S tím, že něco slíbím a vydržím to splnit podle nejlepšího vědomí a svědomí, jsem se, přiznám, docela slušně kdysi potýkala. Jako malá jsem uměla lhát a vymlouvat, až se ze mne kouřilo a od huby prášilo. S odstupem času se někdy vážně a kriticky zamýšlím nad obdobím silných inverzí v severních Čechách, ale protože kolem lhal a předstíral, hlavně začátkem 70. let, kde kdo, je zbytečné se příliš obviňovat.
Nejspíš bylo naopak zdravé tím obdobím projít, abych zjistila, že mnohem méně namáhavé je říkat pravdu a jak jsem se naučila u Fan Vavřincové (Taková normální rodinka), hlavně pro jednání s něžným pohlavím je dobré používat aspoň polopravdy. Bohužel jsem se časem dopracovala až k přílišné pravdomluvnosti, což mi občas zamotalo život. Je to ale pohodlné. Nemusím si pamatovat žádné předivo blábolů a výmyslů a hlava je čistá.
Ještě další přínos to má. K mnoha lidem, citlivým na přetvářku, můžu přistupovat rovně a otevřeně a také jaksi samozřejmě, ví se, že hraju fér. V našem světě to ovšem přináší také čumákovky, protože pokud se příliš ponoříte do empatie, kterou také musím pracovně a denně využívat, běžný život kdekoliv mimo bezpečný prostor působí šokově. Dost často.
Na polopravdách a stále jednodušším využití pravdivých skutečností a přesvědčení jsem se musela dopracovat k ještě jedné fintě: dokázat přiznat otevřeně, že jsem něco zvorala. Což byl boj. Někdy by člověk hlavu omlátil o futra, když zjistí, co spískal. A ještě to říct nahlas? Příšerné! Ješitnost se svíjí jako žížala a někdy je hodně podupaná.
Odtud je už jen krůček k tomu, aby jeden držel slovo nebo se o to aspoň čestně pokoušel a na rovinu doznal, proč to či ono nezvládl. Ale víte, co? Ono je to nakažlivé. Pokud můj protějšek hraje podle jiných pravidel, většinou pokrčím rameny a beru to jako lekci pro příště. Však se v tom vyráchá on, ne já. Právě proto, abych nedostávala na každém kroku zmíněnou čumákovku nebo čenichovku, je nutné takovou zkušenost zpracovat a získat nadhled.
Co je důležitější? Moje uražená ješitnost, vztek, že jsem se nechala nachytat nebo podvést – anebo klid duše a dokonce pobavení nad komedií života? Jsem už světě dost dlouho, abych trvala na své pohodlné cestě a nezatěžovala se zlobením nebo, nedej Bože, nenávistí k někomu. Za prvé bych se špinila, za druhé bych si kazila den a za třetí – on by měl navrch. Vítězil by, vycítil, že mne dostal a na můj úkor si ON zlepšil den. Slízla bych jeho pomstu, namířenou na kohokoliv, jen aby si udělal dobře. Mám to já zapotřebí?
Do předstírání a přetvářek se člověk nejsnadněji zamotá v situaci sliby-chyby. Čestně říkávám „nevím“ tam, kde leckdo podupává a nevěří svým uším. Co jako? Jaké nevím?! Řekni jasně ano nebo ne! Inu, nevím. Pokud jde o nějaké termíny, zvažuji pravděpodobnost možného, pokud jde o nějaké zařizování, nákupy a podobně, vstupují do hry další faktory. Nemám křišťálovou kouli, jen jednu takovou elektronickou hračku, co se napojí na počítač a dělá roztomilé blesky. Což je efekt platný asi jako planý slib. Takže radši neslíbím, u čeho si nemůžu být hodně jistá.
V disciplíně plněných slibů mne řádně vycvičily děti. Rodičovství je dřina, zvláště, když v rámci zásad a pravd musíte být důslední. Což není jen záležitost hlasová, ale i ten zadek se musí zvednout a jít. Splnit slib, dané slovo, že mrknete na uklizené hračky, že pojedete na výlet, že koupíte tu či onu úžasnou věc. Vyvíjelo se to nějak přirozeně a poznenáhlu, protože jsem ve své podstatě velmi pohodlný člověk.
Vlastně si tím neodporuji, naopak. Když jsem jako matka zvedla ten zadek a ukázala dětem, jak si hrát s kostkami nebo něčím jiným, ušetřila jsem si starosti s věčně rozbitými hračkami, jaké jsem vídala jinde, když dítko umělo hračkami pouze mrskat. Prostě nevědělo, co s tím jiného. Získala jsem prostor pro vlastní pohodlí. Propracovaněji to po letech napsal a vyhodnotil jeden Angličan v knize Líný rodič. Leccos jsem poznávala.
Pokud se něco nepovede, nejjednodušší ze všeho je říct, co a jak. Ovšem, mezi lidmi je tolik výmluv, že se snadno pokrčí rameny. jasně, nemusíš nic říkat, já chápu, může se ozvat. Inu, podle sebe a svých zkušeností soudím tebe, to je jasný smysl podobných reakcí. Ozve se to tedy, ale stačí nějaká doba a je klid. Kupodivu tohle platí i na lidi, jinými brané jako problematické. Na straně jedné nějaká ta empatie, zájem, prostor pro starosti druhých, na straně druhé meze, které držím. Nejsem zázrak ani naivně hodná, spíš jsem ochotná podpořit nějakou šanci.
Možná mi neuvěříte, ale cítím se díky tomu všemu neuvěřitelně bohatá. Právě díky tomu, že žiju mezi spoustou lidí, kteří berou na vědomí platnost daného slova a vedle mne se cítí tak dobře, že se mnou jednají ve stejném duchu. kdepak zázračné šíření pravdy, cti a morálky, to ani náhodou, lidi nepředěláš! Jenom trochu víc férova, než je běžné. A kdo to nezvládne – co s tím? Život jde dál. A šance se vrátí. Většinou.
