků osobně nepovažuji za profesionální. Je žádoucí, aby naše profese byly zajímavé, uměly nás nadchnout, ale není dobré, aby nás „Láááska“ ovládala nebo abychom dokonce kvůli něčímu posuzování nedostatečných projevů této proklamativní záležitosti jakkoliv trpěli.

Láska jako taková přece znamená cit, který nejdříve díky zamilovanosti strmě vystřelí vzhůru, ale později, při nárazech na problémy, může spadnout až k nule. To, co rádi pokládáme za lásku, skutečně láskou být může, pokud dokáže trvat měsíce i roky. Pokud ji podepřou všemožné všednosti života a dodají citu stálost, může láska zrát a sílit celý život. Bude jiná po roce prvním, třetím, desátém a dalším roce v této oblasti. Právě onu stálost potřebujeme v profesi mnohem víc, než okaté projevy. Láska plamenná mi tedy vždy souzní, pokud mluvím o profesi, s velkým nebezpečím vyhoření – nebo falše.

Neposuzujte lásku. Oceňujte dění, proces a výsledky.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama