Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Na dno a zpátky

Jsou prostě dny, jaké bych logicky měla čekat. Dotýkám se lidí, proklouznu kolem pootevřených  vrátek těsně před smrtkou. Někdy tuším velmi silně, že se o mne otřel její plášť i tam, kde lidi ještě věří, že je daleko.  Pokud jsem zavalená  návštěvami jako loni na podzim, dokážu doma jen tupě zírat a pokud se ke mně přece jenom nějaký vjem prohryže mlhovinou, ocitne se zpracovaný tady. Nebo mne z těch mlh pozvednou přátelé z jiných světů, kam zavítám a oklepu se. Inu, každý máme svoje a každý si musí při práci s lidmi osvojit nějakou tu profesionalitu – a také ji přežít.

Nějak jsem si dovolila pookřát v předjarním slunci, i když jsem příliš nevystrkovala nos. Spíše jsem se stihla potěšit západy a východy a jasným nebem s dorůstajícím Měsícem. Užívala jsem si pocitu, že je všeho ještě tak akorát a chválila dny, které nebyly natřískané tíhou okolních osudů. Trochu přitom podceňuji dny „klidné“, kdy musím pozorování a šetření pouze sepsat, aby tam někde posudkový doktor věděl, co tím chtěl básník říci. Aniž bych zkreslovala (to se potom v posudku objeví, že nejsme zajedno), ať už na jednu nebo druhou stranu. Být nestranná a přitom vidět znovu toho, s kým jsem mluvila, jeho gesta, naději nebo smíření, občas porážku. Občas člověk i přes péči hospicu odmítá slyšet a sám vyslovit, co ví a cítí o těch vrátkách, za nimiž čeká převaděč na druhý břeh.  Nejsem z těch, co by nehráli hru. Píšu, vzpomínám, vidím, poměřuji s osnovou vyhlášky jednu oblast životních potřeb za druhou.

Přijdou hlášení, telefonáty, osobní návštěva pozůstalých. Často se vyrovná herdě do zad, sotva popadám dech. Dnes mi nepomohlo ani poděkování, vzácné a dost řídké, že jsem něco poradila, správně řekla v pravou chvíli, vyslechla. Bylo víc těch bouchanců. Většinou mne lidé podrží a dokážu si nařídit klid, že jsem pomohla, co to šlo. Že ani nejsem jediná, kdo uzavře nějaký spis, s lidmi pracují zdravotníci, policisté, hasiči, psychologové, učitelé… Mám být profesionál, ale nejsem, zatraceně! Můžu nad sebou kroutit hlavou – tak stará větev a pořád nedokážu mávnout rukou, vždycky se zastavím.  Nebo sjedu jak z klouzačky.

Odešlo několik lidí v krátké době. Cizích, řeknete si. Zároveň něčí maminka, něčí bratr, něčí manžel a tatínek. Ve mně doznívají gesta a pohledy jejich i těch, kdo byli právě s nimi, ovzduší starostlivosti a péče, jakým byli obklopeni. Vždycky se ukážou, za písmeny každého parte.

Mezi nimi se mi uzavřel jeden dlouhý, snad desetiletý příběh. Ale ovšem, co mohu čekat, pokud „můj“ člověk překročil devadesátku? Zavanula bezmoc, protože se tu nenapravila spousta věcí. Snad ani nebylo možné vše napravovat, jen být přítomna a držet za ruku. Svět nezajímá tiché bytí laskavých bytostí, které sklánějí hlavu. Boží mlejny sice melou a melou, ale ne vždycky dovolíme, aby pracovaly, jak by měly, třebaže nám bylo ublíženo.

Před deseti lety se mne kolegyně zeptala, co by se mělo dělat, když stará sousedka nevychází a její neteř nebo co to je, k ní nepustí ani pošťáka s důchodem. Prý je nemocná, ale to je dost divné, už to trvá nejmíň druhý měsíc. Vždycky se navštěvovaly! Upozornila jsem vedoucí pošty, požádala jsem kolegyně z města, aby se zajely podívat. Do týdne kolegyně sdělila, že starou paní viděla. Chodí s holí, ale chodí, seděla před domem, zhruba když jela pošta. Neteř prý nebyla moc vlídná, tak jen pozdravila sousedku přes plot. Někdy pomůže takový zájem úřadů, které nemusejí shledat nic závažného (a paní pochválila, že je o ni postaráno), ale dají o sobě vědět.

Po dvou letech, kdy kolegyně odešla a pracovala jinde, měla paní kulaté narozeniny a někdo z občanských záležitostí se šel nenápadně zeptat, jak a co zorganizovat. U nás se ptají třeba na dietu, aby oslavenec dostal vhodný balíček. Nikdo doma, další soused otevřel zapomenutou branku, paní byla uvnitř, dům zamčený. Neteř byla na několik dnů pryč a když se povedlo otevřít a s paní promluvit, hned se jednalo o přijetí do domova. To probíhalo také pod dohledem „neteře“, což ve skutečnosti byla zcela cizí žena. Ta kdysi slíbila, že se o paní bude starat. Nastěhovala se, pár let to klapalo, jediný vzdálený příbuzný byl s péčí spokojený, o barák v takové díře by nikdo od nich nestál a tetinka měla bystrý rozum, i když jí pomalu táhlo na devadesát.

Jenže péče byla dlouhá a paní nadprůměrně životaschopná. Vždyť od onoho odříznutí od sousedstva vydržela ještě dva roky ve stále omezenějších podmínkách – narozeninové opuštění na pár dnů nebylo jediné. Jak už to bývá, stará paní si nepostěžovala, ani když ji navštívil příbuzný, nechtěla ze svého domku, od svých vzpomínek. Byla celý život poctivá, laskavá, nemohla ani připustit, že nejde o omyly, že nejde o momentální smůlu, kterou je nutno honem ucpat nějakou částkou. Bylo jí tu a tam cosi více či méně nepříjemného, ale co už nadělám, říkala si.

Do domova přišla s vírou, že si postupně něco z domku nechá přivézt. Zajela jednou, dvakrát – a potom nemohla pochopit, že nic v domku již není její, že ho darovala se vším všudy – a co měla osobního, nějak nenápadně zmizelo. Včetně posledních šperků.  Přicházely upomínky na dluh za energie, které musela splatit, protože byly na její jméno, dokonce dvě nebo tři nepřevedené v době, kdy se stěhovala. Ty jediné jsme srovnaly. Příbuzný ohlásil věc na policii, i jako domácí násilí, kde nezáleží na oběti, jestli s tím souhlasí – paní se to zdálo vůči chudince a životní smolařce kruté.  Domek se do roka prodával v exekuci. Naslouchala jsem vyprávěním a otázkám. Paní nevěřila na sprosťáctví, když se sama ke všem celý život chovala dobře. Nechápala, že už nikdy neuvidí papíry ani fotografie, uložené v tamté přihrádce, co bylo těch několik kousků zlata. Ano, ty zmizely už před třemi roky, po návštěvě „neteřininy“ rodiny. Tu bolest v sobě na dlouhou dobu uspala, ale mně, stále s nedůvěrou, že to opravdu slyšela, citovala: „A na co by ti to ještě bylo? Ať si to mladá holka užije!“

Pomaličku se rozpomínala na podrobnosti, které ji měly varovat. Několikrát plakala, jak mohla být tak hloupá, že teď vidí, jak nalítla, jak si myslela, že nic nezmůže, jak čekala, že už snad přece jenom někdy umře. Všechno bylo slovo proti slovu, peníze za „prodej“ domku, které neviděla, smlouva, kterou nedostala, zmizelé cennosti. Snad bylo dobře, že chamtivá „neteř“ propásla příležitost, jak pomoci chudé důchodkyni k penzi po manželovi, který za války osvobozoval Francii. Když paní musela splácet dluh za energie, zkusili jsme po té možnosti pátrat i bez dokladů, ale odškodnění bylojiž uzavřené. Policie případ odložila, prý i vzhledem k věku a nějaké popletenosti staré dámy. Paní pomalu splatila dluh a byla nadšená, že už si šetří na pohřeb, že přece jenom odejde s čistým štítem. Našla si kamarádku a radovala se z každého dne.

Navštívila jsem ji, i když mne osud odvál jinam. Pořád tu „neteř“ brala s povzdechem, že to celé nemůže být pravda až do té míry, jak jí všichni říkáme.  Ovšem, a jak jí samo v paměti leccos vyskočí. Pamatovala si i tu dobu, kdy se „neteř“ na pár měsíců proměnila, že jí zase všechno uvěřila a pookřála – domluvily jí ty paní z města, určitě. Potom po ní pořád chtěla peníze na uhlí a nějaké opravy, ale nic se na domku nedělalo, až začaly od komína vlhnout zdi… Jestli to tak schválně celé vymyslela, stejně ji prý nic dobrého nečeká. „Holka nešťastná, ono se jí všechno vrátí, jinak to být ani nemůže,“ uzavřela pro sebe nepochopitelné trápení svého života. Teď častěji viděla i toho příbuzného, i jeho rodinu – ale odstěhovat se nebo navštívit je, to už nechtěla. Bývala brzy unavená, potřebovala si spokojeně odpočívat, bylo jí v domově dobře.

Je to příběh s dobrým koncem? Možná ano, pro tuhle krásnou, bělovlasou dámu určitě. To ona dokázala úplně překonat a odsunout pokažené měsíce a roky, zahodit trpkost a smutek, dívat se na události a ztráty jako na špatný film. Bylo mi ctí ji pár let provázet a vidět, jak spokojeně užívá dní. Už také vím něco o Božích mlýnech, které se pustily do práce, na kterou lidé nestačili. S ní se loučím klidněji, tady se něco završilo a uzdravilo.  Dává mi sílu i teď, protože svým příběhem ukazuje, kolik netušených vlivů a sil kolem nás dokáže cosi měnit. Jsme jednotlivými kolečky, ale ne zcela bezmocnými, neotročíme soukolí za každou cenu. Nemusíme.

Začala jsem tohle vyprávění naříkáním. Možná bych se měla zamýšlet nad mírou své profesionality, nad psychohygienou, nad nebezpečím vyhoření a podobnými aspekty.  Jsem holt ta sociálka, mám, co jsem chtěla. Je především mojí chybou, když nejsem dostatečně nad věcí. Dělám přece v oboru dost dlouho… Možná někoho zklamu, snad si budete myslet, že jsem nakonec ještě masochista, ale právě teď si uvědomuju, že jsem i s tou bolestí a smutkem z odchodů lidí, k nimž jsem se na chvilku vetřela, nějak bohatší. Žiju, protože vnímám a cítím.

Pokoj a mír vašim duším.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama