Bylo-nebylo, dávno tomu. Na blešáku v Praze jsem hrábla po složce v klasickém šedém obalu na výkresy žáků. Takovém, v jakém jsem výkresy mívala i já. Chtěla jsem cosi do povídání o školách, aby si senioři zavzpomínali na školská léta svá, svých dětí a vnuků. Jen jsem zběžně mrkla na nějaké náčrty a akvarelky a smlouvala cenu. Vlastně nesmlouvala, prodejce mávl rukou a cena byla symbolická, hlavně, že už to nemuselo zmoknout, neboť bylo sychravo.
Doma jsem zjistila, že obrázky jsou nejen signované, ale dokonce má každý vzadu katalogovou tabulku. S letopočty 1908, 1907… Takže pozůstalost, protože šlo o kousky ze sbírky Vladimíra Žďárského, konkrétně o díla Milana Žďárského, snad sběratelova otce, strýce, bratra? Na Googlu člověk najde pouze to, co tam kdosi jiný vložil. O Ždárském nevkládal nikdo nic. Až opět souhrou náhod jsem prohlížela nabídku starých knih a učebnic – tehdy jsem se hlavně kochala, protože dojížděvši na školu a tamtéž živit jedno dítko při podprůměrném platu znamenalo, že si nemohu moc vyskakovat. Mými zdroji byly především banánovky u antíků za pět korun a to, co se povedlo najít na blešáku při útratě do šesti ušetřených stovek.
Zpět k těm učebnicím a knihám – nyní tušíte, že nákupy z internetu byly nad mé síly a možnosti a že jsem spíše procvičovala slintací reflex. Nicméně u jedné mne praštil do očí ilustrátor: Milan Žďárský. Ano, v knize „Moře a jeho tvorstvo“ Boh. Bauše je právě on uveden mezi ilustrátory a dokonce je tu barevná litografie racka nad vlnami, jehož náčrt ve svém pokladu bez dalších informací mohu identifikovat!
A tím to zhaslo. Doslova, na několik let. Takových malířů a výtvarníků asi byly celé hrstě, přehnala se první světová, španělská chřipka, druhá světová… Nicméně jsem objevila ve světě umění a výtvarníků spoučasných svého spolužáka ze základky. Třeba se učil v dějinách umění něco, třeba se setkal…? Houby s octem. Žabí pleso, vyvedené na akvarelu se líbilo, autor je mu však neznámý.
Bohužel se mi sem nepodařilo nahrát jediný snímek. Ba ani onu tabulku „ze sbírky rytin a pův. grafiky Vladimíra Žďárského“, na níž jsem našla i malinkou chybu – jeden akvarel malíř nazval „Štrbské jezero“, majitel sbírky však přejmenoval na Štrbské pleso. Má číslo 231/1614, přičemž je to první zřejmě číslo složky, to druhé pořadové. Většina je kolem uvedeného pořadového čísla, ale mám tu i číslo 1768, kartičku jako pohlednici. Což mne přivádí k úvaze, že získání kousků do sbírky nebylo až tak náhlé a jednolité, jako třeba dědictvím, ale něco sběratel objevil nebo získal až dodatečně. Je možné, že se malíř živil i vytvářením pohlednic-krajinek a originální akvarel zůstal u nakladatele-vydavatele. Mimo racka tu není žádný tvor ani postava, takže výtvarník byl pravděpodobně spíše krajinář. Je tu i několik skic, narychlo načrtnutých v Saském Švýcarsku (Basteibrücke).
Kdo to asi byl? Protloukal se nebo patřil mezi módní, které smetla jiná vlna módy? Maloval pro radost? Možná byl učitelem? Měl rodinu, potomky, v jakém byl vztahu s Vladimírem sběratelem? A kým byl on, kdy si nechal (mohl nechat) vytisknout ony štítky? Byla to až 60. léta nebo si jen ty desky v šedesátkách-sedmdesátkách koupil a své sbírky do nich rozřadil?
Teď, na Festivalu fantazie, jsem vyprávěla mezi přáteli o tom, jak snadno zmizí z paměti člověk, který je z našeho dnešního pohledu skoro maličký a přesto mohl být významným pro současníky. Nebo se prostě jenom rval o svou představu lepšího světa – třeba jako Magdaléna Krkošková (viz „Nekajícná Magdaléna“) nebo tento Milan Žďárský. Jedna mladá dáma náhle zastříhala ušima a pravila, že zná rodinu toho jména, zapátrá, zeptá se. Možná zapomenutému výtvarníku svítá. Možná ne, ale dobrodružství zkrátka pokračuje.
Přeji hezké léto vám všem a jdu se podívat, koho tu zapomenutého ještě mám.
