Ačkoliv si jiné světy celkem ráda vymýšlím, tentokrát jsem se dostala do jiného světa doslovně. Přitom se vše odehrálo v bezpečné zóně mé vlastní minulosti, dokonce násobně ukotvené. Byla to Praha, Dejvice, které jsem prošla s maminkou po stopách jejího dětství a později se synkem, abych mu ukázala Prahu jako místo „rodové“. Jen jsem nikdy nebyla v hotelu Internacional, a to ani těsně u něj. Až ve středu. Vykoukla jsem zpoza rohu a hrklo ve mně.
Během vzrušených dnů, kdy jsem smutně pustila možnost přijet, se změnilo místo konání a když jsem tři dny předtím přece jen mohla nechat práci stát a odvolávala jsem, co jsem odvolala (znovu potvrdila svou přihlášku), pořádně jsem se nepodívala, kdeže to nyní bude. Jenom honem vytisknout spojení a všechno připravit, aby dušička byla klidná, že si ten přepych mezinárodního setkání drze dovoluji.
Mezi námi děvčaty, ono mne mohlo a mělo trknout hned na počátku, že anglicky vystrojené stránky neznamenají běžné rokování v češtině, ozdobené třemi-čyřmi hosty, jak to na mezinárodních konferencích tuzemských bývá. Sluchátka s tlumočníkem tu bývají také k dispozici, i když každý systém je jiný. Nene, byla jsem nějak inteligenčně zatuhlá ještě přímo ve středu, po ohromení stalinským rokokem nadosah. Hemžilo se to tu lidmi snad odněkud z Japonska (fotografovali jako o závod) a nečesky mluvícími (snad) Evropany. Skrze ně mne bezpečně protáhly cedule s ukazatelem a ještě u registrace jsem si trochu s úsměvem říkala, že se ti japonští manželé asi nějak spletli.
Kdepak. Dostali ceduli na krk jako hrom a já za chvilku také. Skoro vyděšeně jsem si všimla několika dalších nápisů – USA, Canada, ale na straně druhé jsem přece věděla, že by tam měly být nějaké dámy, které pracovaly s metodou a filozofií doktorky Montessori právě tam. Ano, dostala jsem se na sympozium o uplatňování těchto dávno známých metod při práci s lidmi, které stihla demence. Chtěla jsem vědět, jak tady může vypadat práce ve stylu „pomoz mi, abych to dokázal sám“.
Vím dobře, že učit se něčemu dokáže i člověk hodně oslabený, když mu věnujete pozornost a nějak se dopátráte toho, co mu „sedne“, co podpoří jeho důstojnost a pocit nějaké smysluplnosti. Jenže já se k tomu propracovávala pozorováním a praxí a montessori metody fičely kolem mne, zařazené do škatulky dětských záležitostí, které stačily minout i moje potomky.
Možná bylo dobře, že jsem do místa děje přišla mezi prvními a měla čas se tady porozhlédnout. Hlavně uklidnit a zatlačit očka do důlků, protože jsem byla vykulená ažaž. U dámy v sárí jsem ani nemusela hádat, odkud by tak mohla pocházet, lidí z Asie tu také bylo nemálo, českou nebo slovenskou cedulku aby pohledal – tak se mi to zpočátku zdálo. Holka jedna zvědavá, říkala jsem si, sáhla sis na dost vysoký level! Ze druhé strany zněl naopak hlásek, že mám držet příležitost za pačesy a být pozorně našponovaná, ať mi nic neunikne. Což o to, s tím jsem počítala, ale přece jen, být jak zamlklá rybka, anglicky nemluvíc, to není nejlepší.
Spása! Slečna opodál cosi špitla, hledajíc místo, a já honem ukázala, že vedle mne místo je – a byla z Bratislavy, speciální pedagožka. Později si přede mne sedly dvě Češky, za mne další, už nás byla hrstka, co jsme spolu mluvily, byť snad všechny uměly anglicky aspoň něco. Potom paní ministryně otevřela (též anglicky a velmi dobře, řekla bych) setkání a rozjela se smršť přednášek. Něco jsem si nastudovala ještě v červnu, přesto jsem psala, až mi tužka vypovídala.
O první pauze jsme se všichni promíchali a byl tu celý svět! Jenom co si pamatuji: Mexiko, Norsko, Německo, Peru, Japonsko, Malajsie, Rakousko, Švýcarsko, Japonsko, Usa, Austrálie, Rusko, Polsko, Indie, Spojené království… Jako po špičkách, ovšem s pořádnou palicí v ruce, ke mně přicházelo pochopení, že jsem skutečně přítomna události jako hrom. Sympoziem začala první světová konference o montessori metodách, odehrávala se až do pátku v Praze a skutečně se tu sjeli delegáti ze všech koutů. První den, jak jsem uvedla, byl věnovaný seniorům, předvedením výsledků práce. Další dny se projednávaly možnosti spolupráce všech organizací, které se zabývají metodami montessori.
Možná si řeknete, že tu popisuji nějaké Jiříkovo vidění nebo Honzíkovu cestu, ale nebylo možné lépe vás vtáhnout do dojmů a ohromení, které jsem zažila. Přece jenom jsem již najela za konferencemi různých typů a úrovní po českých zemích dost kilometrů, včetně mých vlastních přednáškových vstupů. Stále jsem okouzlena tím, čeho jsem se tu dotkla – nebo co mi vjíždělo pod kůži.
Konečně dokončuji svou knihu o práci se seniory a tady jsem ohromeně zaznamenávala, že někde doporučují, co moje kolegyně docela bezděčně a jaksi samozřejmě lidem poskytovaly. To zahřálo a potěšilo, vždyť díky tomu nejsme zaostalí, máme vnímavé a šikovné lidi – ostatně teď zblízka sleduji práci i na dalším domově. Po první radosti vždy přicházel šok, když jsem tu zírala na věci, které sama v knize popisuji. To můžu rovnou všechno zahodit, cloumalo mnou zděšení – ještě bych vypadala, že opisuji a přitom jde jen o naši dobrou praxi… A najednou: Hurá! Tohle je něco jiného, oni šli jinudy!
Měla jsem oči dokořán a uši omačkané sluchátky, hlavu plnou dojmů. Není pro mne jednoduché pozorovat video s „alzheimeriky“, kteří během pouhých sedmi měsíců přechodu na dny trávené podle filozofie jedné italské učitelky z minulého století, pouze s dohledem personálu vstanou, sami se oblečou, umyjí, někdo ustele postele, jiný prostře v jídelně, další rozleje nápoje. Potom si sami vezmou z bufetu studeného i horkého, na co mají chuť a kolik chtějí, pomohou těm méně schopným, sami si najdou zábavu. Odkládají pleny, protože mají na záchodě návody k použití. Mluví spolu, protože všichni mají cedulky se jménem a i když zapomenou, s kým sedí u stolu, mohou se oslovit. Utíkavci dostanou důležitou roli a i když během ní opustí uzavřené oddělení, opět se samozřejmě vrací, protože důležité poslání má větší cenu, než hledání čehosi neurčitého venku – mizí tu vnitřní nespokojenost se současným stavem. Název sympozia „Stárnutí a demence v nové perspektivě“ bohatě naplnil, co sliboval.
Proti tomu stojí (nejen) naše většinová současnost, kdy mnoho lidí bloumá chodbami, potácí se v hlubinách vnitřního ticha a obav, co se děje, zda se chovají správně – anebo jsou vzteklí, že je cosi jinak, než by mělo být a oni nevědí, co dál. Nezdá se mi, že by byly změny jejich životů nějak moc drahé. Jsem praktik a vidím, že při troše snahy by se na konkrétních místech dalo s mnohým pohnout. Samozřejmě za předpokladu, že se věci chopí a dotáhne právě ten řadový personál, který se většiny změn děsí – a to, prosím, po celém světě. Jaká úleva tohoto poznání! Všude jsou jenom lidé. Jsme stejní v mnoha ohledech, i když nás kulturní rozdíly navenek oddělují.
Často popisuji sociální práci jako ohromné dobrodružství, plné nových a nových věcí, které můžeme objevovat a také hledat cesty k řešením. Tady jsem se dotkla ohromujícího, silného proudu, který může měnit hodně osudů. Ne náhodou nám tu přednášeli lidé, které ke spojení demence s montessori metodami svedla osobní zkušenost. Ať pečovali doma nebo měnili systém práce v denním centru, kam šla maminka, s novým stoletím mnozí lidé ve světě aplikovali zkušenosti z práce s dětmi víc a víc také na generaci nejstarší. Což není vzdálené tomu, jak jsme s několika kolegyněmi probíraly a aplikovaly cosi ze svých zkušeností s dětmi dyslektickými. Nebo jak se jinde zaměřují na smysly, na propojení světa seniorů a dětí ze školek, na zahradničení, zvířata v domově…
Cest je mnoho a základem každé z nich je přemýšlení o jednotlivém člověku, jeho minulosti a možnostech. Potom se snadno může stát i u nás, že dříve netečná paní, která kdysi jako malá vídala rodiče prodávat v krámě, povede vlastní malinký krámek na denní místnosti v domově. Sice třeba jen hodinu denně, ale pro potěšení a užitek všech. Prodává za pultíkem, přebírá peníze, vrací drobné, sčítá několik položek a prý občas i inventuru zvládne.
Byla jsem v jiném světě, ale zároveň je mi jasné, že ho máme nadosah, jenom natáhnout ruku a otevřít mysl.
