Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Jana Rečková

Byla v nemocnici, ale povedlo se zajistit kyslíkový přístroj a polohovací lůžko od Cesty domů. V podvečer 27. 3. jsem dostala zprávu, že ráno opustí nemocnici. Začala jsem plánovat, že se při příští cestě do Prahy zkusím  domluvit, že za ní zajdu. Před půl desátou přišla zpráva další. Zemřela. Přesně měsíc před narozeninami, teprve ve věku šedesáti dvou let.

Od té doby je se mnou denně. Slyším její hlas, čtu pracovní verzi poslední knihy, vzpomínky přátel na FB. Někdy si ke mně sedne a jsme zase jako v prosinci, kdy jsme chvíli jen tak seděly a držely se za ruce jako dvě malé holky. Nebylo třeba nic říkat. Jana žila nastavený čas, každou minutu. Bojovala pět let s diagnózou, která byla krutá, konečná a přesto opakovaně posílaná do háje. Vždyť bylo nutné podívat se po světě, dokončit a začít to nebo ono… Dovolila jsem se a vyprávěla o ní dalším. Hlavně o naději, jejímž byla důkazem. Vím o čtyřech lidech, kterým při mém vyprávění nejen zasvítily oči, ale kterým jejich blízcí s podobnou nadějí vytvořili ze dnů čekání dny prožívané. Každý týden, každý měsíc se cení, dokonce i hospicové opatrování lze protáhnout. Dva přetáhli i rok…

Kdo o ní slyšel, kdo o ní ví? Především Jana táhla naši českou a ženskou fantastiku, byla jednou z prvních oceňovaných žen. Překvapovala tím, jak znovu a znovu přiváděla na scifistickou a fantasy scénu neotřelé nápady a zápletky. To ona zapříčinila žertování, že by se do řádu rytířů české fantasy měly místo pasování mečem dostávat dámy, pasované přeslicí – tolik autorek se díky jejímu příkladu rok od roku osmělovalo, že dokonce několik let vytláčely z vítězných stupňů pány. Což trvá stále. Poklusávám za ní už dlouho a jestli Janu přátelé pamatují jako sice přímou, ale spíše nevýbojnou, málo průraznou, tak já osobně jsem roky spokojená s tím, že k ní mohu (plaše a uznale) vzhlížet a že se občas chytneme za ruce, když je některé z nás ouvej.

Lékařka Jana využila a smísila hororové a fantastické prvky ze svého profesního prostředí. O románu 24 a 1/2 hodiny denně se několikrát řeklo, že nejmíň ten by zasluhoval zfilmování. Její povídky v Ikarii a dnes časopise XB-1 mne mnohokrát oslnily nápadem a kvalitou. Nejsem jediná, kdo je četl bez dechu. Zcela samozřejmě a nezištně uváděla na pravou míru leckteré domněnky, obavy a chybná přesvědčení nás laiků ohledně zdraví či nemoci. Pomohla spoustě lidem jen tak, protože tu byla.

Matka, manželka, žena, ke všemu ještě česká autorka Jana znala mnoho stínů, které se skrývají za těmi jednotlivými pojmy. Nebála se je ve své tvorbě použít, zkoumat a obracet na rub a líc. Ba ještě hůř: psala tak, že ji museli brát na vědomí i ti, kdo na „ženské psaní“ hledívají s despektem. Kdoví, snad ještě zlomí i ty supersoudcovské fousaté guruy, kteří fantastice houby rozumějí, ale zato jasně vědí, že Umění a Literatura jsou jinde (hlavně tam, kde je výtvor pro čtenářskou obec málo záživný).

Překladatelka Jana byla obdivována pro preciznost své práce. Překladům se věnovala stále, i poslední týdny před smrtí. Nebudu tu vypisovat, co konkrétně napsala a vydala, protože stačí zadat její jméno do Wikipedie a jen seznamem jejích prací se budete prokousávat velmi dlouho. Nevěříte? Tak šup šup, rolovat a rolovat.

Básnířka Jana mne překvapila tím, jak se objevila v Almanachu Ptáci z podzemí (uspořádal Vladimír Stibor), potom sestersky rozebrala moje pokusy o lyriku, poukázala na stavbu a pravidla a nedávno mi dala nahlédnout do pracovní verze hodně osobní knihy. Propojuje osobní zápasy a život po zjištění diagnózy,  básně a dlouhou povídku. Kniha je již u nakladatele, už se dělá obálka – budu tu informovat, až vyjde. Sami uvidíte.

Nesmírně vzdělaná a přesto skromná, plachá, nenápadná Jana by jistě žasla, že o jejím skonu prolétla zpráva dokonce Českým rozhlasem. Celé roky, co ji znám, se vracela k pochybám, nakolik má psaní smysl, kdo naše práce vůbec čte, kolik námahy jeden musí vynaložit, aby se dočkal vydání. Jenže ona nemohla jinak, i když gejzírům její pracovitosti odmítalo tělíčko sloužit. Dost zarputile celá léta. Že nyní ze všech stran slyšíme, jak byla skvělá, úžasná? Jak se vzpomíná na to, že vymetala přední příčky ocenění?  Budu citovat mínění jejich nejbližších, co by sama řekla:

„Škoda, že člověk musí chcípnout, aby se to dozvěděl“.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama