Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Fusekle a důležitost

Je to znovu tady. Léto, horko, sandály a ponožky. Módní policie kolísá mezi proklínáním a přitakáním, že letos ano, je to trendy. Za pár týdnů zase otočí. Jak to máte vy?

Vyrostla jsem v časech, kdy nebyl problém do dívčích střevíčků nosit bílé ponožky nebo podkolenky, tuším Madona to potom  nacpala i do lodiček. Ve stylu dívčí módy padesátých let, žádná extra novinka. Objevovaly se první vietnamky, tam tedy nešlo použít ponožky ani náhodou. Všimněte si ale, že Japonce vidíte v takových botách chodit, mají ponožky pro tento účel ušité, s odděleným palcem. Žabky čili vietnamky se u nás tudíž nosily naboso, stejně jako většina všech možných sandálů ke sportovnějšímu stylu oděvu, zkrátka v horku. Sandály pro elegantní pány, tedy městské, bývaly spíše ve formě skoro uzavřené boty s dírkami nebo pásky a chráněnou špičkou. Ponožka v takto děrovaných botách  patřila k dobrému tónu. 

V dobře rozšláplém sandálu už nohu nic neodíralo. Běhali jsme naboso, ať v sandálech nebo ve starých cvičkách.  Dámy měly jasno, že holá nožka bez punčoch v botě dlouho nelze, alespoň silonové ťapky byly vhodné, jinak se kožené boty a řemínky zakusovaly i do jejich kůže. Když nebylo možné použít ťapky, nastal prostor pro náplasti. Takže opět: teprve poté, co si noha zvykla, co se bota rozšlápla a řemínky změkly, bylo možné chodit jen tak, naboso. Lodičky stále patří do kategorie odění pro lepší příležitosti, takže tam je silonka vhodná dál. Kdo je nenosí, zase úpí s náplastmi, to je klasika. Ještě ve zralejším věku jsem byla svědkem úvah, hodí-li se v horku jít na extra akci s holou nohou bez  punčoch. Vyřešeno lehkým přepudrováním, aby se nohy neleskly.

Zhruba před třemi roky svět fascinovalo zjištění, že už staří Římané, sotva přišla chladna podzimu, zalezli do ponožek a dusali Anglií v sandálech i s tímto zateplením. To už se  hysterické spory o pánské nohy v ponožkách a sandálech střídaly s umírněnými postoji těch, kdo se zastávali horalů a jiných lidí v tradičním oděvu a  dodržování praktických zvyků v různých částech Evropy, ba i světa. Kdysi jsem hojně diskutovala pod udičkami článků o trapnosti fuseklí, takže mohu zodpovědně  potvrdit, že argumenty pro i proti jsou velice podobné napříč vrstvou, věkem, zaměřením. Opakují se na obou stranách dál a dál.

Reklama

Proč ano? Ponožka totiž drží nohu v určitém tvaru, často úhlednějším, než volně rozťáplá noha. Což ocení každý, kdo má nějaký problém. Od neforemných  nehtů po výrůstky (třeba haluxy). V botě  se kůže nohy tak snadno neodře, ba ani palec se tak lehce neokope a nezraní. Teď ve prospěch ponožek celkově mluví i další český vynález, totiž ponožky s příměsí, která odpuzuje klíšťata. Může to být repelent nebo eukalyptus.

Že se někomu tmí před očima, neboť je estétem a vytažené bílé froťáky až do půli lýtek jsou u pánů šílené? Dost jsem přemýšlela, kde se to vzalo. Jak ten zvyk, tak právě ony froté dlouhé ponožky. Jako s pracovními s nimi v jiné barvě naprosto nemám problém, naopak, jsou oblíbené i v náročných provozech – ale tam vůbec nejde o sandály.

Napadlo mne, že se objevily ve větší míře po revoluci, v té době, kdy se pánové poněkud bohatší zhlídli ve fialovém saku a bílých ponožkách. Froté ponožky, nošené předtím hlavně na tenis (sport lepších lidí) se teprve množily. Teprve rostla nabídka vzorů a možností – však jsem je také prodávala a šedé ani jiné nebyly tak žádané. Bílé froťáky, to bylo stoprocentně  prodatelné zboží s rychlým návratem investic. Ještě kolem roku 1996. Přitom už tehdy byli pánové s fialovým sakem vysmívaní jakožto snobové bez vkusu.

Takže posměch a nálepka trapnosti může být spojena s fenoménem určité doby. Vysmíváme se nevkusu zbohatlíků a jejich představám dobrého tónu a přetahujeme to do současnosti. Možná právem, možná je ten názor  už také reliktem? Těžko říct. Jistě je ale zbytečné naříkat paušálně, odmítat všechno, co vypadá jako oblečená noha. Dnes je nabídka tvarů, velikostí a materiálů tak široká, že nevidím důvod k hašteření ani srdečním záchvatům módních policajtů. Kdo chce mít ponožky pro jakkoliv potřebný pocit čistoty a pohodlí, nechť je má. Kdo chce být co nejblíž přírodě a nohy větrat, ať si je větrá. Občas vidím hezkou nohu, která si může obout cokoliv, ba i pánskou, ba i chlupatou.

Nezraněná noha, chráněná ponožkou, je  nesmírně důležitá například pro diabetiky. Těm lékaři doporučují, aby ponožky, pochopitelně bavlněné, nosili. Stejně tak je zdravé, pokud  chcete běhat po bytě při mírném nebo větším nastuzení, aby  ponožka tlumila různé průvany a „nastydnutí od nohou“.  On to není hloupý zvyk předků, oni o tom cosi tušili. Být v klidu a mít nohy v teple. Pročpak asi?

Venku mohly dámy „knajpovat“, brodit se chladnou rosou, ale v domě bylo vždycky zdravější obutí. Určitě pro každého, kdo je náchylný k rýmě, byť pouze senné. To ani nemusíte vědět, že ji máte. Nebo pro lidi se studenýma nohama. Také mi „knajpování“ nevadí. Venku nemám problém. Chodit bosá po lině nebo dlažbě ano. S výjimkou nohou, umořených dlouhým obutím ve svátečních lodičkách. To je pár kroků spíš balzámem.

Nezapomenutelný je pro mne kousek, který mi hodně potvrdil mé fuseklové teorie. Během posezení v parném létě, v patře budovy, kde byl chládek a průvan od otevřených oken, stěžoval si mladý sportovec na nepochopitelné bolení hlavy, co ho drží už dobrou hodinu. Venku to bylo fajn, ale tady je hned v háji. Mrkla jem pod stůl, klasické sandály a holá chlupatá nožka. Doporučila jsem ihned horký čaj a fusekle. Že je hic? V budově jsou pro něj asi ponožky nutné. Pokud nezaberou s čajem do hodiny, tak kousek nějakého aspirínu, paralenu a podobně navrch. Druhý den mi moc děkoval a protože ho vídám dál celé roky, vím, že se rady drží. Co pokládal za migrénu, byly nejspíš projevy rýmy, která se chystala zaseknout v dutinách. Může být tak slabá, že  nepotřebujete smrkat. Znám to sama, navrch jsem leccos odpozorovala.

Takže co? Jaký je závěr? Tolerance, vážení. Tu pokládám za nutnou. Pokud někdo činí tak hrůzný prohřešek proti důraznému příkazu lidí, co si takhle musejí dokazovat vlastní důležitost – tedy vymýšlením trendů v oblékání, je to jen a pouze jeho problém. Nebo naopak výhoda. Vždyť jde o originalitu osobnosti, která může pomoci někomu, kdo se stydí udělat si pohodlí. Zkrátka vítězství sebevědomého pohodlí nad nudou konvence. Hele, on má ponožky, přitom je to člověk, kterého uznávám. Hurá, nebudu jedinej a bude mi líp! 

Móda a vůbec všechno to, co si bereme na sebe, by neměla omezovat a tyranizovat. Věci mají sloužit nám a ne my jakémusi zdání. kroutit se jen proto, že si kdosi vydělal svým osobním názorem či přáním. Vkus se mění, ale potřeby lidí zůstávají a vždycky tu byli jedinci, kteří si leccos přizpůsobili svému pohodlí na úkor druhých. Někdy dokonce tak fikaně, že se stali módními diktátory. Tak se například milenka  Ludvíka XIV. de Montespan postarala o různé výše pasu na šatech podle toho, v jak pokročilém těhotenství byla. A půlka Evropy věděla, že nyní je to „trendy“ takhle a na mnoha dvorech sklonili hlavu před diktátem Versailles.

Nadchází další čas vedra a hiců a znovu jsem vytáhla sandály. Možná i kvůli mně nebo manželovi bude někdo držkovat, případně se smát, možná se někde objevíme na snímku s tlustou šipkou, že takhle tedy ne. Mají právo na názor, jistě. Já si zase pomyslím, co asi má kdo za vnitřní boje a problém, že se musí bojovně angažovat v blbůstkách. Možná zástupný problém, utisknutí čehosi, co by měl dotyčný řešit spíše, než módu. Velmi pravděpodobně nadchází okurková sezóna a nejspíš to bývá sázka na evergreen, který se nikdy neomrzí. Hezké léto všem!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama