Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Jana Rečková: Kvalita života

Něco vám to možná připomíná. Ano, sedím nad poslední a netradiční knihou Jany Rečkové, která kráčela daleko a vysoko přede mnou. Byla mezi těmi, kdo mne v půlce 90.let prostě vzali mezi sebe jako rovnocennou, ačkoliv jsem se dostala na svůj první con po ocenění povídky – a s odřenýma ušima. Když si přečetla mou povídku „Cizinec“, prohlásila, že se moji „včeloidi“ rozmnožujou fakt hnusně. Což je ve fantastice docela uznání.

Osobně jsme se potkávaly jednou, dvakrát do roka, poseděly spolu na velkých setkáních.  Na těch posledních jsem nejradši byla vedle ní a s ní a nechávala na Janě, o čem bude řeč. Ono i mlčení vedle někoho, koho máme rádi, je plné spousty věcí. Vždycky kroutila hlavou, kolik dělám podobných chyb v cestě za psaním jako ona a já zase obdivovala úhly pohledu, z jakých dokázala popisovat docela banální věci a přitom je obrátila naruby a přihodila cosi tak jedinečného, že se nad výsledkem zatajil dech.

Poslala mi rukopis „Kvality života“ v době, kdy už navzdory prognózám žila nastavený čas. Nepomohla jsem jí, nemohla jsem. Četla jsem a bolelo to, byla jsem příliš zúčastněná. Ne proto, že bych v knize hrála nějakou roli, ale proto, že právě tehdy jsem potkávala podobné síly a zápasy lidí, co hráli o každý další den. Pokud jsem se však začetla a odsunula svou vlastní realitu, nadechla jsem se u veršů a povídek.

Ta kniha je čímsi jedinečným na našem literárním poli. Nebo líp, na literárním nebi. Svědkem zápasů životních a dupání na krk současné hydře, která občas povolí a přestane ve zkáze fyzického těla. Statečnost všedního dne a přitom úporná snaha dostát všemu, co je správné splnit, dokončit, dotáhnout, poctivě udělat.

Jako betačtenář jsem se tehdy neosvědčila. Nedokázala jsem překonat vlastní současnost a také to, jak ke mně promlouvala Jana osobně. Jsem z těch mnohých, které provedla údolím těžkých chvil. Zato dnes se do značné míry těším s jejími slovy a uvědomuji si, jaký odkaz nám tady zanechala. Dnes už mám odstup, i když mi dál jako člověk, kamarádka, souputnice ženskými úděly chybí.

Jsem zase zpátky u obdivu a úžasu, jak moc mne dokáže její psané slovo oslovovat, bavit, zaujmout. Zároveň si každou kapitolou víc a víc uvědomuji, že svou cestu si musí každý čtenář prošlapat sám.  Nebude osamocený ani v náročných pasážích osobních zápasů, vždyť Jana i tady každého podepře laskavým nadhledem s jemnými záblesky jejího humoru.

A já tady píšu blbosti, které bude číst jen pár kamarádů, místo co bych překládala šestý díl Sullivanovy série Riyria, která se mi naštěstí líbí, i když ke konci kapánek ztrácí dech, jenže to už tak bývá, když autor musí navázat mnoho nitek. Všimněte si třeba u posledního dílu Harryho Pottera.

Musím nejdřív navázat vlastní nitky, dokončit tu povídku, která se mi kdovíproč natáhla do délky a u níž pořád nemám konec, ani zdání, jak skončí – nejlepší by byla metoda Deus ex machina, ale ta je profláklá už od antiky.

Teď ale vykopat syna z postele, vyrobit svačinu pro něj, natočit si litr do dvou lahví, vlastně do jedné kašlavý čaj, a všelijaké to ranní batolení… A zkusit, jestli si dosáhnu na ten hřebík v lopatce, abych si ho namázla Voltarenem.

Všední dny, poznamenané její sílou. Vhled lékařky do dnů pacienta, poměření s tím, co prožívali a znají ostatní.  Kvalita života – mohla se vůbec ta kniha  jmenovat jinak?

***

Po dopsání článku jsem si všimla, že Jan Kovanic a Františka Vrbenská budou vzpomínat a knihu komentovat  v pořadu, pořádaném CČSH Vinohrady v Praze, 25.10.2018 v 19. hodin, Dykova ulice 51/1:

Zázračný svět Jany Rečkové – vzpomínkový večer

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama