Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Hrůzy Tříkrálové sbírky.

Zapletla jsem se do debat, které mi nešly na rozum. Asi proto, že mám mezi přáteli člověka, který sdílel rozhořčenou zprávu z Radia Jerevan o tom, jak sprosté a drzé je od pražské arcidiecéze, že se Tříkrálová sbírka odehrává i v domovech pro seniory. Já už předtím vyjádřila svůj názor v osobní korespondenci, dotyčný se kroutil jako žížala. Shrnu to: zpočátku se několik diskutérů začalo pohoršovat nad drzostí vybírat Tříkrálovou sbírku. Někteří uvedli, že na dobročinnost zásadně oni nic, protože (opět shrnu) se má postarat stát. Dřív bylo líp. Jedna dáma se pochlubila, že ona se vždycky schová a ani doma nedutá, když jdou koledníci, protože těm nevinným dětem to vysvětlovat nemůže, nepochopily by.

S tím mohu souhlasit. Když jsem pracovala v azyláku, s dětmi jsme připravily kostýmy, koruny, děti nacvičily koledu a potom jsme vyrazili po trasách. Děti azylákové, skautské a naše vlastní. Protože třetina vybraných peněz šla přímo  na provoz zařízení, díl skauti dostali na svůj provoz a díl šel také na tehdejší pomoc obětem zemětřesení. Nebo obětem tajfunu. Nebo letos, jak možná nerozvážně pravil nějaký katolický činitel, ó ty hrůzo, na imigranty. Nejspíš na nějaké jídlo a teplé přikrývky. Fuj. Protože se máme starat o své nemohoucí a slabé a ukřivděné, nikoliv na ty, co se o nic nezasloužili.

Vzpomněla jsem si tedy na dveře, které zůstaly zavřené, na dveře, kde měli připravené pamlsky pro děti, na dveře, za kterými byli dojatí lidé, vzpomínající na vlastní dětství a mládí, kdy takhle chodily děti po městečku nebo obci. Později to bylo víc a víc nevhodné, tlumené, nedoporučované – a nyní zvyk koledy převzala Charita katolické církve. Osobně s tím nemám problém, ovšem rozumím tomu, že pro koledníky je stejně, jako pro jiné výběrčí, chlebíček někdy nahořklý. Vůle sdílet zvyk musí být na více stranách.

Letos jsem koledníky neviděla, ale nápisy K+M+B se na různých dveřích po městě objevily. Jsem tomu ráda. Všichni nezvedli bojovné prapory „pravdy“ a „správnosti“ a umíněného trvání na „jasných skutečnostech“. Prostě si rádi nebo dojatě vyslechli koledování a v pokladničkách zachrastily mince.

Dnes bylo ještě hůř, jak v úvodu píšu. Nejen, že neutichlo rozčilené štěbetání kolem koledování, ale pod zhrozeným nadpisem se objevila fotografie staré paní v domově, jak dává do charitní pokladničky – evidentně spíš minci, než bankovku. Hned byly v diskuzi rozhořčené popisky toho, jak špatné je ždímat nemocné a seniory, kteří na leccos skočí.

Chci reagovat opět, ještě i v tomto prostoru. Sbírky jakékoliv, pro zlepšení něčího života nebo podmínek, totiž prostě k lidem patří. Stejně jako vykukové, kteří podvádějí stejně dlouhou dobu – tedy stejně dlouho, co lidská historie pomáhání pamatuje. Nepovažuji za důležité bát se, podezírat předem kde koho, a škrtnout tím pro jistotu všechny možnosti někomu přispět. Nebo si libovat v tom, jak je svět prohnilý, já jediná spravedlivá a zcela jasně vidoucí – vědoucí.

Celkově se má věc asi takto: Základním pilířem pomoci člověku je rodina. Vždycky byla. Kdo rodinu nemá nebo si ji rozhádá, riskuje velké osamění. Dnes více, než kdy dřív. Dalším okruhem je obec, komunita, sousedstvo, přátelé. Ty lze získávat, pěstovat, mít v jakémkoliv věku. Potom může přijít charita, nejen katolická, ale obecná. Do doby celkem nedávné byl stát až na posledním místě. Od konce 19. století je poněkud vlezlejší, ale pořád tu fungovaly ostatní pilíře pomoci. Moderní doba vyžadovala po vyspělejší společnosti různá další zajištění, včetně penzí a pojištění, lepší lékařské péče. Po válce se stát vnutil do všech oblastí našeho života. V něčem celkem dobře, v něčem nestačil a mnohé pokřivil.

Nyní stát také nestačí, i když by rád dostál tomu rozsahu, který měl dříve. Možná včetně naší závislosti a jeho možné kontroly.  Stát nestačí na zajištění také proto, že rodiny ztratily soudržnost, trhají se a odcizují. Kolik máme samoživitelek, kolik jich pečuje o nemocné dítě a kolik z nich má samo možnost pomoci pouze od svých matek? Jedna z mnoha oblastí, není nutné vyjmenovat víc. Ano, je drsné srovnávat miliony na „cizí“ lidi, když se na naše děti sbírají víčka.  Je ovšem právě na našich hlasech, aby se tohle měnilo.  Můžeme to chtít po těch, kterým jsme dali moc. jenže pokaždé bude nějaká nespravedlnost – vždyť se rozvíjí vedle spousty moderních vymožeností také různé zátěže. Následky stresu, změn prostředí, jiná kvalita vody a potravin.

Téma rozhořčených komentářů sice  připomínalo osamělost starých lidí, ale citově vydíralo touhle notou čtenářstvo víc, než připisuje koledníkům – nebo jiným  lidem s kasičkou. Ano, část starých a nemocných lidí žije v domovech pro seniory, často v prostředí vhodněji vybaveném, než měli doma. Nemyslím si, že by nutně měli vzbuzovat soucit, pokud je služba kvalitní – a máme přece dnes všichni možnost starat se o to, aby kvalitní byla. Právě dáma na zmíněné fotografii vypadala jako paní, která žije v příjemném prostředí, naprosto klidná a spokojená i s tím, že jí k ruce někdo podává kasičku. Velmi pravděpodobně by se divila, že vzbudila soucit a jakési obranné reakce. Zvláště, když to byly poznámky navýsost obecné, teoretické.

Snad je to pro někoho zvláštní, ale lidé, kteří zažili horší časy nebo trápení, mají velmi často radost, mohou-li na něco přispět. Jsou v tu chvíli součástí světa, pomáhají ho zlepšit, ovlivnit. Nejsou bezmoicní, podílí se na životě „venku“. Ano, mohou být kvůli tomu podvedeni, ale nevím, nakolik by měli být chráněni za každou cenu, litováni, dokonce podceňováni. Řekla bych dokonce, že takový povyk jim bere důstojnost.

V diskuzi se obracelo kde co, nikdo neřekl jasné ano-ano-ne-ne, v zákulisí se po výkřicích o nemravnostech Tříkrálové sbírky – považte, církev si ji přivlastnila! opakovaně vyvrbil odpor k využití peněz na migranty, opět strachy z rozkrádání nebo placení těch, co vybírají, po mých reakcích se leckdo vytratil. S tím, kdo útočně srdceryvné a kritické zprávy zveřejnil, došlo k mírnému kompromisu (který smím šířit):

Já vnímám  charitu jako průměrný občan, tedy takovou, jaká je dnes. Jistě i na tomto poli působí lidé dobří, své práci oddaní, já ale  neziskovky  vůbec neřeším, anžto jim nerozumím, co ale řeším – a nejen já – je vztah mezi charitou, občanem a státem. Tady je to, co vidím  já, coby občan, umíněně zůstávající stranou veškerého současného dění. Jde o to, že  systém zneužije  činnosti lidí, kteří  provozují charitu k tomu, aby  tito lidé suplovali funkce, které by měl zajistit stát. A to je špatně. Tedy ne charita jako taková, ale to, že  bývá zneužívána.

Hm. Proč vlastně běhám kolem téhle horké kaše? Protože znám životní příběhy umírněného oponenta. Hrdý katolík, zkoušený životem, průběžně (a opakovaně) potkávající pomoc rodinnou, komunitní, neziskovek i státní. A zrovna u něj se vrší stížnosti na šlendrián, podvody, trčí mi tu dokonce zloba. Pominu proč – prostě tu je přítomna v různých odstínech. Kolik z nás dokáže ovlivnit, kolik se přidá k rozžhavenému praporečnikovi?

Osobně oponuji a oponovat budu. Vidím smysl v mnohém. V Novém prostoru, dobrovolnictví, podpoře zajímavých nápadů, co možná charitně na první pohled nevypadají. Protože se setkávám s lidmi a společně někomu uděláme radost. Nebo sdílíme tu, kterou způsobil kdosi další.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama