Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Čtyřicet statečných

Já mám smůlu, jako na potvoru se nedostanu do jediného obchodu, kde na celém Ašsku Deník N prodávají. Nicméně redakce začala zveřejňovat jednotlivé příběhy čtyřicítky žen ze speciálu o tom, jak se v současné době žije ženám v kulturním prostředí, kde se již tolikrát běžní muži rozčilovali nad aférou mee-too. Také jsem se k tomu dříve vyjádřila a také občas polemizuji s obrazy, ztvárňujícími naše mužské protějšky jako nepřátele ubohých žen.

Co však nepopírám a nepopřu, je ujetá dominance, s níž se plácá a hladí po zadku, kouká do výstřihu a trefně leccos poznamenává. Ono je podvědomí sviňa a ať se to líbí dotyčným pánům nebo ne, dávají tím leccos najevo především o sobě. Takoví kradatelé maličkých potěšeníček to jsou. Prostě „musejí“, protože mocný penis si to žádá. Bezohlední rádoby páníčci tvorstva. Jenže než k tomuto poznání – a poprávu pohrdavému, postižená dojde, musí si prošlapat cestičku různými pochybami o sobě samé a zápasit s nechutí a někdy hnusem.

Jsme stiženy i obecným povědomím o tom, jak mizerně budeme vypadat, pokud takovou věc nahlásíme policii. Lehčím proviněním, tedy obtěžováním, se zabývat moc nebude a znásilněná si spíše uškodí. Dnes již tak běžně ne, ale je tu paměť dnešních matek a babiček, kterak policisté, dřívě orgáni SNB, nejdříve debatovali o tom, nakolik dotyčná chudáka provokovala svým oblečením, chůzí ve tmě, opuštěným místem a podobně. Dnes se  již obětem věnují i speciálně připravení odborníci, ale donedávna znamenalo být obětí i ostudu v okolí a pochyby o morálním statutu. Navíc u soudu docházelo ke druhotné stigmatizaci a viník měl ze spisu další informace o oběti. Hádejte, proč dnes v úžasném projektu, kdy do věznice na besedu nakráčí ochotná oběť trestného činu a vysvětluje vězňům,  jaký to mělo dopad na její další život, chybí oběti sexuálních napadení. Odsouzení často přiznávají, že se tím nezabývali, že netušili, pláče se tam… Hledají se besedníci i v této oblasti – a odmítají pořád.

Jsa mladé padesátikilové hvíždě, prošla jsem výcvikem u starší kolegyně. Učila mne tehdy před čtyřiceti lety nebát se použít klíče. „On si každej rozmyslí, mít z ksichtu trhací kalendář,“ pravila. Navíc se neotluče kůže z kloubů. Ale musí se to natrénovat. Jak vytáhnout ruku s klíči z kapsy, jak bouchnout – ony v dlani taky bolí, byl nutný polštář. Na tohle teorie nestačí. Bušila jsem tedy do polštáře, dokud jsem mírně nenatrhla povlak. Stejně tak by si měl člověk natrénovat obranný sprej nebo manipulaci s obuškem. To jsem frajeřila před synkem, když jsem měla teleskopický půjčený na jednu přednášku o kriminalitě. Hbitě jsem byla poučena, že takhle tedy ne. Ztratila jsem už jeden pohyb, má vylítnout, už když máchnu nahoru před úderem. Slavný kopanec do rozkroku je hezká teorie, ale taky nutná nacvičit, jinak dotyčného pouze polechtá a rozesměje. Důležitým základem je i způsob chůze.

Což jsou všechno záležitosti útoku, jenže co předtím? Jindy? Půjdete zmlátit chlapa, co pohvizduje a veřejně hodnotí vaše vnady? nebo si takzvaně dělá legraci? Použije vás jako předmět, který dobře podráždí fantazii při masturbaci? Moc se mi líbí historka z r. 1981-3, vyprávěná očitou a velmi pobavenou kolebyní. Frotér se v návalu v tramvaji uspokojoval u starší ženy v sukni (mnohé tehdy vystupovaly z tramvaje s jednoznačně určitelným cákancem, aniž by věděly, co se dělo), ta se však otočila, bafla jeho chloubu a zaječela: „Podívejte na toho chlíváka!“ Prý byl na umření a těžko říct, jestli z bolesti nebo ostudy. Cloumala s ním prý nelítostně.

Jojo, ručičky šmátralky a oplzlý jazyk, s těmi se moc nenadělá, protože se leccos zvrátí jako vtip, který blbka nepochopila nebo si domýšlí, že by ji někdo chtěl ohmatávat anebo tisknout – tak úžasná zase není. Mne kdysi vyvedlo z míry několik nabídek „zdravotně prospěšného uvolnění“, když jsem se starala o muže v sádře. Odmítala jsem s ledovým klidem, na víc jsem se nevzmohla. Bývala jsem zaskočená nečekaným projevem u osobností, kterých jsem si dosud vážila. Neuvěřitelná nehoráznost od mužů, s nimiž jsem se znala jen povrchně, ale dva z nich jednali i z pozice moci. Inu, vdaná panička by nedělala problémy, že. A pánové na Ašsku se rádi obětovali, když tu (prý) byla převaha věčně neuspokojených žen.

Vrátím se ke speciálu. Protože je na FB, jsou především pod snímkem titulky dlouhatánské debaty a výživné komentáře. Doporučení, aby se Deník orientoval na aktuální události, že vytahuje dávno opelichané téma, že v některých příbězích jsou útoky na muže jako nepřátele, že by se mělo psát o znásilňujících imigrantech a ne o našich lidech… Což dokazuje, že téma rozhodně vyčpělé není a vtipkování o ženství političky, veřejně činné ženy (včetně farářky!) se děje dál.

Já léta tvrdím, že máme chránit naše muže. Tedy i tím, že jim umožníme vyrůst v sebevědomé bytosti, které jsou si vědomy všech svých osobnostních kvalit a nesoustředí se pouze na procesy v intimních partiích. Vážit si mužů, správných chlapů, kteří nepotřebují kradmé uždibávání sporných potěšeníček. A vysvětlovat těm ostatním, že takhle tedy ne a že jsou vnímáni nikoliv jako borci, nýbrž debilové – i mezi mužskými. I když se třeba jejich historce u piva zasmějou.

 

Reklama