Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Nejde jen o prachy

Hodně se věnuji lidem, kteří pomáhají svým blízkým, denně na ksichtknize a na třech místech na webu, včetně Respektu, občas se něco objeví i v tisku.  Jen z poslední doby připomenu „Hroucení Atlantů“ (https://mudrova.blog.respekt.cz/hrouceni-atlantu/)  a povzdech nad bleskovým šířením obyčejné pečovatelské služby do našeho ocásku „Dobývání strnulé hory“ (https://mudrova.blog.respekt.cz/dobyvani-strnule-hory/).

Psala jsem tu i citovala povzdechy pečujících o pomoci a „pomoci“ rodiny. Dávám těm hodně nešťastným tahounům i odkazy na články, které si mohli vytisknout a dát přečíst třeba i svým panovačným rodičům, protože co je psáno, má u nich stále váhu. Několik let jsem ve své funkci úspěšně „kontrolovala“ péči, přičemž jsem vysvětlovala  spořivým starým lidem, že takhle tedy ne, že pokud nebudou dávat peníze svým dcerám a synům, zcela o ně přijdou a že ta povinnost postarat se o ně není tak samozřejmá, natož násilím vydupatelná. Většinou se povedlo, neboť jsem byla úřední osoba a váhu tu měl i stud, že to řeším, případně strach, že se dotyčný bude starat je do výše své odměny. Nebo vůbec ne.

Je velice zajímavé, že do platby za pomoc se promítají i stálé rodinné vazby. Senioři si chtějí udržet kontakty s příbuznými a tak návštěvy obdarovávají, jen aby přijely znovu. Znám to i z domova: Klienti se mne zcela vážně ptali, kolik mohou komu dát. Osobně jsem intervenovala za vnučku, která pomáhala babičce, velmi špatně pohyblivé, dokud se skoro nezhroutila. Chodila do práce, šidila školu, babičku de facto živila – a ta strkala naspořený důchod svým dětem, kdykoliv přijely. Vnučka zaskakovala za zemřelou dceru, svou maminku, bydleli na vsi v babiččině donku (další výdaje na její dopravu). Kdyby aspoň díl toho, co dávala za nic, jen za tu návštěvu, ostatním! Velice se divila, když jsem ji na to upozornila.  Vnučka se vdávala a ona si říkala, že pětistovka není nic moc (zvláště, když byla hostem) a tisícovka jsou už dost peníze. Po našem rozhovoru si trochu leccos nechala projít hlavou a dala nakonec víc. Ostatně, ti další sem jezdili mnohem řidčeji, neboť paní si platila domov… Podobně se objevují divnosti a nerovnosti v rámci „oblíbených“ dětí (které však na rodiče často kašlou) a těch „samozřejmých“, kterých si málokdo exra považuje, protože jsou po ruce a i jejich pomoc je přirozená, zevšedněla, zneviditelnila se.

K rysům takovýchto nadšených návštěvníků patří v domovech – a bohužel, i v rodinách – kontrola a kritika dostatečnosti péče. Jak to, že má babi modřiny?! Jak to, že má na předloktí náplasti?! Pošlu na tebe kontrolu, že ji mlátíš! Jak si dovoluješ na babču křičet? Co dědovi vaříš za blafy?! Říkal, že nic nejí! Cvičíš s ním? To není možný, aby jenom ležel, vždyť ještě loni chodil po dvoře! Rodina, která tátu neviděla půl roku, chtěla žalovat domov i nemocnici za tělo, poseté modřinami a náplastmi. To, že už třicet roků bral léky na „ředění krve“ a holt stoletou žílu jen tak nenapíchnete, aby byla infuze (a pán si rád vyškubával, protože mu nikdo nevysvětlil, co se děje, navíc byl velmi nahluchlý) jaksi nechápali a nehodlali chápat takovým způsobem, že evidentně potřebovali ječet a řvát. Jenže tatínek, takzvaně milovaný dědeček nebyl konzervou, která se nemění desítky let. Už kolem devadesátky se kůže při stisku může trhat – říká se jí papírová a nemusí jít o žádnou sílu. Dá to naopak hodně vymýšlení a zkoušení, co by ji udrželo pružnější. Navíc se krémy a olejíčky střídají, po čase už přípravek nesedne. Pokud vím, nejdéle se udrží mazání s konopím, ale někomu páchnou. Běžné kosmetické promašťovací krémy kůže respektuje tak v rámci jednoho balení – a hledá se dál.

Vraťme se do domácností. Nedávno se podařilo téměř ležící mamince vyjednat vyšší příspěvek na péči. Dcera u ní již několik let byla denně, ale sestra pomáhala tím, že maminku vozila k lékařům – sami si odhadněte, kolikrát to tak do roka mohlo být. Maminku běžně navštěvovala, ale bylo tu i něco víc: starala se o ni také v čase, kdy pečující na týden-dva odjela na dovolenou nebo na víkend za dětmi. Maminka dělila svůj příspěvek na péči mezi sestry rovným dílem.  Každé dva tisíce. Pečující dcera je již v důchodu, invalidním, mamince pomáhá i s doplácením léků, denně dochází, případně přespí. Jenže došlo k navýšení peněz a informaci od pracovnic, že příspěvek náleží především té, která se denně stará.  Sestra pojízdná se rozhořčila: „Celý den jsi doma, válíš se tady, a tolik peněz?! Už se mnou nepočítejte! Já chodím do práce!“ Co na tom, že by měla stále dál svůj díl, možná víc – třeba za to střídání o dovolené? Ona viděla těch deset, považte DESET zbývajících tisíc měsíčně pro línou sestru (po rozdělení). A že maminka je dost náročná osoba, že je ta celodenní péče i záběr na psychiku, přinejmenším, to je fuk. DESET TISÍC! Prachy!

Copak nemáme nyní zkušenost s nuceným pobytem doma s nejbližšími, včetně tlaku obav o práci, o zdraví všech okolo, o dostatek peněz? Národ hledá psychickou podporu kvůli několika měsícům – a oni v mnohem horším žijou roky. Pečující se strachují o každou maličkost, mají pocit, že jsou zodpovědní naprosto za každé kýchnutí a neuskutečněný prdeček. O tom, jak zvedají své blízké z ležáctví, proleženin a slabosti po nemocech ani nemluvě.  Každý je už napůl doktor, konverzují o lécích a pomůckách, o tom, jak se věnovat jim a jak se sami hroutí a ozývají se záda, klouby, vlastní nemoci. A maminka odmítá jíst a pít… Staví se na hlavu, jen aby seniora udrželi a aby nikdo nemohl říct… Ano, jak tohle slyším a čtu, hned vidím i ten přísný zrak a komentáře zbylé rodiny: Peníze bere a takhle se stará?! Raději vidím, jaký má kdo strach. Konce péče bývají zalité pláčem, ale s prožitkem blízkosti: Seděl(a) jsem u postele a držel(a) za ruku, maminka(tatínek) se usmívala (ussmíval).  Bylo to vlastně krásné. A tak to má být, ono naposled potvrzené vědomí o péči a lásce, které se člověku dostalo. Je to i krůček ke zvládnutí truchlení a posila do budoucna. Šťastní ti, kteří jej zažili!

Je čas předvánoční, apeluje se na usebrání a smíření mezi přáteli a v rodinách. Na posílení  vztahů a přeměnu těch divných na cosi lepšího, na zájem o starosti ostatních.  Popřemýšlejme také o těch, kdo věnují spoustu svých sil a také zdraví těm slabším, v jakémkoliv věku, ať pečují o staré maminky, babičky, tatínky, dědečky nebo sourozence. Ať se starají o manžely a manželky, o své děti opět v jakémkoliv věku. Příspěvek na péči je totiž pouze příspěvek a v časech podobných tomuto, stejně jako chřipkových nebo „pouze“ náročných na péči se mnoho lidí uzavírá do čtyř stěn spolu s těmi, o něž se starají. Dobrovolně, jen s řídkými odběhnutími pro nákup a léky, plni strachu a zodpovědnosti, aby se vrátili co nejrychleji, v pořádku a „doma“ se nic nezměnilo. Máte-li depku a ponorku, je to jen olíznutí tím, v čem žijí oni.

Bez ohledu na vlastní malodušnost, závist, pochyby – je prostě pochvalme. Nabídněme občasné vystřídání, byť na odpoledne. Byť bez nároku na vyšší nebo jakýkoliv peníz – protože jde přece i o našeho blízkého, že. A co si budeme říkat, posudkáři radši nedají, než aby přiznali stupeň příspěvku podle skutečnosti. A pokud  zjistíme, že něco není v pořádku? Můžeme to přece napravit. Jsou sice případy, kdy je péče jen takzvaná a příspěvek slouží rodině na lehčí živobytí. Ano, řešila jsem a nikomu se nechtělo do péče jít. Ale tam, kde necháme člověka (často již také ve věku 60 a víc let) skoro padnout, kdy nemá sílu, tam je to především těžká vina ostatních a můžete si o těch „obrovských“ částkách od státu na péči brblat do polštáře, co chcete. A račte si také uvědomit, že když jsem tak řešívala příspěvky na péči, velmi často jsem se dozvěděla, že tito noví klienti, lidé středního a vyššího věku tak před třemi až pěti roky těžce fyzicky sami obstarali péči o někoho z rodiny. A když říkám slovo „sami“, myslím tím SAMI. Což znamená hodně zničený pohybový aparát. Tedy stálé bolesti při pohybu, berle, chodítko. Dožiovtní omezení v mnoha dalších ohledech, někdo ani nezvládne kvůli schodům opustit svůj byt. A to je pouze  zátěž kloubů a zad. Co ostatní problémy, nemoci, které pečující tehdy odsunuli stranou, protože teď bylo důležité cosi jiného? Jen záviďte příspěvek a válení doma…

Adventní čas, milí holoubkové a holubice, není jen doba povznesení se a ucvrknutí korunek na adventním koncertě. Tento letošní nám výrazně přináší i podumáníčka o té smířlivosti, nadhledu a pomocné ruce.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama