Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

O dobrém slově

Prostinká věc. Nenápadná, všichni jsme o ní už slyšeli a někde v sobě o ní víme. Přiznáváme si ale, jak může chybět?

Dobré slovo nebo jedovatá slina? To druhé je takové rázné, ulevující, někdy jen kulišácké. Dobré slovo  může zavánět slabostí, hloupou dobrodušností, nakročením k tomu, aby byl dotyčný smeten a zadupán. Protože vždycky někdo v okolí mívá nouzi o vlastní důležitost a vyčnívání. Trousit dobrá slova je bláhovost, za niž přichází „spravedlivý“ trest. Však víte, i tady platí, ža za dobrotu na žebrotu.

Imperativ „Buď dobrý, buďte dobří“, který je v jednom starším filmu podepřen všeobecnou buzerací k obecné slušnosti (a za vším sedí špinavosti, které umožní „dobrý život“ bez kriminality jen těm poslušným a vyvoleným), vnímáme rozporuplně, ale tak hloupý zase není. Ne mimo vytčené souvislosti. Tak jako prý bývá cestička do pekel hladká a široká, aby se dalo vesele tančit až k pekelné bráně, bývá mnohem jednodušší odseknout, odvrknout, ironii podmalovat jedovatostí a cynismem zaplácnout toho druhého.

Proč máme  okamžitě  po ruce spíš tu nevrlou  verzi? Proč kolem sebe  s gustem prskáme a pliveme? Já jsem prostě takový a taková, já jsem osobnost, patří to ke mně. Berte mne, jaká a jaký jsem nebo nechte být. Mám té dobrácké přetvářky po krk. Zrovna teď Vánoce jsou toho plné. Sladké cajdáky tak akorát ke zblití… Takže chybička je v okolí? Nebo v tom dotyčném jedinci? Trucování a odpor ke stovkám  anonymních tváří, co se culí u koled jako Měsíček na hnoji. No vážně, byl úplněk a koukal stejně!

Ouvej, ono to bude krapítek jinak. Usmívání nemáme povinné, ale dobré slovo by se k jakési povinnosti řadit mohlo. Nemám na mysli falešnou líbeznost, z té mívám taktéž osypky a vrčení morousů plně chápu. Dokonce jistou drsnotu vůči osůbkám takto opatlávajícím okolí falešnou náhražkou medu velmi, velmi uznávám.

Napadá mne spíš cosi jako potřeba  dozrání ke stavu, kdy potlačím svou nechuť k okamžiku a nezkazím ho jiným.  Mnoho dní začíná celkem nadějným probuzením a může skončit hned u hrůz prvního pohledu do zrcadla nebo u druhého na hodiny. Při pomyšlení na to, s kým se potkám nejpozději v práci nebo škole. Ony se totiž divné a hloupé a dokonce špatné věci dějou všem. Jenom ta míra prožitku je jiná. Míra, při níž připustíme, že tohle je opravdu zlé. Důvod ke skuhrání, vzteku na svět a chuti přizabít kohokoliv, co se tlemí a nemá páru o bolestech. Jak se někdo může smát? Pleskat blbosti jen tak, když já a moje trápení skoro boří svět? Nebo když mám preventivní přednaštv(čti-sr-)anost, protože nic dobrého se přece čekat nedá. Nechci čekat a běda vám!.

Je dobré  připustit či dokonce uznat, že každý průšvih, bolest a trápení jsou v danou chvíli pro člověka tím největším a nejdůležitějším hořem na světě. Všechno se bortí a všechno se mění v popel. Drásá to v hlavě a hrudi, bezmoc ochromuje ruce a nohy. Ovšem, že to může být pro někoho jiného doslova ptákovina, prkotinka, běžný jev, co pomine nebo ho za pár minut uvidíme jinak. Však víte, žádná kaše se nejí tak horká – jenže někdy se udržuje na stálé teplotě. Brr.

Je také dobré vědět, že každé osobní hoře nebo malér až tragédie dávají člověku různě tuhé klapky na oči a uši. Nedokáže  slyšet  rady, nevidí postupy, které sám dobře zná a říká jiným, odmítá ty, kteří mají ve všem jasno. Ty nejsi já, ty nechápeš, co JÁ prožívám.  Někdy je proto vhodné jen podržet za ruku nebo říct, že jsem blízko. Nebo se urazit, že jsem odmítnut s tak jasnou a logickou radou? Ať si trhne… Pokud si tohle uvědomíme, dokážeme líp chápat trojčení druhého. Odpadne urážení se a zmenšíme  nedorozumění.

Za třetí není marné alespoň tušit cosi o tom, že mnohý den vypadá tak, jaký ho chceme hned na počátku mít. Té potvoře v zrcadle se dá konejšivě sdělit, že z ní zase bude člověk  a cestou kolem školy žádné dítko v hrůze utíkat nebude. Hodinám, prorokujícím nestíhačku, se dá oponovat popoběhnutím nebo poklusem. Chci mít dobrý den a proto mávnu rukou nad prkotinami. Přinejhorším se odhodlám ho přežít – a už je důvod ke vtipnému glosování. Vtip vzápětí zvedne náladu. Kdo umí dupnout na zmorousovaté ráno, donutí další hodiny, aby lehly a své plánované neplechy nedokončily tak, aby nás zasáhly.

A kam že se mi ztratilo to dobré slovo? Stále je tady. I v mizerném dni nebo mizerné situaci můžeme být tak silní, abychom darovali dobré slovo někomu dalšímu. Třeba v naprosto hloupoučké a banální situaci. Nervózní prodavačce, které se rozsypou drobné,  tomu, kdo způsobí trapásek – leccos lze přece obrátit v žert.  Dávejme šance napravit dojem, opravit zvoranou práci.

Ono je ještě jedno dobré pravidlo, které trochu šedne prachem. Nad spory a maléry by nemělo zapadnout slunce. Tak jako se snažíme děcko před večerem za něco pochválit, aby mělo klidnou noc. Úplně všechno nemůžeme smáznout  pochválením nebo další šancí bezprostředně po průšvihu, v lecčem je zdravé nechat průšviháře trochu vymáchat. Jenže aspoň vyhlídka na svítání je potřeba. Tady přicházejí ke slovu, i k tomu dobrému, silové  a mocenské vztahy, které jednoduchost  zásady poněkud komplikují.  Nepochybně by však jistá vyváženost  měla být a času je na ni dost. Až večer se rozhodujeme, zda byl den dobrý nebo špatný.

Jsou malá dobrá slova a ta větší nebo veliká. Všechna jsou stejně důležitá. Třebaže  si těch malých většinou příliš nevšímáme, dokonce je dokážeme brát jako slabost.  Síla těch malých, každodenních, je podle mého mínění v tom, jak se nám samotným vracejí. Jako odražený míček. Obdarováním okolních lidí krášlíme dny sobě. Tedy pokud jsou dobrá slova upřímná. K tomu postačí vlastní uvědomnění, že pochválení nové halenky, účesu nebo povedeného výkonu myslíme opravdově. Nikoliv jako formalitu, která je prázdná a nic moc nepřinese. Formalita je při srovnání obou projevů spíše podobná povinnému vrtění voříškovským ocáskem. Formalitou se také můžeme povyšovat nad toho troubu a blbku, co jím stačí hodit kost, jakkoliv znatelně neupřímnou.

Myslíte si, že směřuji k té křesťanské dobrotivosti, s níž se nastavuje druhá tvář? Možná. V nejhlubším smyslu, bez pozérství, je  projevem sakra velké síly a pochopení mnoha věcí současně, velkou či hlubokou psychologií – a možná skrytým vyjádřením naprosto odlišné vlastní úrovně. Kdysi jsem tomu říkala „facka  tím lepším“. Pokud jsou strany vyrovnané, k ráně do nastavené druhé tváře nedojde. Respektují se ty skryté děje, nápověda atd. Útočník se tudíž další ránou neponíží. Pokud by pochopil ten princip až po úderu, potřeboval by se za své selhání mstít. Nastavení druhé tváře je tím pádem docela ohromný risk, často zkázonosný. Staří křesťané by mohli vyprávět…

O velkém dobrém slově ke mně připlul příběh opravdu předvánoční. Dvě sousedky ve vedlejší vsi spolu nemluvily kvůli prkotině – no, přes patnáct let. Ta ublížená minulou neděli vykoukla z okna a smutně počítala komíny, ze kterých se během pouhého půl roku přestalo kouřit. Inu, divné jaro a těžký podzim stáhly hodně jejích vrstevníků pod zem. Ona sama ovdověla před půl rokem, teď  mezi střechami zahlédla jedinou stužku kouře. Právě u Dáši, kterou tehdy dávno na zábavě pozval ten její na frťana… V krámě ji nazítří potkala a napadla ji vysoká ženská diplomacie: jestli by jí Dáša jako nemohla přešít zip, když to umí. „Tak přijď,“ dočkala se pozvání. Přišla, donesla kalhoty – a  Dáša jen tak ukázala na židli a řekla: „Tak to vysyp, o co jde?“ Vysypala, poplakala si – a už není tak sama.

Dokážou tohle dvě moje dávné kamarádky? Zkusila jsem urovnávat naposled před nějakými pěti roky. Šlo mezi nimi skoro o tutéž „ošklivou“ událost, zveličenou podezřením a vlastními mindráky. Také plesání, ale stačilo jen posezení a plkání u stolu. Ublížená Atina nazítří utla školní kamarádství k Ině pro „nevhodné chování“. Vysvětlila mi, že „naše krásná“ Ina má kluků dost, tudíž nemusela koketovat s tím jejím, jediným klukem, navíc už vážnou známostí. Rozuměla jsem Atině, nepovažovala se za pěknou a měla dost smůlu na kluky. Rozuměla jsem i „normálně pohledné“ Ině, nepovažovala se vůbec za hezkou, jen měla blízko ke klukům a jejich lumpárnám, uměla je zaujmout. Zrovna se taky léčila z těžkých mindráků. Na plese byla bezprostřední a pokud se něco strašlivého odehrálo, já  u toho nebyla. Ina nikdy nepochopila, oč vlastně Atině šlo. Zkusila jsem Atině asi dvakrát, s odstupem deseti a patnácti roků, souvislosti vysvětlit, i s ohledem na těžkosti dalšího Inina života.

„Každý má problémy. Dopadla, jak si zasluhovala. Neměla mi  svádět jedinýho kluka, který byl ochotný si mě vzít. Uznej, Ina měla kolem sebe kluky furt. A ty taky nejsi kamarádka, když jsi na její straně.“

Žijou v sousedních městech, mají své okruhy přátel. Tesklivý pohled přes studené komíny Atině naprosto nehrozí. Atina nechodí ani na srazy školy, kde by se mohly setkat. Dobré slovo se neodehraje ani v mé optimistické fantazii dlouhá další desetiletí. Nejspíš nikdy. Možná to ani pro jednu z nich nebude důležité. Jen mi v souvislosti se sousedkami ve vsi nedaleko odtud vytanulo, jak jednoduché může být zadupat, zatnout pěsti a stát si na svém jen proto, že potřebuju mít pravdu. Vykašlat se na jakákoliv „dobrá slova“.

Mám štěstí, že ke mně v posledních letech připlouvala ta podporující slova  ve správných chvílích. Že mi drželi palce lidi, které osobně neznám, že došlo i k podání pomocné ruky, kdykoliv jsem zadoufala, že by k němu mohlo dojít. Vím, že mám co oplácet – jim i dalším, které potkám. Jako kdyby šlo o neviditelné řetězení (jasně, hned si vzpomenete na film o páchání dobra a na jakési hnutí na toto téma ve světě) – ale věřte mi, je neuvěřitelným pocitem, být jeho součástí. Aspoň občas.  Připadám si  bohatá.  A věřím, že je nás hodně – jen tomu sem tam někdo tak úplně nevěří.

 

 

 

 

Reklama