Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Když se tak dojímáme láskou a milosrdenstvím

Ó, jak se ušlechtile cítíme, jakmile pustíme chlup a přispějeme na něco dobrého! Vítězí sirotci a těžké rány osudu, mne osobně potěšila Ježíškova vnoučata a zprávy, jak se daří našemu mobilnímu hospicu. Ten totiž nemá tolik personálu, aby se dostal do úhrad pojišťovny. Přežíval z darů – ale snad, díky posledním měsícům a benefičním akcím, již přece jenom povyrostl. Což poznám na spoustě pomůcek, které od nich dostávají rodiny zdarma. (Pokud byste se chtěli zapojit do podpory, jde o Hospic sv. Jiří v Chebu.)

Přesto je jedna skupina lidí, závislých na vůli okolí ze všech nejvíc. Kdepak, nebudu dnes mluvit o lidech, uvězněných v patrech bez výtahu – koneckonců, ti mají pořád víc možností, než oni moji nejubožejší. Ano, jsou vězni, ale mají nadosah různé podněty. Pořád je tu šance na změnu, i když osamělost požírá síly přetnout pouta – třeba už jen tím, že si sjednám pečovatelku nebo přijmu rozhodnutí rodiny, aby pečovatelka přicházela.

Nečekejte ani pláč nad bezdomovci, pro ně a narkomany  se pořád dělá víc, než pro ty, které mám na mysli. Mám-li být  spravedlivá, připouštím, že leckterý může v příštích týdnech umrznout, přesto i oni mají dost šancí něco na svém osudu změnit.

Mluvívám o nich, těch nejubožejších mezi námi i ve spojitosti s důstojností. Můžete tudíž přece jenom tušit, kam se to podívám, kam vás zavedu. Na velmi tichá místa, kde je „dobře postaráno“. Už máte pocit mrazení? Správně, jen tak dál. Je tam dost nehybno. Za příplatek zazní puštěná televize. Za další se můžete propracovat třeba i k ledničce na pokoji. Nebo k jednolůžáku. Je to svět proměnlivý, pokoj od pokoje. Nemíním ty dobré věci obecné tu chválit, protože mnozí z těch, co odtud odcházejí, když se mohli rozhýbat, péči chválí a často právem.

Mluvím o jiných místnostech. Bývají hned vedle těch nadějných, byť třeba čtyřlůžkových. Tam, kde se jen podřimuje a spí, leckdo se již sám ani nepřetočí a občas se propadá do ticha opuštěnosti i tehdy, pokud má jednou za týden, dva nebo za měsíc návštěvu.

Jsou v tichu, které „léčí“, čistí, přikrytí a krmení. V odborné péči, kde (snad nejen) kvůli obložnosti pan doktor říká, že nedoporučuje propuštění, neboť je nutný stálý dohled a ona péče.  Kde se sice nemá podle pojišťoven zůstávat déle, než tři měsíce, ale jakýmsi fíglem se dá proležet rok, dva a více. Nejsou totiž místa jinde, chybí služby a sendvičová generace se zoufale chytá ujištění o nutnosti zastlání v posteli, protože musí pracovat a živit se a směřovat k důchodu.

Přesto vám říkám, že pokud někdo dokáže vydržet na prahu mučivé nicoty několik let, je to silný člověk, který se vám může vrátit. Jako sociální pracovnice domova jsem nejednou žertovala na poradách, že u příjmu z LDN musíme honem žádat o sociální šetření na příspěvek na péči, protože jak se ti lidé nadechnou luftu v domově, už se posazují a někteří rozeběhnou s chodítkem! Nadsazené to bylo jen zčásti, protože z LDN jsme přijímali hlavně ležící a odevzdané lidi. A protože se rozchodila jen část. Ti další holt jezdili na vozíku, často ovšem sami. Zorientovali se a taky nám dobře mluvili do chodu zařízení. Dnes to moje staré žertování platí dál a mnohem plošněji. Znám více domovů, kde se takové (ne)zázraky dějí. Někde mi i pyšně nahlásí, co paní, ležící tři nebo více roků, sama dokáže po pouhých 14 dnech.

Ne, nechci zkoumat do detailů, proč se v LDN nestíhají věnovat i těm „odepsaným“, převážně starým lidem. Prostě nestíhají – a rodiny se s tím spokojí. Na těch je největší díl odvahy zabojovat za své milé a přijmout přiměřené riziko, že holt se mamince nebo tatínkovi udělá špatně doma a holt v těch skoro devadesáti umře – doma, zahřátí pozorností, péčí a láskou. Oni totiž všichni chtějí domů, víte?

Smrt je vítězný strašákový spojenec. Nikomu nedochází, že konzervace v posteli neznamená nesmrtelnost. Lidé se bojí vlastního strachu, narušení vlastního světa, naočkované takzvané zodpovědnosti i problémů. Ti, kdo nezvládnou ani pomyslet na péči, se totiž rádi posléze vítězně vyřvou na ty, kdo pomohli milým prožít pár dobrých dnů až let a odejít důstojněji doma. Nebo u sebe. „Kdyby sis nepostavil(a) hlavu, kdybys tak hloupě neriskoval(a), mohla tu maminka ještě být!“  Ano, mohli si dál odbývat jednou za měsíc návštěvu, zaslzet, že takhle skončit nechceme, že takhle je jí, jemu líp. Ignorovat stížnosti na to, že je mamince chladno (personál totiž odmítá, že by měla svůj svetr, kdo by za to nesl odpovědnost). Nevšímat si řečí, že na tom kakáči sedí moc dlouho (přece už nemá pojem o čase). Nevěřit, že bývá ke křeslu přivázaná/přivázaný páskem od županu, protože vstává. Nebo že musí mít postranice a zlobí, neboť je přelézá. Je lepší se debilně těšit, že ležící člověk pilně cvičí, když pod dekou šoupe nohama. Je snazší nepátrat a nechtít vědět, že jsou to poslední pokusy těla  o pohyb, než se všechny úpony zkrátí a nohy zatuhnou v nenávratném pokrčení. Je zkrátka pohodlnější uvěřit na odbornou péči, i když se radši nepokusíme požádat o vozík na projížďku po parku. Ono to tady nejde, víte?

Zkušenost s kritizující rodinou, která na vše kašle nejpozději do chvíle, kdy život skončí, je známa pečujícím napříč republikou. Jak domácím, tak profesionálům. Ono je to dokonce poznávací znamení takových „milujících“. Seřvat kde koho, vytknout nedostatky, často i sebrat peníze a spokojeně zmizet, sám nikdy nehnout prstem.

Na žádost skoro stoleté babičky jsme seděly tři její nejdůvěrnější pracovnice, když telefonovala s vnučkou, které předtím poslala pouhé dva tisíce. Prý ji někdo honil s nožem, byla dost vyděšená, i když nevěřila – znala svou rodinu, třebaže ji neviděla léta. Koukala na nás během volání, jak jí držíme palce a říkala, co jsme ji předtím naučily: Že má drahé léky, že víc poslat nemohla. Naznačily jsme tleskání a babička se narovnávala a nakonec dokázala zpřísnit hlas a vyslovit, že asi děvče nežije moc řádně, pokud má pořád takové potíže. A rup! položila sluchátko.  Vzdychla si potom, že přece nechce odejít s dluhy a peníze na pohřeb prostě nedá, sotva si naškudlila na pořádný kar a pohřeb podle posledních cen…

Tohle byl úspěch, jakých je možné dosáhnout – ale ne v LDN. Věděli jste, že na udržení nad hladinou propadu stačí několik minut denně? Prý dokonce i jenom tři… Nedostávají se, neboť přebalování a krmení a pocákání na sprchovém lůžku k pozornosti jednotlivé duši nepočítáme.  Ani to sprchování nepatří mezi potřebné a podnětné opouštění pokoje a změny, což po třech měsících vlastně už znamená týrání.

Neuvěřitelné maličkosti, co říkáte? A chybí.  Společně se rozhodujeme den po dni ponechat v bílém vězení mnohé z těch, co nás milovali anebo občas taky štvali. Společně vytváříme na podkladě jejich upadání do nicoty vlastní úděs z budoucnosti, kterou si velmi, velmi zasloužíme.

Protože jsem sama marně zkoušela prosit, vysvětlovat, přemlouvat mnoho jejich dětí, sama v tyto dny myslím na svoje viny. Překračovala jsem své pravomoci moc mírně a málo.  Myslíte, že přeháním? Všechny detaily, které jsem zmínila, jsou reálné. Pokoje usínajících duší jsem navštívila v několika LDN, nejen mého kraje.

Diskutovala jsem o svém klientovi s lékařem poté, kdy mne po ročním pobytu prosil, ať se vrátí domů. Sdělil mi, že pán nemluví (dal dohromady několik vět), je ve vážném stavu (neměnil se rok a vydržel i sedět – na toaletní židli -nejméně 1/4 hodiny) a mám si do domova vzít nějakého chudáka, co mu skoro nic není, než trvat na nemocném (ten měl ale trvalé bydliště v domově a jakkoliv sympatický bezdomovec by nemohl nastoupit na cizí lůžko). Nesměla jsem mu sem dát jeho peníze ani na pouhé kafe z automatu. Nehodlali totiž nést riziko  a zodpovědnost za občasných padesát korun nebo možnost, aby si zakouřil (kdo by se tahal s vozíkem a pod.) Pán zemřel po dalším roce…

Jsou ještě poslední hodiny vánoc a proto skončím optimisticky. Mám rozesmátou fotku paní u zahradního stolku nad křížovkou. Dcera, žijící daleko, ji z LDN (po úrazu ležící) po několika měsících vzala do svého města.  Nejdříve do zdejší LDN, kde čekala na přijetí do domova, ale již tam za ní mohla dcera častěji. Nedala se ničím odradit, hned jak mohla, nechala si maminku posadit na křeslo a vozila po parku, povídala si s ní. Uzdravilo se tělo, začala se sbírat i mysl. Fotku jsem dostala poté, co paní spokojeně zesnula, jako poděkování za spolupráci.  Jako důkaz, že to, o čem vám vyprávím, lze překonat a zlomit.

Protože i opouštění tohoto světa může být klidné, spokojené a radostné, nikoliv udušené okolním pohodlím.

 

Reklama