Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Kterak dnes vlastenčit a romantizovat

Na IDěsu se objevil úžasný článek, který v mém okolí vyvolává celé vlny  debat a zájmu. https://www.idnes.cz/karlovy-vary/zpravy/karlovarsky-kraj-as-kultura-kroj.A200130_529755_vary-zpravy_pkz

Já o této snaze slyšela poprvé, ale je možné, že to tady nějak dřímalo a občas se probudilo k životu v posledních letech. Není divu, když se ohlížíme po minulosti a obdivujeme, co znali naši předchůdci a co se poničilo. Na Ašsku tuplem, bouralo se před očima současníků, ničily se zajímavé budovy kvůli spekulantům, co se na rekonstrukci nezmohli a nechali dům napospas živlům lidským a samozřejmě i přírodním. Je tady leccos krásného, byť dnes vyhrává především příroda. (Nechcete někdo levný zámek v Doubravě?) Lidé objevují, jak se tu dřív žilo, poznávají i křivdy a nepříliš lichotivé aspekty historie. Hlavně mladí by sem chtěli patřit se vším všudy. Uplynulo již hodně vody v Ašském potoce, setřásli dávno mnohé divné pocity a chtějí mít leccos pohodového, jako je tomu za humny.

Došlo tudíž i na místní kroj. Ten ašský ženský měl za první republiky ještě vysoký čepec, kdy z něj zbyl čepeček na fotce z článku, nevím, nestudovala jsem zrovna tohle, ale podle mého šlo až o dobu, kdy se tu už „sudetilo“.  Kroj má tradiční prvky, tedy sukni, zástěru, košili, něco jako šněrovačku nebo kabátek, šátek přes výstřih, jak se nosil od nějakého konce 17. století po Evropě normálně – nebo ještě dřív. Co by se na tom mělo odvozovat? Zbývají hlavně detaily.  Já za to nemůžu, ale jak jsem viděla fotku, hned se mi vybavil Liotardův obraz „Dívka s šálkem čokolády“. Jednoduchý předobraz mnohého kroje z první poloviny 18. století.  Co vymyslíte na sukni, košili, kabátku? Výšivky, zdobení, límce, rukávy, zástěrku, originální čepec. Nač by iniciátoři mohli navazovat na historii Ašska? Třeba nápisem na hrudi „Smím se scházet se známými na veřejnosti a mluvit i německy“. To totiž měli zdejší rodáci po druhé světové zakázané. Ještě v devadesátých letech (!)  hlouček důchodkyň hbitě přeřadil na kostrbatou českou mluvu, když jsem je míjela. Možná by se uplatnily steampunkové přívěsky a šperky na památku zbořených továren, řetězy  jako symbol mnohých omezení, případně by použité textilie mohly zdobit obrázky reklam na světoznámé fabriky a výrobky z dob rozkvětu od konce 19. století do druhé světové.  Nebo snímky zfanatizovaných davů? Bourání? Zbylo tu jen kolem 70% původní zástavby, vše ničeno po válce, hlavně od 70.let.

Přicházím k hrubé necitlivosti „navazování“ na původní ašský kroj. V diskuzi to bylo shrnuto jedním drsným komentářem: „To jim chcete ukrást i kroj?!“ Zastánci tvrdí, že když se všude probouzejí dřívější tradice, bylo by hezké navázat i tady. Velmi romantická představa, jenže tady staré křivdy ještě hodně hnisají. Nejde při nich vyloženě o krajany, uteklé nebo vysídlené za hranice, kteří rádi svému původnímu domovu a kořenům pomáhají. Samozřejmě, že nad krojem vrtí hlavou, ale rádi pomáhají ukázat, jak se tu kdysi žilo, jaké osobnosti tu byly a mlčí se o nich (Kdopak že to jakožto velký český vlastenec taktéž otevíral s císařpánem v Praze Jubilejní výstavu a štědře zadotoval? Ašák Zedwitz přece! Kdože je taky český Spravedlivý mezi národy za zachraňování Židů? Ašák Zedwitz, jeho příbuzný.) Ono se to sice třeba v Praze nechce vědět, aby se snáze strašilo Sudety a mohly rozdmýchávat předvolební blbosti, ale okolní obce a města pomáhaly hned po revoluci s obnovou památek. Sousedé se snaží sousedsky spolupracovat na různých projektech, našinci tam pracují, jak jen mohou. A samozřejmě obdivují tamější život, zatímco doma za hranicemi, tady u nás, je nadále nějak chcíplo a dusno. Tím nemyslím nyní drsnou  likvidaci dostupného zdravotnictví (převážně věkem lékařů).

Možná to i souvisí s moderní dobou, kdy by všichni chtěli dostatek zábavy, volnočasových možností – ale podniky chcípou na úbytě, zatímco si lidi radši mailují nebo sedí na netu jako teď já. Podpora kraje v čemkoliv? Nezájem! Když si vezmete, že kraj například v těchto časech uzavřel jeden chebský domov pro seniory jakože pro nadbytečnost… Lidé utíkají, jak můžou. Moje děti se shodují, že přímo tady se i ve vztazích objevuje „středověk“. Třebaže dáváme domek do kupy, nehodlá tu žít nikdo z nich, tohle jednou bude snad jen chalupa.

Obávám se, že vymýšlením kroje se jen rozhoří boje jako kolem Mariánského sloupu.  I když…  Hnis by měl konečně všechen vytéct a rány se vyhojit. Bouře čistí vzduch. Pokud tedy krojové odhodlání zvítězí, pokud se bude odkazovat na původní, nyní moderní a český kroj (bez ohledu na všechny národnosti, co sem osídlování přiválo, včetně francouzské, belgické a taky potomky amerických vojáků), dala bych jako podmínku jeho nošení povědomost třeba o rossbašském dialektu (dobře, budu hodná, egerlandštinu ještě dnes zná o něco víc lidí), znalost místní aspoň jedné lidovky a několika pověstí – ty beru i v češtině.  Na straně druhé vnímám  tenhle nápad, jakkoliv rozporuplný, jako snahu nových generací zakořenit, navázat na ty statečné a velmi pracovité lidi před námi, žít tady beze studu a dalších divných pocitů. Komunistům se prostě nepovedlo Aš přejmenovat na Duklu a místo domů tu v r. 2000 mít pouze rozsáhlé pastviny ovcí. Přece jenom ten průmysl ještě dlouho něco vynášel.

Každému, kdo tu chce probouzet sousedský život a dělá cokoliv pro jiné, držím palce. Někdy holt s polemikou…

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama