Nemáme politické kultury. Je žalno a stydno vážnému člověku při pohledu na náš veřejný život, při pohledu na to rozdrásané, zpustošené, nekulturní, mrzkými vášněmi a špinavými, malichernými zájmečky ovládané naše prostředí. Bývají nářky na naši literaturu, umění, vědu – ale v jakém poměru nalézá se náš veřejný politický život! Máme přece už své tradice vědecké, umělecké, literární, máme svou kulturu uměleckou, máme to, co se dá už nazvati kulturou vědeckou – ale kde je naše kultura politická? Máme silné osobnosti a zástupce té naší kultury vědecké, literární, umělecké – kolik jsme měli politiků, již by se mohli stavěti po bok oněm nositelům naší kultury v jiných oborech, kde jsou tyto osobnosti zvláště dnes? A zejména: možno říci, že máme alespoiň částečně kulturní obecenstvo ve všech těch oblastech ostatních – kde však máme v masách nějaké ponětí o p o l i t i c k é kultuře? (…)
V tomto režimu totiž mohou se uplatniti hlavně lidé dvojího druhu: na jedné straně nepoctivci, bezohlední, sobečtí dobrodruhové, prospěcháři, demagogové, lidé nevybíraví v prostředcích, hrubí, všem útokům odolávajícía na vše připravení: cynikové, jimž čest vlastni i cizí není ničím, anebo lidé moci, chvalořečníci moci politické nebo hospodářské. Anebo na druhé straně poctiví lidé, neobyčejně silných charakterů, silné, vzdělané osobnosti a idealisté, nadšení pro demokratické ideály, kteří chápají dobře i odkud vydy ty pocházejí, i znají dobře všechen ten rmut, jenž na dně demokratické společnosti se nachází; idealisté, kteří vědí, že náprava jest jen v boji dobrých proti špatným, a věří pevně v možnost této nápravy.
Ale takových silných osobností a takových idealistů a optimistů je zřídka kdy větší počet. Zůstávají v mizivé menšině proti té druhé skupině politiků, a tím celá politika dostane ráz výše vylíčený. Tím však všichni nebojovní, slušní, jemní a vytříbení lidé, náležející vesměs inteligenci, jsou bezohlednými a nevybíravými lidmi z politického života šmahem vytiskováni. Odtud zjev, že v moderních státech demokratických se inteligence vyhýbá politice.
Pro lidi poctivé, inteligentní, vzdělané, slušné a jemné povahy znamená veřejný život úžasné oběti, strádání, utrpení, plýtvání energií, duševní útrapy a stálé rozechvění, stálé úvahy a reflexe, zdali lépe nelze pracovati jinde, poci´tování odporu a hnusu nad celou tou morálkou politickou a ubohostí celého toho boje, sta a sta rozhodnutí opustiti tu činnost a opětovný návrat a přinášení obětí, obětí a obětí. Té druhé skupině lidí žije se v prostředí tom jako rybě v čisté říční vodě. Inteligent vytříbené povahy však prchá daleko, aby jediným hnutím nedotekl se celého toho prostředí, toho bahna, v němž se dusí, té stojaté vody, která svým zápachem hrozí ho zalknouti. (…)
My nežijeme v demokracii, nýbrž v p o l o demokracii, nebo klamné a špatné demokracii. A přes to i ta dnešní demokracie dává větší záruky vyspělejšímu a intenzívnějšímu životu nežli všechny režimy aristokratické.
Jde jen o to, vybudovati si z ubohých a polovičatých institucí dnešních instituce vpravdě demokratické, a jde především o to, vychovati si l i d i pro demokratism. Neboť demokratism je veliký problém mravní a východiskem všech snah, všech vysokých cílů, všech kulturních ideálů byly vždy silné, zdravé, pevné a vysoce mravné osobnosti.
Je nám třeba vychovávati teprve demokratické vůdce a je třeba teprve vychovávati demokratické masy.
Pak teprve nebude nutno se báti všech těch nesnází demokracie a stranictví. A pak budeme také míti více politické kultury.
(Dr. E. Beneš, ukázka ze stati Povaha politického stranictví z r. 1914)
