Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Nebudete mne mít rádi a mně je to buřt

Tak si to přátelé shrneme, dnes zcela bez politiky a nadávání. Koukám do křišťálové koule? Ne, jenom vycházím z reality, kterou nám postupně kouskují i média.

Překonáváme snad to nejhorší ohrožení, co jsme zažili, včetně omezení kde čeho. Tu a tam probleskovaly zprávičky, že lidem po uzdravení není dobře. Což hodně věcí ovlivní. Vzhledem k trvalým a dlouhodobým zdravotním a psychickým následkům po covidu budou mít lidé potíže v práci, možná nebudou zaměstnavatelé vstřícní k částečným úvazkům.  Předpokládám, že  vzrostou žádosti o invalidní důchod a kvůli posudkářům to bude tvrdý boj – navíc budou tak extrémně přetížení, protože vzroste všechno, co mají ošéfovat,  že se brzy uchýlí do důchodu nebo jinam. Hodně jich přesluhuje a mnozí pracují i proto, aby v tom kolegy nenechali.

Vzrostou nároky na příspěvek na péči. Osobně jsem několik let šetřila v rodinách (Ašsko). Netuším, zda jsou nějaké vnitřní předpisy pro posudkáře, ale často se při ohlášeném zvýšení PnP objevovalo nepřiznávání očekávaných a potřebných výší příspěvků. A nejen tady. Až jsme si s kolegyněmi a kolegy napříč zemí říkali, že to snad dávají ze svého a nemají. Podobně dopadaly velké částky na zvláštní pomůcky – vždycky byl jásot, že po nějaké době bylo přiznáno a třeba několik po sobě. Auto, plošina a podobně.  Také to občas vypadalo, jako kdyby se již dostali na konec nějaké sumy v daném období. Bohužel trend trvá a s PnP je přiznáváno je od stolu, aniž by (i praktik) viděl klienta někdo jiný, než sociální pracovnice/pracovník. Přicházejí ke mně poznatky od pečujících z celé země. jak to bude dál? Propukne snad nadšení  posudkářů, aby pomáhali nebo se to přiškrtí, protože zase nebudou peníze?!

Opětovně se setkávám s tím, že člověk v terminálním stadiu, když mu mobilní hospic doporučí požádat o PnP, dostane dvojku a s tím i zemře, ačkoliv se v řádu týdnů až měsíců (často bez získání Rozhodnutí o výši) stane plně závislým na péči. Shodovaly jsme se s kolegyněmi v neformálních debatách, že pro terminální stadium by měla rovnou a v kratším řízení platit „trojka“ jakožto průměr. Teď nouzák odsoudil k těžkým stavům a umírání mnoho lidí, co nemohli mít léčbu nebo operace. Budou žít důstojně aspoň chvíli?

Chápu, že PnP je pouze příspěvkem, ale pokud má rodina pečovat o plně závislého, postiženého člověka, byť se mnozí z nich snaží pracovat v oblasti IT, nemůže se sama věnovat práci na plný úvazek – i když jim PnP nahradí část jejich platu. Kde je však jejich odpočinek, rehabilitace, dovolená? Zde se objevuje v současnosti diskutovaná níže PnP, protože asistenty si dovolit nemohou – musejí také bydlet, jíst a podobně. A práce na PC u postižených není  zcela na plný úvazek. Jsou totiž dříve unavení, vyčerpaní. I když zaplaťpánbu za ni. Bohužel i tady se mohou posudkoví lékaři ukázat – u jednoho takto snaživého člověka jsem chtěla alespoň 3. stupeň (bohužel? se část sebeobsluhy naučil na Jedličkárně, ale asistenci a podporu potřeboval v 9 oblastech i tak) – a zůstal na dvojce.  Rodiče, hlavně matka, jsou fyzicky dost vyčerpaní, matka se hroutila, protože si musela udržet práci na 8 hodin (méně hodin nešlo) a do důchodu daleko. A nízký důchod po péči by všechny uvrhl do chudoby, otec měl něco kolem základní mzdy…

Vzhledem k výše zmíněnému případu bych při výši příspěvku hodnotila také to, nakolik se dotyčný udržuje nebo jen nechává opečovávat – anebo ho dokonce rodina nechává v daném stavu, což jsem pozorovala u stagnujících dětí. A opět jde o sociální práci, která bývá tímto posudkovým lékařem hozena do koše.  Proč ÚP vlastně vydává svým jménem  Rozhodnutí, když rozhodl lékař bez jakékoliv konzultace s úřadem?! Neměl by být spíše poradním orgánem? Vzhledem i k tomu, jak je jich málo. O délce správního řízení ani nemluvě. Každý člověk, který bojuje s překážkami, by měl být podpořen a nikoliv srážen!

To se týká také bolesti ohledně sociálních pracovníků na ÚP. Jejich práce, především na úseku OZP, se sice již stává viditelnější (vyplňují se tabulky s počtem šetření, žádostí ), ale přesto jsem se i v rámci neformálních debat s kolegyněmi setkávala s tím, že proti „hmotce“ toho prý moc nedělají, na počitadlech mají nízké počty klientů.  Jen jedinkrát jsem se na šlkolení na ÚP setkala s chválou ředitele, který jim dal řidiče do Prahy, aby bezpečně dojely. Přitom je zde vysoký nárok i na životní zkušenosti, vyzrálost, poradenství.  Osobně jsem radši šla do důchodu, hrdá, že mám plat již skoro průměrný. Při mém nástupu před pěti lety vedly čerstvé prodavačky v Lidlu. Pokud se mne někdo zeptá, doporučuji zkusit tuto práci jen tam, kde je dobrý tým – aspoň něco při té bídě.

U psychiatrických onemocnění by PnP měl být také provázen spoluprací se službou, u mladých lidí se to totiž často zvrhává na pohodlný mamahotel bez denního řádu a plnění určitých povinností s vyčerpanou rodinou. Navíc odmítají denní řád, povinnosti, podílení se na úklidu a pod, protože „jsou nemocní a mají práva“.  Zaplaťpánbu by se měla proplácet sezení na psychoterapii. Budou sakra potřebná, psychika trpí u všech věkových kategorií. K tomu patří krutá realita těch nemocných a postižených, kteří se rozhodli zkusit zaměstnání a tím pádem jsou poškození na výměře invalidního důchodu. Protože se jim počítá jinak, než nemohoucím dětem, které dosáhnou dospělosti a zapojit se nemohou ani náhodou. Je to dlouhodobě známý fakt a nic se s tím celá desetiletí nedělalo. Nyní země chudne a chudnout bude dál – mají snad za své snažení tito lidé živořit?

Covid strašlivě zasáhl celou sociální péči. Hlavně pobytovky. Nemělo by se více myslet na to, jak s těmi hrozbami žít, než seniory v domovech zavírat do samotek nebo dvoulůžáků a zastavit nejen kontakt s okolím, ale i možnost normálních doteků a běžných mezilidských interakcí? Vzhledem ke svému kontaktu s vězněm z Valdic bohužel vím, že trestané osoby měly celou dobu větší  komfort v této oblasti, než zcela nevinní, takto týraní lidé. Jako členka APSS vím, že byl vydán také zákaz aktivizačních činností. Lidé budou na následky umírat ještě nejméne půl roku, nejen kvůli psychice, ale také minimu pohybu a zhoršení fyzického stavu celkem. Personál byl vyděšený, přestrašený a rodiny také. O vyčerpání nemluvě.

Osamělí senioři doma jsou v jisté výhodě (v bytě si mohou dělat leccos po svém, jsou aspoň obklopeni svým vlastním prostředím), ale vzhledem k osamělosti je ničí hrůza z informací v TV – samý covid bez pozitiv a strašení, programy nanic a zvláštní vzpomínkový kanál využijí jen ti, co nejsou zrovna v depresi. Jejich sebevražedné pokusy a sebevraždy jsou pouze špičkou ledovce.  Většina z nich se poddává vnitřním démonům. Bohužel i včetně negace současnosti, všech novinek, protože jim převrat nebo pozdější nezdary  ve svobodném životě bez informací (šmejdi a půjčky, neplacení pojistného)  ztrpčily život natolik, že se psychicky změnili.

Kupodivu lidé pečující o výrazně oslabené lidi se stálou a vysokou potřebou pomoci a podpory, kteří jsou s nimi denně v kontaktu, popisovali jarní období jako víceméně nezasažení, což pokračuje i dál. Jsou „pouze“ výrazně vyčerpaní dlouhodobou péčí a fyzickými nároky. Upřesním: mají tradičně jazyk na vestě a řeší své každodenní schopnosti vstát a jít a zvládnout den.  Covid je jen třešnička na dortu – pokud jim ovšem nevrátí člena rodiny s covidem domů.  Což znám nejen ze  zmínek v diskuzi, ale i z delšího sledování nebo provázení lidí (Liberec, Beskydy, čerstvě i Praha).

K tomu patří i moje  úvahy posledních let: Proč by do rekvalifikací na ÚP nemohly být zařazeny obory Pečovatel/ka, Pracovník v soc. službách, Ošetřovatel/ka? Pro lidi kolem padesátky by to měl být naprostý základ, protože kdo se bude starat o rodinné příslušníky? Navíc jsou potom zdrojem pracovních sil  pro sociální péči. Dokonce si myslím, že by to mělo být povinnou  složkou rekvalifikace pro tyto starší uchazeče.  V jedné (internetové) podpůrné skupině detailně vidím, jak důležité a přitom roztříštěné poznatky a informace o péči jsou.

Pracující senioři – protože dnešní šedesátníci jsou schopní, ochotní a pracovití, navíc často odborníci v oboru – by měli mít vyšší šance na uplatnění, nějaké pobídky včetně úlev. Pokud tedy přežijí, protože nyní i v mém okolí umírají. Není těch tragédií konec – mnoho lidí musí zůstat v nemocnici nebo doma s následky po covidu. Dalším se zhoršuje stav, protože se odkládají zákroky a léčba. Každá ruka proto bude velice potřebná.

Abych pouze nezdůrazňovala problémy, malé oddychnutí. Skvěle se v posledních letech rozmohly pomáhající a vzdělávací kurzy a přednášky pro pečující. Věnuje se jim kdekdo. Včetně psychohygieny. Ne všichni si ale najdou čas, aby se „utrhli“ – nemají zástup.

V Chebu se již také dokončují prostory pro denní stacionář pro seniory. Konečně. Jistě nemusím vysvětlovat, jak je tato služba důležitá pro celé rodiny. Senior bude mít své rodinné prostředí,  z něhož odejde jenom na pár hodin, bude mít kontakt s vrstevníky, proghram dne. Rodina si zatím bude žít běžným způsobem – práce, škola.

S tím souvisí rovněž problémy samoživitelek i v oblasti péče o jakkoliv postižené děti. Rodiny jsou fajn, leccos lépe zvládnou, ale spousta chlapů utíká jak zajíc, jakmile dítě „není v pořádku“. Oni by asi leckteří zdrhli i bez toho (útěk je slabý výraz). Jenže je tu problém s uzavřením matky do bubliny, osamělost s každou potíží a nezdarem, někdy i smíření s tím, že něco nejde. Nemluvě o skrytých výčitkách a dohadech, nakolik za stav dítěte může matka, když jsou všichni kolem zdraví. Chybí dostatek sociální práce, matky bývaly udivené  mými doporučeními sdružovat se, hledat informace – a to i středoškolačky.  Na Ašsku jsem zažila 6-7 rodin, které se napojily na celostátní aktivity rodičů u různých postižení, dvě z nich se kontaktovaly díky lékařce (cystická fibróza, celiakie, downův syndrom…). U běžnějších problémů – poruchy učení, hyperaktivita, retardace –  zůstaly dost osamocené.  Chybí tedy dostatečná možnost  terénní práce na úrovní obcí,  kolegyně na našich MÚ lítají jak hadr na koštěti. Také tady chybí dostatek služeb, denní centra, odlehčení  rodičům. Jsou tu školní zařízení, kde se pracuje i s velmi postiženými dětmi a mladými lidmi, mohou je navštěvovat do 26 let. A potom? Nic. Co by bylo…

Děti dosud zdravé budou mít problémy se soustředěním, pozorností. Ono mi sice občas pár úžasných rodičů pohoršeně do komentářů pod mým pesimismem psalo, že tedy zrovna jejich dítko je extra super úžasné a spíše napřed, ale spousta jich také vypadla buď úplně nebo školu flákaly. Není zájem o doučování, protože to spoustu dětí nebaví. Navíc, i když se někdo snaží překonat nesnáze s distanční výukou, je tu právě ta všeobecná deka, která již sama o sobě snižuje možnosti soustředění, zapamatování si.  Děti jsou naštěstí mnohdy velmi adaptabilní, mohou se oklepat a setřást ze sebe ten rok skoro ničeho, ale nebude je strhávat zpátky rodinné prostředí? Všechny ty ztráty osobní (úmrtí, těžké stavy), profesní, nárůst domácího násilí  a možný nárůst  rozpadů rodin? Zchudnutí, dluhy, nezaměstnanost? Nenápadně roste alkoholismus, vyvolaný „dekou“ a omezeními života. Pije se velké množství, včetně lahví tvrdého na den – došla ke mně svědectví z  Moravy i Čech.  Na rostoucí domácí násilí včetně dětských obětí – svědků – už máme studie, takže o tom už šířeji mluvit nemusím.

Sociální bydlení stále nemá nařízenou podporu sociální prací. Co je to za sociální bydlení, když se nikdo nepodívá na možnost vyvedení a podpory člověka k samostatnosti? K normálnímu, klidnému a úspěšnému životu? Vedení domácnosti, péče o děti, vyváznutí z dluhových spirál? Kdo a jak síťuje jejich potřeby? Kdo je provází? Už kolem r. 2006 jsem Charitě (jako zástupkyně ředitelky azylového domu) navrhovala provázení matek po odchodu „do života“. Taková další služba u nás neměla zakotvení – ale věděli o ní ze zahraničí. (Dnes se pomalu rozbíhá, ale hlavně pro postižené.) Neuspěla jsem tehdy ani při jednání o pomoci na soc. odboru města – a to tam tehdy byla skvělá pracovnice, které chodily i prostitutky hlásit, když se „nová“ nestarala o děti.  Nestíhala víc, než při kontrole mrknout na místo, kam paní strkala složenky a dopisy s pruhem, protože se jich bála. Ale aspoň něco. Bohužel skončila kvůli vzdělání – a byla v důch. věku.

Covid ukázal potřebu podpory a dalšího rozvoje života v místní komunitě. Lidé si navzájem úžasně pomáhají, vznikají sdružení na pomoc seniorům a osamělým rodičům. V Chebu např. Nádech (původně vznikl v Ostrově n/O, dnes i KV), lidé z místní VOŠ soc. práce založili „Kosí sdružení“ a hrnou se do všeho – od organizace jarního šití a distribuce roušek na jaře po stálé rozvozy věcí potřebným. Jak tohle podpořit, aby tahle sousedskost nezanikla, neumřela?

Mimo oblast lidskou  si povšimněte, že skomírají nejen drobná i větší lidská podnikání, ale různé stanice, závislé také na návštěvnosti lidí. Rázem se jim to nezlepší a zvířata také potřebují krmit a ošetřovat, zahcránit před zbytečnou smrtí nebo dokonce vyhynutím. Taky zvu zvířata aspoň na oběd…

Přátelé, je to zase pouze na nás, na nikom jiném. Denně si ověřujeme, že se do reality vrací starý vtip o fungování státu pod vedením  jedné strany. (Jako soulož impotenta s frigidní ženou – nahoře neschopnost, dole nezájem.) Je čas nikoliv bujarých oslav a utržení se ze řetězu – i když bych taky ráda – ale koukání, co dál. Držte se a hrr do jara a nadějí.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama