Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Kořeny

Žiju v oblasti, v níž se leccos ukazuje v jiné optice. Pokud mne zaujmou debaty kolem rovnoprávnosti, harašení a tak podobně, většinou argumentuji tím, že se není co divit, když nám vyrostly bojovné feministky. A že kvůli minulosti dnes nevydrží mezilidské vztahy a dětem se rozpadají hnízda, která byla dosud bezpečná. Jsem vypravěč, tak dnes vytáhnu na světlo světa několik příkladů. Snad napoví cosi o kořenech těm mužům a ženám, kteří vyrostli v rodině normální a podivné chování uprostřed narušených rodin  prostě nechápou. Dám vám je i s letopočty, kdy jsem k nim přišla.

1980

Krásná blondýna, vždy skvěle oblečená, matka krásných dvojčátek, pracovala jen na půl úvazku, jen tak pro radost a plat měla jako kapesné. Manžel vedl na Vinohradech luxusní restauraci, kamarádil se s nimi kdekdo, kdo tehdy v šoubyznysu něco znamenal. Všechno z Tuzexu a soukromé švadleny, chata, krásný byt. Byla jsem tam. U nebes nad manželskou postelí se sloupky cosi chybělo. „Nejsou tu šňůry,“ pravila mi. „On mne jednou škrtil, ale on za to nemůže, špatně vstřebává alkohol, víš?“ Byl, chudák, strašlivě nemocný. Jak mi již kdysi řekla mamka, většina hospodských má nemoc z povolání, protože  popíjejí se zákazníky. Helenka zoufale na každém večírku počítala skleničky. Malér nastal, když přitažlivého bonvivána balila nějaká mladice. Helenka předem věděla, co dotyčná asi zažije a poté je uplácela, aby mlčely. O nevěru se nebála, pán jaksi řádíval jinak. Chápavě jsem na té návštěvě přikyvovala a chválila, co se dalo. Koneckonců jsem kdysi pracovala i na oddělení alkoholiků a byla slušně poučena od pacientů i týmu o neuvěřitelných nemocech a nevinnosti ubohých obětí alkoholu.  Jenže Helenka se v tu chvíli hodně potřebovala svěřit. Věděla o mé praxi a měla snad dojem, že pokud tu zvláštní jaterní nemoc odsouhlasím já, uzná ji i okolí.  Nebo se jen potřebovala vypovídat, když jsem žasla nad nevídaně barevně sladěnými pokoji, citu pro krásný starý nábytek a naleštěné dřevo na podlaze. Ano, sehnala si na to ten stroj na zbroušení, pastuje a drátkuje… Po těch dubových parketách ji prý i za vlasy vláčel, povzdychla si. „Ale děti nic nevědí,“ dušovala se tehdy. Věřila, že když bolestí nepláče a nekřičí, děti klidně spí. Jenže řval on. Za několik let přede mnou utrápeně vzdychla: „Postavili se přede mne jako soudci. Prý jsem se měla dávno rozvést. Všechno věděli. Třásli se v postýlkách a báli, pokaždé. Plakali a nechápali, že ráno zase dělám snídani a usmívám se…“ Ten bonviván údajně nevěděl, co v opilosti dělá, ale mlátil ji a kopal vždycky jaksi geniálně a  intuitivně tak, aby nebyl poznamenaný obličej a viditelná místa na pažích a nohou. Aby mohli zase do společnosti a aby mohla krásu předvádět každý den.

Další mou známou byla tehdejší představitelka mladých, svobodných a dlouho bezdětných žen. Eva se rozhodla otěhotnět, neboť jí hodně tikaly biologické hodiny,. Nehodlala moc přetáhnout sedmadvacítku, od níž se již počítá „stará prímipara“. Tedy prvorodička, co už nemusí rodit moc hladce. Ovšem nehodlala starat se o chlapa. Jsou to občas dobří společníci, ale jí prý stačí dítě, není nutné si k němu pěstovat muže. Starat se o dvě děti a s tím jedním ještě jednat tak, aby si myslel, že je plnoprávný dospělý? Proč? V té době jsem se začala s podobnými názory setkávat častěji. Evě se její záměr podařil až tak rok a půl od prvního  zveřejněného záměru. Byla krásná, pěstěná, dlouhovlasá, vzdělaná – a chlapci zdrhali jak zajíci, pokud se jim otevřela a pohovořila o tomto záměru. Tehdy se často neuvádělo jméno otce, aby dítě bylo jen té maminky.

Do třetice vyprávění ženy z rozvrácené rodiny. Milovala tatínka, i když nebyl zrovna vzorným manželem. Zato velice milovaným tatínkem tří dětí. Nejspíš proto, že se objevil na pár dní a dětem se věnoval, zatímco maminka táhla domácnost s jazykem na vestě. Podle všeho byla organizační génius a dříč, rázná a bez kompromisů, všechno muselo jít jako na drátkách. Tato mladá žena velice obdivovala, jak její maminka záletnictví táty vyřešila: Prostě ho po objevení pravdy vícekráte nepřipustila“, ale zároveň se nevzdala společensky vyššího postavení vdané ženy a dětem zachovala rodinu. Měli čtyřpokojový byt, takže to šlo uspořádat.  Prala mu, vařilo, on si platil služby, ale moc často s ním již ani nemluvila. Maminka zemřela, když děti dospěly, tatínek onemocněl, někdo se o něj musel postarat. Moje známá obdivovala  zásadovost matky a rozhodně by prý také zálety neodpustila. Po mamince byla skvělá organizátorka, nic jí neuniklo, honila podřízené, jak to jen šlo. Na muže se dívala svrchu, na tatínka také, skoro do čtyřiceti zůstala svobodná. Naštěstí ji někdo přesvědčil, že je život  každého trochu jiný a všemi muži není nutno pro jejich pudy pohrdat. Nebo že všichni nejsou jen zajatci pudů? Vždycky to byla paní laskavá a soucitná, nejpřísnější sama k sobě, uměla se všemu smát – není divu, že přece jenom našla toho pravého a má děti, po kterých vždy toužila. Jen ta cesta byla podle mne zbytečně dlouhá.

cca 1983

Moje mamka jeden čas vedla babinec, mzdovou účtárnu. Brzy po začátku normalizace se tu rozpadlo mnoho manželství, stejně jako se rozpadaly rodiny mých spolužáků. Jenže příběhy dalších vztahů jejích kolegyň mi byly utajeny do doby, kdy se blížila nebo odehrála moje vlastní svatba a byla jsem tak uznána za schopnopu chápat život. I její ovdovělá kolegyně propadla kouzlu šoféra z povolání. Netuším, co ty dámy tehdy hromadně raflo, ale je fakt, že v dané budově, plné kanceláří, tou dobou snad polovina osamělých žen před čtyřicítkou hmátla po těchto taktéž (a leckdy nejednou) rozvedených pánech. Snad že mít chlapa, byť jen nastěhovaného, bylo společensky víc. Nebo si tím dokazovaly, že ony jsou kvalitnějšími a žádanějšími bytostmi, než by tušili otcové jejich dětí? Těžko říct. Nejvíc se mi zajídal příběh paní Karly. Byla vdovou po důstojníkovi a aby nepřišla o důchod, neprovdala se. Měla jsem ji ráda pro její rozhled a laskavost. Její kluk byl o dost mladší a chodil od jiné školy, znala jsem ho jen od vidění. Rodina s novým strejdou měla speciální hospodaření.  Paní Karla vedla domácnost, vařila, uklízela, prala a pořizovala oblečení, obuv a vše potřebné, včetně cigaretek, tvrdých Spart. Její nový muž si pochvaloval teplé večeře a kvalitní zaopatření. Ze své výplaty jí nedal ani fň, protože měl přece dceru, které všechno ukládal na knížku. Nebo honem zaplatil, když se ozvala, že nemá cosi, co ostatní. Ale aby bylo vidět, že je grand, zařizoval nové rodině dovolenou v Jugoslávii (bral i dceru, když chtěla) a na Vánoce a narozeniny na paní Karlu pověsil nějaký ten kousek zlata. Paní Karla byla zběhlá v číslech, takže věděla, že na ty předváděčky padly jen některé jeho prémie.  „Ale nesedí v hospodě a nenadává. Mám chlapa,“ hodnotila prý před mamkou svou životní výhru. Pravděpodobně byl opravdu jediným z těch nových partnerů ženstva v kanceláři, který svou novou „starou“ nikdy neprofackoval.

Jako vychovatelka jsem se připletla k pokusům o sociální práci v závodech. Což jsem, samozřejmě, identifikovala až později, během svého studia. V téhle době již bylo zřejmé, že samotné pokusy o socialismus (a za normalizace už vůbec ne) sociální problémy nevyřeší, prostě tu jsou a vyskakují nové. Ideologie dávno selhala, rovnost a svornost neexistovaly, pouhé odstranění soukromého vlastnictví  jakožto všelék nepomohlo. Tehdy jsem také ještě nerozuměla tomu, že se u svých děvčat ve skupině setkávám s projevy kultury chudoby, odborně popisované (a mně přístupné) až kolem roku 2004. O tom se ale dnes šířit nebudu, jen mi ty znaky hodně utkvěly v paměti. U mé kolegyně, původně samoživitelky, nyní vdané, řešil závodní výbor ROH možný rozpad dvou rodin. Představte si dva dospělé lidi, oba s dobře fungujícími rodinami bez hádek a potíží, na židlích před stolem, kde zasedlo asi osm lidí. Přednášeli jim zcela vážně a bez uzardění o socialistické morálce. „Soudružko, soudruhu, myslete na své rodiny, na děti, na nic netušící partnery…“  To, že společně ti dva několikrát řešili potíže se dvěma učni, smetli ze stolu jako hloupou výmluvu. Věděli přece svoje, že. Kolegyně mi to vyprávěla až po čase, varovala mne před slizkým čenicháním jednoho z těch osmi. „Nic mu neříkej, všechno otočí proti tobě.“ A svěřila se, abych pochopila: „Když tam sedíš a slyšíš kázání o morálce od těch, co skoro každej s každým… Jasně, že bylo zbytečný něco říkat! Oni nechápali, že se lidi sejdou a nemusejí hned šoustat jak nadržený kozy…“ Domů, k partnerům těch dvou, se to prý zaplaťpánbu dlouho nedostalo. Ale pár lidí se na ně významně v práci šklebilo, nejvíc asi jedna kolegyně, že se za něco dobře pomstila. A závodní výbor měl odškrtnutou kolonku, jak pečuje o blahé soukromí soudruhů.  Nebylo to ojedinělé – jak myslíte, že probíhaly potratové komise? Kamarád manžela chtěl pomoci dalšímu známému, tak dělal, že paní oplodnil on. To si tedy doslova vyžral! Ale povedlo se a dostal velkou flašku, aby ten hnůj spláchnul.

1989

Jedna z našich sousedek neměla moc štěstí. Někdy v sedmnácti poznala staršího pána, asi o osm let. Byla moc hezká, živá, ráda se smála. Vdávala se – inu, musela. A brzy zjistila, že pán je motýlkovitéhu typu a co si pojistil a získal, to mu má dělat služku a nemluvit do dalších eskapád. Následoval rozvod, ale samoživitelka pracovala jako ďas, aby ukázala, že kluk má všechno a ještě víc. Místo pomoci od rodiny si našla partu. Pomáhaly jí holky ze sousedství a z podniku s podobným osudem, ona zase pomáhala jim. Byla šikovná, dokázala ušít neuvěřitelně vkusné a elegantní věci za pár korun. Co vám budu vykládat, taky se dala ro řeči se šoférem. Ten byl ovšem svobodný a točil se za ní dost dlouho. Také jsem ho znala a byl velmi zábavný a okouzlující. Byla svatba,  další dítě – a najednou divné řeči okolo. Inu, všechno popřel, že jim lidi nepřejou štěstí. Naříkal navíc, že by rád ještě jedno miminko, Saša to měla od doktora zakázané, ale když už dělal ty psí oči… Jistěže uhádnete, že se nakonec čekala zároveň s milenkou. A ještě dostala strašlivě vynadáno (přičemž ta milenka praskla), že ho podtrhla, protože on věděl, že  Saša musí mít antikoncepci a ona si ji zruší a drze otěhotní!  Úplně šílel, aby se z toho chomoutu dostal. Nejstarší syn  maminku upozornil, že táta cosi dělal v koupelně se zásuvkou – bylo to nastražené, aby se stala „nehoda“. Bez ohledu na děti, ketré tam mohly sáhnout také. Saša byla i rázná, vlítla na toho dobráka, vydržela ještě krapet škrcení a ten chomout mu uvolnila, své třetí dítě donosila už bez krásného šoféra.

V té době byly již několik roků svobodné matky žádaným zbožím na svatebním trhu. Jak jsem se doslechla od bratrance, který se na ně dost specializoval, holky si prý už zkusily svoje a vědí, o čem je život. Drží hubu a krok, jsou vděčné, že mají slušného chlapa. Byla to filozofie i jeho přátel. Hm, jemu to vyšlo  až napotřetí, ty dvě předtím se vrátily k otcům dětí. Ale vztah vydržel velice dlouho, dokud nezačal podnikat a žena v domácnosti nebyla příliš osamělá. Znuděná panička, řeknete si – a ano, čirou náhodou se vyskytl zase velmi komunikativní šofér z povolání… Ale zůstali přáteli, on tu zradu nestrávil, i když by se ona několikrát ráda vrátila. Byl však později jediným, kdo jí pomohl během těžké nemoci. Jejich děti nemají vážný vztah ani vlastní děti, táhne jim na čtyřicet.

1995

V této době byla zajištěna samoživitelkám celkem slušná suma peněz na dávkách a tím pádem se stalo napříč všemi vrstvami módou hodně věřit na sílu lásky, která papír nepotřebuje. Navíc se mnoha lidem do manželství nechtělo, když věděli, v čem sami vyrůstali. Děti z „normalizačních“ rozpadlých rodin. Stačilo tedy žít na hromádce a větší peníze ubohé opuštěné ženě s děckem hned patřily. Nebyly možnosti kontrolovat, s některými lidmi se nikdo ani nehodlal hádat, když neměl oporu u nadřízených. Dokonce jsem v roce 2004 zaznamenala obecný jev, kterému jsme na azylácích říkaly „předvánoční úklid“. Chlapi v regionu  sáhli po méně okoukaných modelech a družku, byť s jejich vlastními dětmi, vyhodili. Před vánocemi se azyláky plnily matkami  s několika taškami – a za nimi zůstaly byty nebo domky, které pomáhaly zařídit ze svého, ale měly účtenky? Kdepak, ještě se jim dotyční vysmáli. Nebo sekerou roztřískali nábytek, když moc vyskakovala a mohla své výdaje doložit.  Dnes je velký tlak na to, aby kontrola zjistila, nakolik jsou údaje u dávek pravdivé a možná jste již občas zachytili, že Úřad práce odnětím dávek ušetřil tolik a tolik. Nikde se však nedoloží, nakolik poškozená byla schopnost dětí, vychovávaných několika generacemi žen (a přítomných  leckdy drsnějším scénám) fungovat ve vlastním partnerství. Navíc tu vedle volné lásky zavládla volná výchova jakožto omluva mnoha mladých žen, proč se vykašlat na nějaký rozvoj dítěte, když je nutné starat se o sociální sítě, kamarádky, chlapy, kafe a zábavu vůbec. Nezapomínejme ani na domácí násilí v rodinách na všechny možné způsoby, které teprve popisujeme a kterým leckdo nevěří.

Tolik několikero příběhů ze života. Možná napověděly, možná ne, možná v nich marně hledáte příčiny některých dnešních společenských problémů. Můžete je brát jako podobenství: Kdeže se bere dnes tolik sobectví (a nejen mládeže), otrlosti a neumětelství ve vztazích? Když si pro začátek srovnáte, že dítě se mimoděk učí sociálním dovednostem mezi dospělými v předškolním věku – ve věku, do kterého se vždy rozpadalo nejvíc vztahů, přece jen to bude zřetelnější. K tomu připočtěme okolní vypočítavé zdůrazňování podnětů, působících na strach a nejistotu lidí, dokonce i mantry výkonnosti holého sexu, který má být vrcholem lidského konání. Násilí se objevuje denně a je hlavním zdrojem všech novinek dne a nejen u zpráv. Jen se podívejte do programu hlavních televizí, jaký je podíl kriminálek a válečných dokumentů proti jiné tvorbě. Že je to záměr, prosakuje i ke mně od lidí, co jim to manažeři médií předkládají jako trend, kterého se mají držet. Nějaké to koťátko nakonec je tím pádem pouze projevem pohrdání veřejností. Kdo je držen ve strachu a nejistotách, snadněji se podřídí čemukoliv jako ovce. Sociální sítě jsou únikem od reality a pomohou vybít vztek hulvátstvím, jaké by nikdo v realitě netoleroval. Navíc znejistělé lidi snadno získáme i tím, že na ně kašleme už odmalička. Pár těch neziskovek jsou kapičky, které lze dobře kritizovat a stejně nic pořádně nenapraví.

Stejně jako laťkový plot nezastaví povodeň.

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama