Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Na vás, madam, jsem taky neprsk´

V nadpisu chybí otazník, jistě jste všichni poznali citaci z Pupákovy Písně lásky.  Teď zajisté čekáte několik možností. Určitě zase covid, stoupající stupně PESa, který už neštěká, anóbrž vrčí, případně seniory, kteří se opět nakazili v počtu větším, než obvyklém, nakonec možná ještě cosi ohledně dalšího obsahu zmíněné písně – totiž že je „velká potíž řící dámě větu, která by ji vedla k rozhodnutí“, snad že bych tedy mohla rozebírat řeči pána z reklam na Arginmax.

Tak to jsem vás převezla, vážení. Já totiž nakonec přece jenom dva dny mrzla na vánočních trzích v Chebu.

Seběhlo se to již před časem, totiž ona šance, že vánoční trhy přece jenom budou. Kamarádka objíždí s rodinou celou Evropu s (nejen) kovářskými pracemi jejich dílny – od šperků po kvalitní repliky historických chladných zbraní a nyní i věciček pro údržbu těla a krásy, včetně kostěných hřebínků a ručně tkaných ručníků. Jak jistě rozumíte, škála je to dost široká, aby s ní spolupracovali i různí řemeslníci, tkadleny a přadleny.  Já se vymykám. Ony sice ženské i mužští vždycky uměly a uměli vládnout jehlou, háčkem, jehlicemi a dalším náčiním, ale moc se toho nedochovalo. Ba i stoleté věci jsou stále vzácnější. Takže já s poklady sbírek působím jako bílá vrána mezi středověkem. Zvláště ve svém „kostýmu“ lehce laděném do venkovské tetky kolem první světové nebo tak nějak. Neprodávám, vystavuji a povídám si s lidmi, takové happeningy to jsou. Jenže připravené, proto mluvím o čase delším ještě před prosincem. Kamarádka zadá téma, já hrábnu do sbírek. Kamarádka je náročná, nejradši by udržela status „starodávno“, ale tentokrát jsem (opět) ukecala první republiku. Malinká výstava, musela být odolná povětrnostním podmínkám. Pár hraček, věci, co se dávaly pod stromeček, ba i nějaká ozdoba by se našla, ale také tipy na dárky, titulky tehdejších časopisů… Nebudu vás nudit výčtem věcí, které stejně neuvidíte. Tentokrát jsem ani průvodní letáček nedělala, vlastně jsem s potvrzením konání nevěděla, kam dřív skočit.

Bylo sděleno, že jsou přísné podmínky, cosi může být maximálně v boudičce, nikoliv výstavka mezi nimi. A holky budou příst a tkát na židli v prostoru. Tedy pokud nebude pršet nebo sněžit. Cokoliv jsem si připravila, bylo tím pádem spíše na někdy, možná, jednou, snad. Když se mi zrušil (a nejen mně) dvakrát Svět knihy, mohla bych zkusit prodat nějakou knížku z těch připravených  krabic? V první fázi to vypadalo, že jsem komplet vyřazená – což mne při zhlédnutí různě promrzlých lidí v boudičkách (nebo místně zahřátých, ale stejně ne moc pohodlně zajištěných) docela usmířilo. Ono kolem chebských trhů bylo dost rámusu na FB, třeba čistě bílé ruské kolo bylo bráno za strašlivý kýč (asi jako Eiffelova věž nebo Petřínská rozhledna ve svých počátcích). Přitom, pokud pominu jednu dlouhatánskou frontu na začátku, jsou tu dodrženy i patřičné rozestupy a lidé na vlastní vočadla vidí střed města jako z rozhledny – netušené, nevídané. Byly požadovány revizní zprávy na všechny spotřebiče, prý i na nabíječky mobilů, prostě všechno v síti (takový rozsah nikdo nepamatoval). Starostliví nepříznivci trhů a odpůrci radnice se prý zaslouží o nenápadné kontroly, proto pod šireým nebem i stánkaři při jednání s lidmi nasazovali roušly a štíty… Po dvou prvních dnech přišlo nařízení, že jen balené potraviny, takže trdelníky a langoše ne. Dotyční snad něco z těch  tisíců za poplatky zpátky dostanou (jinde se platí i víc a jinde vůbec trhy nebyly), několik boudiček je tím pádem zavřených. Lidé si kafčo a svařák nosí z blízkých restaurací a okének. Vzhledem k avízovaným kontrolám si lidé v boudičkách šeptali, že zaplaťpánbu za každý den. Už ani farmářky nesmí být… A čekají – stále teď, i dnes, kdy se dozví ono „končíme, zavíráme“.

Přesto jsem se na dva všední dny nečekaně mohla dostat do boudičky – prodávat další kamarádce natkané věci. Musela odjet. Vystavila jsem tu i pár kousků svých knih, už předtím pečlivě zabalených do fólie, aby jim vlhko neuškodilo. Na prolistování mám po jedné volné, ale zbytečná snaha. My nečteme, prohlašovali stylem „Apage, Satanas!“ lidé různých generací. Tak aspoň informačních letáků jsem několik rozdala, protože, koneckonců, v téhle části země je sice dost básníků, ale uznávaných prozaiků moc ne. Myslím činných, neboť například Mistr Páral se již převážně pouze vyhřívá na všech získaných vavřínech. Zjistila jsem také, že slova „horory“, „povídkové sbírky“ a „Ašsko“ nebo „moje“ jsou pojmy nevhodné, odrazující a  snad až urážlivé. A knihy bez obrázků… A proč to není v knihkupectvích? No, tam dostanete moje romány. A ty co jsou vyprodané, se ještě dají sehnat přes internet, vysvětlovala jsem s úsměvem. A protože nekecám, na čerstvou Císařskou sebranku by i v Chebu narazit mohli.

Poněkud mi věc objasnilo chování jedné bývalé kolegyně. Zajásala jsem, když jsem ji viděla, sundala si roušku, aby mne poznala, ona se taky mile usmála a se zájmem zeptala, co to, že jsem si asi udělala výlet na nákupy. Prostoduše jsem se pochlubila, že pomáhám kamarádce ve stánku. „Kamarádce, hm…“ Tvář ztuhla. Jako kdybych v tu chvíli klesla na společenském žebříčku hlouběji, než pod úroveň červa. Obešla mne obloukem, víc neřekla, div se nepodívala na podrážku, zda je čistá.

Trhovci, to je stále cosi pofidérního, evidentně. Co na tom, že za pultíky stojí také různí vysokoškoláci, když už  si chce lid obecný ohrnovat nosy.  Nejen na tom „řemeslnickém náměstíčku“, i dole na hlavní smršti klasického trhování. Na jedné straně lidé znalí a chápaví žasli nad ručně tkanými a kovanými věcmi, ba dokonce kupovali i za tisíce (za hranicemi to totiž stojí mnohem víc), na straně druhé byli opatrní. Přece jenom, stánek, nějak moc drahé, určitě chtějí vydělat na pracující mase… To byli i, kdo odskakovali při pozvání nebo úsměvu za štítem. A není moc peněz.

Byla jsem dobře oblečená, i rukavice byly, pouhých pět hodin a něco denně jsem tam přešlapovala, ale prsty jsem večer mívala pořádně zmrzlé. Úžasné bylo povídání s lidmi, setkávání, neměřené množstvím prodaného. Pravda, občas někdo trhy oběhl, zda někde nekoupí levněji, ale nakonec se vrátil. U nás byl co kus, to originál.  Těší mne, že od časů, kdy jsme s manželem tu a tam obchody zásobovali, že leccos změnilo. Chebsko bývalo na soukromníky a kvalitní, leč dražší věci jako pes. To je veliká chvála lidí, co šli kolem. Koneckonců, koberečky a šály nepotřebujete každý den.

Nejhezčí byly ty rozzářené oči dětí a co si budeme líčit, i dospělí se fotili u světelné brány (ta opravdu přes den nic moc, ale během stmívání a večera!). I ten velestromek, i to ruské kolo, pohádková krása! Sice osobně nemám ráda zbytečné svícení vánočních cirkusů po nocích, je to podle mne plýtvání jak hrom, ale právě tohle slavnostno, kluziště, blikání a barvičky světýlek a opravdu jen mírně slyšitelné koledy, to všechno byl především dar dětem. I přes to, že blbej virus číhá, všichni potřebovali alespoň zdání toho, že se můžeme těšit a svět je chvílemi podobný tomu, co bylo dřív.

Jsem moc ráda, že jsem u toho všeho byla. Jak sami vidíte, bylo toho dost  pro radost i poučení. Radost určitě převažuje, vždyť byla většina dnů pohodová a lidé naladění – a kolik jich za pošmourna v těchto dnech vidím poblíž baráku? Nula bodů. Spíš samota, než polo… Home office mne také drží na zadku doma, do světa tak za týden, deset dní. Také jsem tu ale dostala ohromný dárek: Paní, která si přečetla mou knihu „Potřebujeme se“,  mi ji spokojeně zkritizovala, jak skvělý manuál do každé rodiny to je a když ji na stánku uviděla, hned další koupila pro kamarádku, co se začíná starat o maminku. Když kupovala tu první, chtěla ji po přečtení jenom předat dál. Dnes už ne, tu svou si nechá, proto kamarádce dá druhou. Řeknu vám, tohle je lepší, než deset recenzí!

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama