Dvojice mladých lidí se usídlila v domku a pořídila si psa. Štěně od velké „telecí“ rasy, která budí respekt a má tedy hlídat. Páníčci sice jezdí za prací, ale do domku dojíždějí další členové rodiny. Nikdo nemá s výcvikem psa zkušenost a tak psisko za pár týdnů odrostlo ze štěněte do hravého mladého telete, tu a tam dalším známým cvičeného k poslušnosti a dovednostem.
Pesan se hravě podhrabe pod plotem (což nikdo netušil), vykouše a vyláme si díru ve starých plaňkách (což všechny ohromilo) a mimo pozemek je odchytáván a odvážen do útulku. Za což majitelé musejí dost platit. Ani ke hrám se už tak úplně psisko nehodí, protože nezná pořádně svou sílu. Jedné příbuzné ňaflo po ruce s dobrotou. Nastal kolotoč pohotovosti, odborných lékařů a telefonátů na všechny strany, jak strašlivě nezvladatelná obluda to už je. Ubyl člověk, co pejsánkovi dělal společnost, protože nyní trpí navzdory dobrozdání lékařů.
Během setkání se mnou došla další zpráva o odchytu psiska a také o verdiktu: Zabezpečení domu bude mechanické a pes musí pryč. Kam? Asi do útulku. Ledaže bychom si ho vzali třeba my. Nikdo jiný, kdo by psům trochu rozuměl a měl na ně prostor, prý po ruce není. Odmítli jsme.
U nás už sice našel útočiště lecjaký zatoulaný ňufák, teď zrovna máme pochopení pro blbosti mladého psiska, když vychováváme jezevčíkovité štěně. Jenže to dorůstá namísto mámy, které už přece jenom na třináctý nebo čtrnáctý rok táhne. Další pes je maminčin, ta je po operaci a brzy si ho vyzvedne. Pokud ho ještě nebo už vůbec nebude zvládat, počítáme s dalším a delším pobytem, možná jich obou. Velký pes je hlídací a mít čtyři psy je dost síla, protože všichni se musí proběhnout a krmit a vůbec mít nějaký komfort.
Ono by to šlo, jenže mámina Kikina se urazí při jakémkoliv zvýšeném hlasu, takže na louce voláme velkého psa k noze, malý se zarazí, oslovíme laskavě malého, ať jde k nám, přičemž velký vystartuje, neboť považuje tohle za souhlas, určený i jemu. Zkrátka blázinec. Do toho hopsá štěně a řídí se velkým psem. Stará máma se vyhřívá na sluníčku a těchto namáhavých her se zúčastní jen občas. Ono to stačí, ani na kraj lesa s tou smečkou nechodíme.
Představila jsem si zmiňované psisko v telecích letech. Kam? Leda pro ně postavit zvláštní chlív, ještě roste. Kde by se pohybovalo? Uvázané přes den? To by muselo být lanko jako malík, víme o tom svoje. Kdo by se mu denně věnoval? Koho by vlastně dokázalo uznat za vůdce smečky? Patří k tomu i nějaká ta síla, které se pes v určitém věku musí podřídit. Už nás vidím…
Je mi toho psa líto, ale my ho nezachráníme. Nemůžeme mu dát, co potřebuje a ani výhledově takovou možnost nemáme. Pořídit si ho, to by byl závazek zhruba na deset roků. Svoje současné psy umíme zajistit i pro krátkodobé cestování, ale podle toho, co víme o zmíněném pesanovi, potřeboval by péče i v těch cestovních dnech mnohem víc. Hotel tu není, útulky jsou přecpané, bude budit strach. A co zodpovědnost za nějaké řádění, když uteče?
Zůstáváme tedy ve stadiu vrtění hlavou a zklamání z toho, jak celkem rozumní lidé ve věci docela pro nás jasné neobstáli. Vybrali si psa, který vyžaduje hodně času a péče, aniž by si dali dohromady aspoň svoje tehdejší časové možnosti. Možná ani zaměření na hlídače dané rase příliš neodpovídá. Teď usoudili, že praktičtější jsou zámky a mříže. Pes bude odložený jako doplněk, co se přestal hodit. Možná, pokud se rozhodnou rychle, právě pro to mládí pesan dobrého pána najde.
Bohužel, jak si právě uvědomuji, tohle není v posledních dvou nebo třech letech jediný psí osud podle výše popsaného mustru. Velký pes, nepravidelně a nedostatečně cvičený, poměrně mladý a nabízený, protože nevyhovuje změněným požadavkům. Najednou o něj vlastně nikdo pořádně nestál, tedy určitě ne o ty starosti s ním. Z hračky je břímě. Nebylo by moudřejší omezit se na plyšáky? Někteří také dělají „Haf!“, jsou příjemní na hlazení a nepotřebují další náklady. Ti se dají vyhodit bez větších problémů.
