Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

K čemu vedla „Ksichtknihová“ štafeta.

Lidi se baví různě. Docela se množí štafety čehokoliv. Filmy, hudba, knihy… Ještě jsem nenarazila na výtvarno. Vybírá se něco, co dotyčné hodně  ovlivnilo. Člověk aby pátral nejen v paměti, ale také v obrázcích, aby se holt něčím pochlubil. Je to hra, jistě, někdy docela zajímavá, když koukám, k čemu se kdo přiznává. Z mého profilu jen tak někdo moudrý nebude, když jsem vedle Čajkovského hodila Gotta a Spejbla s Hurvínkem.

Moje předposlední kniha, zdá se, docela bouchla do stolu. Biblí svatá, Kniha knih. Zatím se odvážili lajknout jen dva různí přátelé, třetí  to má v popisu práce, neb je pastorem. Věřím, že leckdo třeští očka, vždyť jsou mezi přáteli i lidé velmi, velmi – až velice proklamativně ateističtí. Je však nutné nebo povinné se šklebit? Jejich problém, já to vlastně vzala dost poctivě. Navíc považuji obsah knihy za veliké kulturní dědictví i pramen mnoha stran poznání. Včetně Nového Zákona,  který tak krásně ukazuje mocenské zájmy cca čtvrtého století našeho letopočtu.

Jako malá jsem se zrovna tímhle nezabývala. Prostě jsem pročetla celou naši knihovnu včetně druhých řad a zbývaly ty zadní dvě, ve spodní části s dvířky. Je fakt, že Karolínu Světlou jsem fakt nemusela, dokud jsem tady nepřišla na salátové Ještědské povídky. Ta veliká tlustá Karolína byla vystavená v první řadě vedle Shakespeara a vrátila jsem se k ní až na střední, abych si vzpomněla, o čem že ten tlustomor byl.

Zajímavá byla právě dolní zadní strana za máminým pletením. Nikdy nepochopím, proč tam nestrčila spíš Fučíka nebo ty dva Makarenky, ale budiž. Asi by se to tam dost pralo, když si vezmu, že tam byla zastrčená právě Bible, Kancionál, ale také Mňačko, několik knih  pochybnější kvality (například dvě kovbojky a minimálně růžové dvě zamilované), dále Čtení před manželstvím a cosi o sexu. Já nebudu přísahat, po čem jsem sáhla dřív, bylo mi maximálně deset. Ale je fakt, že jsem kolem jedenácti dokázala už dost zasvěceně hovořit o ženském cyklu, neboť okolí informace vyžadovalo a pro mne to byla stará vesta včetně poloh. Později jsem si ověřila, že děcka kolem deseti byla ještě v dobách mých potomků stejně, jako já, schopna tyto informace brát víceméně vědecky a bez extra prožitků. Nanejvýš se kasala před ostatními a provokovala otázkami, pokud zjistila, že to někoho pobuřuje nebo jinak rozčiluje. Když se v tomhle ohledu nedáte, lze přípravu k partnerství a rodičovství přednášet a diskutovat i s šestnáctkami. Ověřeno na lidech, osvětu jsem dělala nějakých sedm let, včetně ZŠ. Dozor býval rudý a prchal…

Dobrá, nápad a chlubení je jedna věc, obrázek, aniž bych musela hledat a fotit, věc druhá. Nakonec jsem přece jenom chtěla být co nejpřesnější a pro jistotu koukla i na rok vydání. Na netu se mi nabízely pouze výtisky ve stejných deskách z roku 1922, 1929 a tak podobně (dokonce jsem zírala na cenu, staré bibličky i zdobené jsem dokázala získávat za zlomek) a já si pamatovala, že ta naše po babičce je přece jenom jiného data.

Praštilo mne to do očí, až jsem si sedla. Do příspěvku jsem hodila  obrázek starší Bible a šla to rozdýchat. Panebože, to bylo jako rozhrnutá opona! Právě tak, jako jsem mamku „smířila“ ve svých osmnácti s dávno mrtvou babičkou, tak mi bylo najednou doslova šoufl z více směrů. Tehdy, před nějakými dvaačtyřiceti roky ve vlaku, cestou k zaplacení babiččina hrobu včetně  jeho očištění, mamka trpce vzpomínala, jak ji babička vždycky odstrkovala od vaření a posílala ke knížkám. „A já potom byla jako naprosto hloupá, nic jsem neuměla! Tolik problémů to způsobilo!“ Tehdy jsem prozřetelně neutrousila nic ve smyslu, že se tedy neměla v sedmnácti chtít vdávat – pro ni to byl únik z rodiny, kde měla pocit, že ji po  mámině smrti nikdo nemá rád. Jen mi blesklo hlavou cosi, co tehdejšek hbitě spojilo s mou současností – já už tehdy vařila a pekla, jenže jsem se všechno učila sama, polde kuchařky. Nebo mi poradila sousedka, když jsme se potkaly a já se pochlubila, co mi nějak nešlo.  Mamka mne jen pořád posílala, ať se učím, ať mám jedničky a ne ostudné trojky. Pokud ovšem nešlo o otravné ruční šlehání bílků, mletí čehokoliv nebo mytí nádobí a údržby domácnosti vůbec. Mamce jsem tehdy dokázala říct, že ji maminka vyháněla z kuchyně právě proto, že byla šikovná a mohla mít lepší život, když bude mít školy. A mamka to v tom vlaku najednou pochopila a babičce na hrob začala jezdit každý rok.

Velikou máminou bolestí nebylo jen vystrkování z kuchyně, ale také babiččina víra. Včetně doprovázení na církevní shromáždění. Mamka uměla nazpaměť snad všechno, co v té Bibli stojí, i s čísílky na konci vět. Čím byla větší, tím to bylo horší, prý nejmíň od půlky války, říkala. A navrch se v Nejdku po válce setkala s jehovisty a nutila mamku, aby na tajné schůzky po lesích chodila také. Což hrdá mládežnice  rozhodně odmítala, takové přežitky. Jejda, ta právě tyhle věřící neměla ráda! Babička měla nemocné srdce, nohy jako konve, že mohla nosit jen plstěné bačkory přezkáče, ale ti „Šlonzáci zatracení“ ji vždycky zvali a ona šla… (Šlonzák je člověk ze Slezka, kde tato, tehdy ještě sekta, válku přežila. Také Slezané osídlovali pohraničí.) A co jí to pomohlo? Modlila se, modlila, i v nemocnici, a místo udzravení se zvrátila a bylo… V šestnácti ji tu nechala, o ostatní se starala!

Pravdou je, že k stáru si již na ty výčitky mamka nevzpomněla. Jen kdyby prý měla podobně lehkou smrt, jako její maminka a tatínek. Dokonce jednou po telefonu i lehké přiznání jakési patřičnosti čehosi nad námi přišlo. Přání se jí splnilo, i když jsem měla také dost hořko, že tak najednou a takhle – bylo v tom i značné zanedbání lékařky. Možná během let došlo k dalším odstínům smíření, hodně se probírala starými fotkami, jezdila za starými tetami.

S  Biblí mne tehdy během čtení nikdo nepřistihl, uměla jsem dobře maskovat a vracet  pletení na místo. Jen když jsem jednou mamce krabici vytahovala a lstivě udivená hekla: Jé, knížky, a staré! – to se nic nedalo dělat, Bible šla na světlo. Mamka mi tehdy ukazovala, že jsou tym vylisované kytky, co s babičkou jednou trhaly na nějakém církevním výletě. Zkoušely jsme je určovat, jen nad nimi jsme opatrně žasly. Přece jenom se po skoro třiceti letech rozpadaly. Tehdy mamka ještě moc nevypravovala, že si prý moc nepamatuje a člověk z ní nevypáčil ani pohádku, když jsem se musela potit v zábalech.

Mlhy se trhly a mně právě nad (nepříliš) starou knihou došlo, co to bylo za zlom, kdy se babička vrhla na pevnou víru. Bylo to v době (to mi nebylo ani devět, řekla jednou mamka), kdy předčasně porodila pětiměsíčního chlapečka, ani nezaplakal. Mamka ho zahlédla, byl prý takový malý, hubený, skřítkovský. Doktor prý tehdy velmi ošklivě vynadal dědovi, že přece babička nesměla… Já babičce už dávno porozuměla, ony se totiž v naší rodině pro tu mužskou touhu po synovi dělaly jinší ústupky proti ženskému zdraví. Netroufla bych si hodnotit dědu, vždyť měl „jen“ dvě dcery a voják sice tu mladší vychovával dost rázně, ale kluk to přece jenom nebyl.

Navršilo se těch zlomů víc. Babička se musela oklepat a táhnout celou káru dál. Jenže jak vydržet a nezhroutit se, když byla navíc přece jen tím nejsilnějším v rodině? Voják potřeboval velitele, v první válce byl moc dlouho. Kdo držel domácnost, kdo držel rodinu? Mamka se mýlila, když prohlašovala, že Bůh a víra v něj jsou berličkami jen pro slabé, neschopné a nemocné. My mladí musíme hledět vpřed a nelhat si!

Babička vydržela neuvěřitelné a proto se nepotřebovala tajit tím, že je nutné se o něco sakra pevně opírat. Ať už potřebovala uzavřít bolest po chlapečkovi, starosti o druhé, pomáhat s organizací posledních povolených společenských událostí – církevních výletů s bratry a sestrami. Zároveň krocení tety, co v devatenácti odmítala týden co týden drhnout zábradlí v domě Sidolem a prchala se bavit (a v Praze bylo kam si odběhnout) – nebo další domovnické starosti. Včetně dědečkových tajností, co měl s předválečnými  známými z generálního štábu, kdykoliv vyslechl další vysílání z Londýna. Tu Bibli si babička koupila někdy v jarním čase ztráty děcka a útěchu v ní a modlitbách hledala stále víc. Děkovala za každý den a prosila za ten další, za rodinu, přátele, za lidi z domu. Musela, to přece není těžké pochopit.

Byl rok 1942.

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama