Čtu to denně. Generál byl komunista, Babiš byl estébák, jeden jako druhý. Případně s dovětkem, že kvůli tomu k volbám dotyčný nepůjde. Potkala jsem pána, který mi tvrdil, že je generál kamarádem Putina, protože je jeho tchán znal, když Pavel studoval v Moskvě, stejně jako onen dotyčný pán. Pokud pominu, že známý, jinak fajn známý, je starší, než já a tudíž by s generálem tehdy ve stavu cca batolecím pan tchán studoval akorát ve snu, stejně je to lež – pan Pavel v Moskvě nikdy na škole nebyl.
No a jak se to tedy má s tím komunismem? Jednou komunista, vždycky komunista?
Narodil se v Plané u Mariánských Lázní. Tedy v kraji, který byl hodně rudý ještě počátkem devadesátek. I když uznávám, že Planá se celkem rychle civilizovala a rozhodně si v půli devadesátek už nezasluhovala takové vrtění hlavou, jako Tachov a Chebsko (obchodníci by mohli vyprávět), přece jenom se na ni vztahují moje osobní poznatky konce socialistické éry (v takových oblastech). Zvláště s vojenskými posádkami. K dobru panu Pavlovi přičítám, že otec nebyl šarží u Pohraniční stráže, nýbrž zpravodajcem. Což má své romantické kouzlo, chtě nechtě podmalované i agentem 007.
Narodil se tedy do vojenské rodiny a rozum bral za základní škole se začátkem normalizace, stále přituhující a dost drsné. Jistě byl doma veden k samozřejmé důvěře a víře v systém, což na vojenském gymplu od roku 1975 platilo tuplem. Prostě nalejvárna a o námitkách se ani moc nešeptalo. S jedním hochem právě z Tábora jsem se v tu dobu dost bavila a byl to tedy hoch po vystoupení z tohoto gymnázia (pro zdravotní stav), leč vědomý si toho, že za sebou má kus elitní školy, nic pro něho není dost dobré a mezi civily trpí. Což neznamená, že bych totéž přisuzovala i panu Pavlovi, ale je dost dobře možné, že prostředí několika těchto středních škol (ještě během střední jsem se seznámila i s představitelem letecké školy a později s několika dalšími absolventy jiných) bylo celkem výlučné. Politika je nezajímala, měli obory, kde se učili docela špičkovým věcem a byl to zároveň spolek dosti tajnosnubný, shromaždiště jaksi výjimečných hochů, odtržených od rodin -a pozor, po prváku již nebylo, jak odejít (leda jako dotyčný hoch kvůli zdraví). Což pro některé znamenalo i docela osobní krizi a odtažení se od rodiny. Vědět v šestnácti, že nejen škola, ale poté ještě pár let služby ve víceméně pakárně (na podivné pohledy okolí stačil v civilních hadrech „módní“ velmi nízký sestřih a ani holky s nimi moc tancovat nechtěly), to nebyla moc velká slast. Dost často na těch obyčejnějších vojenských průmyslovkách kluci z vícečetných rodin byli de facto obětováni ve prospěch sourozenců. Rodina do nich nemusela vrazit nic, byli ošaceni, živeni a vychováváni bez možného vlivu part. Což platilo hodně pro slovenské kluky. Byl to prostě zvláštní svět. Dalo se z něj uniknout pokračováním na další škole – pokud si dotyčný hodlal na sebe ušít bič další dlouhé služby. To hodně absolventů po SŠ odmítlo, byť na školu měli intelektově. Proč asi… Viděli ten bordel a pakárnu, jakými armáda byla, dost zblízka. Na studium civilní školy při zaměstnání nebyla povolení, případně se házely klacky pod nohy ve formě služeb a podobně. zatím jsem nepotkala člověka, co by dokázal (zvláště bez dojíždění) VŠ civilní při službě dodělat.
Vrátím se k osobě pana Petra Pavla a jeho možnému životu a utváření názorů. Byl tedy na elitním gymnáziu, což bylo (podobně jako v civilu) jaksi o třídu výše, než vojenské průmyslovky. Gymnázium je přípravou na vysokou, u člověka z tak dobré rodiny (tatínek šarže) velmi samozřejmou. Vyrostl v ní, takže neviděl žádný podstatný rozpor s realitou. O politice se doma jistě nemluvilo, určitě nijak kriticky. Pozemní vojsko ve Vyškově… Kraj působení Klementa Gottwalda, hm. Když se místně o kus dál jednomu mrňavému jezu na potoce říkalo „Splav KG“, tak to ovzduší tam asi také moc radikální nebylo. Pokud vím, na jedné straně se v kraji rezolutně žilo rudě, na straně druhé normalizační čistky hodně lidí umlčely a dlouhá místní paměť ještě roky po socíku udržovala křivdy a nepřátelství mezi lidmi.
Zároveň tuším, že nalejvárna různých pouček marxismu – leninismu a zejména politická ekonomie obsahovala tolik nesmyslů a protichůdných tvrzení, že se především přežívala. Politcké předměty nebyly studenty probírány nijak nadšeně a určitě přispěly spíše k lhostejnosti vůči svatým pravdám. Protože je tak svatě nebral ani leckdo z vedení a inteligentní studenti dokázali rozeznat, jak kdo co žere a proč, případně proč se kolem nich tolik pije. A nejen tím, že byli na Moravě a slivovice je všelékem.
Generál Pavel měl v rodině, jak jsem uvedla, téměř romantický vzor. A co si budeme říkat, bondovky u nás moc k mání nebyly, ale zpravodajci byli vyzdvihováni i v rámci té správné strany. Kdo by nechtěl být takovým hrdinou, třeba jako Sám voják v poli nebo náš Moravec?! Já se opravdu nedivím, že se poté dal na další studium, vyškov mohl být pouze nutným mezistupňem právě ke zpravodajcovství. Ono pozemní vojsko jako takové není příliš vysoko na pomyslném hodnotovém žebříčku armády. Špičkou bylo přece letectvo – a právě zpravodajci.
Samozřejmě, že byl komunistou. A nebylo jednoduché se jím stát, protože se ve straně hlídal poměr dělnictva, technicko-hospodářských pracovníků a armády. Moc dobře se pamatuji na poradu na svém pracovišti, kde jsme se rozhodly podepřít kandidaturu kolegyně podle počtu dětí – aby se jí lépe jednou dostaly na školy. To bylo v roce 1982. Podobná licitace probíhala v armádě. Jsi ženatý, máš děti, rozmysli, holoubku, budeš členství potřebovat. To samé v rámci takových kariérních možností, jaké měl pan Pavel. Kdo mohl, tak tam šel (a odmítnutí by poškodilo budoucí rodinu, na to všichni ty papaláše příliš dobře znali – a my to zažili osobně r. 1988 se třemi dětmi).
Domnívám se, že kdo mu tohle vyčítá v jeho mládí, měl by se spíš rozhlédnout po okolí, jak se rozrůstala strana ANO díky vstupům ZRALÝCH lidí, když to byla strana premiérova -anebo jak i zvolení poslanci přebíhají a mění strany během svého mandátu. Rudá knížka v tomhle světle bledne do ztracena. Zvláště, když si práce pana Pavla po r. 1991 v Generálním štábu považovali lidé z opačného politického spektra, včetně disidenta pana Dobrovského. To je, podle mne, sakra průkazné svědectví o jeho odbornosti a osobě.
Cením si jeho vystoupení ve válce v bývalé Jugoslávii. Dost drsné věci o ní znám i ze vzpomínek a knihy našeho cizineckého legionáře St. Gazdíka (15 let v Legii), které jsem pomáhala na svět. A ano, byl i v Sarajevu, šest měsíců r. 1993, byť zrovna událost, za kterou byl pan Pavel vyznamenán, nezaznamenal.
Přesto si dovolím úryvek z jeho záznamů citovat. Uvědomte si, prosím, že jde o člověka, který v Legii absolvoval řádově drsnější výcviky, než jakýkoliv běžný voják. Vypráví o dojmech ze závěru mise, kdy kolem něj, ač byli v modrých přilbách a baretech, padali i jeho kolegové pod střelbou sniperů a minometů. A legionáři, když odložili modrou barvu, byli hned vojáky, co klidně i ty snipery zlikvidovali.
„Srbové si dělali, co chtěli, ale právě u naší jednotky bystře pochopili, že nás nemusejí moc provokovat a my můžeme kdykoliv, dokonce s radostí, vyměnit modré barety za naše prestižní, zelené. Přesto se situace napínala do krajností. Srbové zvýšili ofenzívu a na letišti jsme to poznali také. Každý týden bylo nejméně sedm mrtvých a mnoho raněných. Kde se dalo, odváželi jsme je na naši ošetřovnu, daki trochu dohromady a odvezli na správné místo., Mrtvé osoby jsme nakládali do našich vozidel a nebylo to nic příjemného. Každá vlastně znamenala kus naší prohry, kus naší bezmoci, kterou už nešlo napravit. (…popis týdne dovolené kousek od Splitu a komplikovaného návratu do Sarajeva, kde bylo letiště pod silnou palbou…) Čím dál víc se začínalo mluvit o demilitarizaci. Já osobně se podílel jako tlumočník na dosti důležitých jednáních, například francouzského generála Morillona. Měli jsem možnost podívat se zblízka na pozice znepřátelených stran, odhalit minová pole a hlavně vidět zblízka, co přináší válka. Všechno bylo zničeno a rozbombardováno.
Samozřejmě našinec už něčím prošel, viděl rozbořené domy, stopy výbuchů. Ale válka, která zplanýruje celou oblast, to je přece jen něco jiného. Navíc tady šlo o normální města a vesnice, jaké stojí kdekoliv v Evropě. O to byla situace každého z nás horší, osobní. Když tohle všechno kolem sebe vidíte, nemůžete mávnout rukou a jít dál. Určitě ne, pokud jste se navíc chránili před přímou střelbou, nosili mrtvé a ošetřovali raněné civilisty i kamarády.“ (str. 62-63)
V tomhle tedy byl i Petr Pavel. To píšu hlavně pro ty, kdo zpochybňují válečné hrdinství. Lidská paměť je zatraceně nespolehlivá a krátká, proto uvádím i tento zdroj.
Právě jsem se dozvěděla o dost špičkově sestříhaném „dokumentu“, kde generál jakoby mluví o vstupu do války, prý to pochází z Ostravy. Místy prý není sestřih příliš poznat, ale tím pádem vím, odkud se vzaly dnešní ranní, až hysterické komentáře, hlavně žen. Opět mi dochází, jak kvalitní hnojomety se jsou na veřejnost namířeny. Lidi, neblbněte!
A jen tak na okraj – pro ty, co by mi chtěli vypočítávat, že určitě hodlám své děti vysílat do války: Můj syn se již poněkolikáté účastní mise, která i vás chrání. Bojím se o něj, samozřejmě, ale důvěřuji jeho výcviku, vysoké profesionalitě – a štěstí. O moc víc stejně dělat nemůžu.
Stejně tak věřím, že kdo skutečně zažil válku, jako byla třeba ta v Sarajevu, žádnou takovou vyvolávat nebude.
