Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Naděje

Dostala jsem malé zadání pro článek o naději. Teď, v téhle době, ale trochu nadčasový. Možná ho prý zveřejní během roku, možná do dalšího kalendáře. Hm. Seděla jsem a koukala. Jistěže to nebude blábol jakoby filozofický, ale něco z mé praxe. Co ale? Naděje bývá jedním z hybatelů děje, týká se každého, kdo se kolem jenom mihne. Pomalu se mi noří příběhy z paměti…

Kdysi dávno jsem musela cvičit Vojtovy cviky s nejmladším cvrčkem. Všechno šlo stranou. Když prcek spal, s těmi většími jsem si hrála, nakupovala, vařila, když spali po obědě oni, mazlila jsem se s maličkým. Stihli jsme se přetočit poslední den lhůty pro zdravé a pak už to byl fofr. Sice jsem už cvičila (při přebalování) sotva 5x denně, ale v roce už mazal po schodech nahoru a dolů s držením se zábradlí a byl vyškrtnut z evidence rehabilitačního oddělení. Soused pod námi, velmi rezolutní pán, se jednou podivil, jak je šikovný. Proslýchalo se přece, že je postižený? Vysvětlila jsem mu to a zůstal jako opařený. On totiž své snaše takové týrání miminka zakázal. Smířili se prý s tím, že bude postižené, možná dost bezvládné, časem půjde do odborné péče, jak to má být.

To ale přece nemusí být! Protože je to cvičení pouze nepříjemné a miminka to nemají ráda – ale pomáhá to, navíc se díky tomu rozvíjí také myšlení, vysvětlila jsem mu. I to, že jsem tomu porozuměla, protože jsem byla sestřička. Snacha se tehdy nestačila divit: Dostala cvičení befélem – a její dítě se začalo lepšit rychle jako ten náš brouček. Dvě nebo tři děti příklad tehdy toho našeho prcka zvedl k pohybu.

Přeskočím mezi lidi starší, mnohem starší. V domově byla docela milá paní, nahrbená pod tíhou let a problémy s páteří. To víte, starým ženám se snadno sesune tu obratel, tam obratel… Měla veliké trápení, protože se rozkmotřila s dcerou. Kolem toho konce šedesátek dcera propadla jakémusi vyznávání alternativ, dost divoce, i s pitím. Jenže měla dcerku – a tu si k sobě vzala babička, protože se nemohla dívat, jak je zanedbaná. Prvotní pro mladou ženu bylo užít si života plnými doušky. Matka holčičky se časem začala srovnávat a možná zapůsobil i tlak okolí na normálno. Nestarat se o dítě byl pořádný flek na charakteru. Potom došlo k vážnému úrazu a to leckdo přehodnotí, jak žil.  A matka má přece právo na svoje dítě, že? Holčička už byla v pubertě, když vypukly nejhorší spory. Padla i ostrá slova, třeba jako že ten úraz měl být smrtelný a byl by pokoj. Jak prý jen tohle může matka dítěti říct?!

Já poznala „nezdárnou dceru“ jako schopnou a pracovitou kolegyni, duši podniku – a její matku jako velmi osamělou paní. Žádné návštěvy, jen pár přátel mezi vrstevníky. Vnučka se přiklonila k matce a o babičce už slyšela jen špatné nebo nic, potom se nemocná babička odklidila do domova ve vedlejším městě. Ano, dcera za ní jednou přijela, ale uslyšela právě jen to o té nehodě. Je dost možné, že babička zrovna trpce vnímala svůj pobyt na čtyřlůžkovém pokoji a minimum vlastních věcí i oblečení, protože si nemohla ani nic zamknout. Musela do „dědkárny“ kvůli zdraví a dvakrát výhra to tehdy nebyla.  Vše organizované, i když sestřičky hodné… Igeliťák nebo taška byly vzácností, peníze se snadno ztrácely a finta zabalení bankovek do toaletního papíru, strčeného pod polštář nebo pod matraci často končila ztrátou. Krámy a bordel se prostě vyhodily. Po celém řádném a poctivém životě, po těžké práci ještě v důchodě… K čemu to přirovnat, k pionýrskému táboru? Cesta dcery nebo vnučky kolem jaksi celá léta nebyla. I holčička si na začátku dospělosti užila trochu divočejší léta a matka měla dost starostí. Nebude přece své matce přiznávat, že opět cosi nezvládla.

Poznaly jsme se s babičkou v jiném čase. To už nechávala stranou jen peníze na léky, jinak všechno ukládala. Těšila se z rostoucího vkladu, z ničeho jiného. Slyšela, že jsem pracovala v podniku s její dcerou. Zprvu nesměle, potom skoro žíznivě se mne vyptávala, jaká je. Nelhala jsem, vážila jsem si jí. Zeptala jsem se potom i kolegyň, co to – a dozvěděla se o tom sporu. Bylo to zvláštní, takovou tvrdost bych u dcery nečekala. Babička mne potom poprosila, zda bych dceru nepožádala o návštěvu, že všechno zlé už přece odvál čas. Moc by ji chtěla vidět, jediné dítě.

Nemusela jsem dceru vyhledávat, potkaly jsme se hned druhý den. Ostře odmítla. Jednou, podruhé, potřetí. Stará paní mávla rukou, že děkuje, že si opravdu řekly věci, co se říkat nemají. Ani jsem jí každé setkání ve městě nehlásila, jen někdy sdělila, že jsem dceru neviděla dva tři týdny nebo měsíc. Alespoň jsem popsala, jak dobře vypadá, že měla dobrou náladu (než zvedla oči k nebi, že mne zase vidí – což jsem si už nechávala pro sebe).

Staré paní se horšilo dýchání i srdíčko, hrudník měla menší a menší, věděla, kam to směřuje. Vymyslela plán a já byla jeho součástí. Když věděla, že dcera prostě nepřijde, upnula svou naději na „potom“.  Chodila jsem za ní jako za ostatními i do LDN. Dcera bydlela blízko, řekla jsem jí, že tam maminka čeká. Varovala jsem ji, že končí čas na srovnání všeho, co mezi nimi bylo.  I to jsem jí řekla, že bych ráda já sama měla takovou příležitost, než mi několik lidí odešlo, že vím, jak to potom trápí. Ne, to se prý nedá odpustit! Nechce to už zažít!

Víc jsem už nenaléhala, nevysvětlovala. Bohužel znám dost lidí, kteří si umanou jakousi maličkost a neodpustí ani náhodou – a tohle úplná maličkost nebyla, ale zlé slovo holt do huby zpátky nevtáhne ani stovka volů. Naopak odpouštět se dá mnohem víc a horší. Jenže ukřivděnost, pocit zrady nebo nenávist kvůli urážce, byť jen takzvané – tím lidé umějí dlouho žít a živit spory do absurdna. Bylo mi jen líto, že právě ony dvě v takové pasti uvízly.

Babička zemřela pokojně, ve spánku, srdíčko vzdalo namáhavou práci. Dcera si přišla vyzvednout věci, já předávala vkladní knížku. A přišla chvíle splnit staré paní její veliké přání a naději. „Tohle je přímo pro vás,“ řekla jsem. „Vaše maminka o vás hodně slyšela, byla hrdá na to, jakou máte pověst, jak žijete. Věřila, že vám ty peníze ulehčí co nejvíc další život, že vám takhle naposledy pomůže. Měla vás ráda a chápala, proč za ní nepřijdete.“

Dcera rozpačitě přikývla. „Ale proč jste mi to nikdy neřekla?!“ „Nechtěla, abyste o té knížce třeba jen něco tušila. Těšila se, jak budete překvapená.“ Rozevřela vkladní knížku a dlouho bez dechu zírala na konečnou částku. Byla zasažená a dojatá. Vykoktala nějaké poděkování, rozloučila se… Aspoň tohle staré paní vyšlo. Hrob nemá, tou dobou už byla rozptýlená.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama