Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Co s bezďáky (nejen) ve sněhu

Mrazík nás olíznul, náš domek je zasněžený, psiska jsou ublížená, i když se musí venčit. Odvážná kočka tulačka si vlezla ke kotli. Jenže jsou i lidé, co taky ještě zůstali venku. Zkráceně se jim v žargonu říká "bezďáci".

Jistěže se o nich mluví pořád. Smrdí, obtěžují na ulici nebo vybydlují nějaké trosky, kde je stejně životu nebezpečno a proto je radši vystrnadíme úplně mimo. Někteří pijou všechno, co teče, povalují se a dělají nám ostudu, když spořádaně poklusáváme okolo nich za prací, nákupy a podobně. Za mnohé se stydíme, neboť je známe. Jsou problémem, který by měl být hezky odsunutý někam, kde by nás nerušil, protože i jiných starostí máme dost.

Já bych zrovna dnes chtěla vás, lidi s přehledem a schopné přemýšlení, zatáhnout do úvah, jak pomoci, řešit, podepřít, co by se dalo dělat. Abychom neplácali jen tak obecně a do větru, zkuste se, prosím, porozhlédnout přímo ve Vašem okolí, zda a kde by bylo možno nechat je přespat, zahřát, jaká by to byla rizika a jak ta rizika zvládnout. Teď Vám k tomu řeknu něco málo zkušeností a vědomostí, jak jsem je za ta léta potkala.

1.Těhulka přišla do azyláku po třech dnech, kdy čekala na nádraží na přítele. Kolegové bezdomovci jí doporučili jít kousek dál po ulici na sociálku, ta že by ji mohla někam poslat. Poslala. Byl tu pokojík, dostala najíst, vykoupala se, z darů dostala oblečení, ale odvšivení, to byla katastrofa. Nikdy jsem předtím neviděla „práci“ bezdomoveckých vší. Ožraly jí i kůži na ramenou a do půli zad, kolik se jich na novou kořist vrhlo. Než se vyhoijila a bylo jisté, že je po všem, co na ni mohlo vlézt, byla „v izolaci“ a denně se pralo. Potom ji ostatní klientky mohly zahrnout soucitem bez štítění a nebezpečí. V klidu donosila, odrodila, leccos se pomohlo zařídit.

2.Těhulka přišla do azyláku po několika týdnech, kdy se plácala mezi hrdostí ženy, která měla zařízený komfortní život a mezi ponížením prosebnice o přístřeší u všech možných známých. Byla bez peněz a vyhlídek, přijala azyl až po houknutí tety, která věděla, že by se tady pomoc našla. Potácela se mezi tím, že socka není a mezi faktem, že nemá naprosto nic, protože  utekla od druha, který už stačil skoro všechno promarnit za drahý fet a tloukl ji. Nejdřív si musela uvědomit, že tedy „sockou“ v tuto chvíli je, ale že právě v azylu se může dát dohromady a vyšvihnout zpátky do svého světa. Podařilo se, vyléčila si i dávné rodinné propletence.

3.Mladý, pracovitý, šikovný a oblíbený muž, sportovec,  si dal v spřáteli trochu fetu. Prý mu někdo z legrace dal nějaké nové svinstvo navíc či co. Probral se „vygumovaný“. Stojí, kouká, pomalu si dá dohromady, co by potřeboval, co mu říkáte. Poprosí o drobné na housku, nepije, stojí, kde mu zavelíte, přešlapuje nebo jen sedí a kouká. Naprosto o sebe nepečuje. Nevnímá rozpadlé boty, špínu… Příbuzní ho nechtějí, nemají místo, nanejvýš ho tu a tam donutili umýt se a převléknout, ale už prý ani to, aby jim nestrašil děti. Podařilo se nalézt někoho, kdo by mu  pomohl. Posadili ho do autobusu, zaplatili jízdenku. Dorazil nebo ne? Pomalu se půl roku vracel zpátky. Zatím neumrznul. Ale přišla další zima.

4.Čtyřicátník, zvyklý na výdělky přes 20 tisíc čistého, vzal na sebe při rozvodu džentlmensky i hypotéku a pokládal za samozřejmé dopřát dětem vyššími alimenty předchozí úroveň, neboť ta jeho se zhlédla v umělci s nižším příjmem. Zbyla mu chata, ale daleko od pracoviště. Neuvědomil si však, že přišel o také nutný servis (praní prádla, žehlení košil, pohodlné vyspání, hygiena, domácí strava). Často musel přespat v autě. Dostal informace o možnostech omytí a sprchování na veřejných toaletách, o jednodušším stravování (byl otřesen, že už opravdu nemá na denní oběd v restauraci), ale už s první chřipkou řešil doslova přežití. Byl v práci dobrý, takže se mu zanedbaný zevnějšek půl roku odpouštěli, potom zase nějaká krize, pokus o snížení alimentů… Tři roky trval návrat „zpátky“, ale měl štěstí, zasloužené hlavně v předchozím životě. Exmanželka a děti zůstaly přátelské a tolerovaly, že netahá tisícovky z klobouku jako dřív.

5.Stará žena, která dovolila dceři „postarat se“ o byt. Jiné příbuzné nemá, byt je prodaný nebo pronajatý, dcera za galánem v prachu. Objevuje se v době důchodu, mámu oblbne, sebere většinu peněz a utíká si užívat. Paní věří, že tohle se vyřeší, že dcerka má nějaké potíže, že přece bude líp, ba ani žádost do domova pro seniory nechce podepsat (navíc je zcela soběstačná a domov není hotel), azylák je pro matky s dětmi. Známí starou paní na chvilku měli, ale dcera je seřvala jak malé, že by z matky určitě tahali prachy. Dostala se do nemocnice a půjde zatím dál na LDN.

6.Pro bezdomovce udělalo město  ubytovnu zdarma, ale nemělo moc prostředků, jak tam dohlížet. Změnila se ještě před nejkrutší zimou na páchnoucí pelech s propálenými matracemi a rozkradeným vybavením.  Stalo se to na počátku „nové doby“, celkem bez zkušeností s tímto problémem, nicméně je naprosto jasné, že znovu do toho tamější radnice nepůjde.

7.Charita si s problémem celkem umí poradit, má noclehárnu se sociální službou, pomáhá, v čem může, snaží se lidi vracet zpět do života, Práce je to ale (především v noci)  spíš pro muže, protože sem chtějí i lidé agresívní (opilcům vstup zakázán, ale zima je prevít). Lůžek málo, neustále se bojuje s přenosnými potvorami několika druhů a jsou lidé, kteří prostě všechno omezení odmítají.  Od lidí z této služby jsem prvně slyšela tu dnes již urban legend o člověku, který na kolenou prosil bankomat o vydání posledních korun. Bohužel to bylo méně, než 200. A opravdu se to stalo. Což mi evokuje „dobrodiní“ s-Karty.

8.V Praze roky fungovala a možná dál fungovat bude loď Hermés (minulý týden jsem ji v kotvišti neviděla), která poskytuje nocleh, ošetření a nějakou soc. poradenství + služby tak dobře, že se odtud odpíchlo už pár lidí směrem do práce a života, dokonce kolem desítky lidí už znovu bydlí v bytě.

9.Na Ostravsku se před několika lety na jednom nádraží vyčlenil prostor čekárny skupině lidí, z nichž dvba  dostali „patronát“ nad udržením klidu a pořádku. Šlo vlastně o přespání v teple a blízkost WC. Když jsem četla reportáž, fungovalo to už pár týdnů. Proč a kdy projekt skončil, nevím.

10. Existují snahy, jak bezdomovce krmit vařením z „prošlých“ potravin, jak jim zajistit v Naději a jiných lidumilných spolcích teplé jídlo, nocleh, ošetření. Nepokryjí všechny, to ani nemohou. Navíc lidé v okolí nejsou nadšení koncentrací podivných postav, které někdy okukují, jak si na úkor obyvatel přilepšit, žebrají a podobně. Nikdo ve svém okolí bezdomovce nechce mít. Vyhoďte je, jenže oni ve ghettech nebudou. Žebrají, vybírají popelnice, proto musí do obydlených zón. Možná zpřísnit podmínky pobytu v okolí dobročinných center? Co na to zastánci lidských práv? Nechytnou se zákazů a příkazů a nebudou vyšilovat a tahat  město po všech čertech, třebaže systém “ na chudej lid musí být přísnost“ bude fungovat a spoustě z těch bezdomovců se v klidu pomůže?

11. Úžasný je projekt s prodejem časopisů „bezdomovců“ ve velkých městech. Kolikrát jste si ho kdo od registrovaného prodejce koupil? Půlka jde na to, aby se právě on najedl a zaplatil nocleh. Navíc dává prodej jeho životu řád, umožní některým i „normální“ práci, přechod k „normálu“  díky řádu dne a schopnosti hospodařit (včetně plánování) mají šanci zvládnout. Navíc jsou v Novém prostoru čím dál zajímavější články – pro každého.

Dnes víme, že opilí bezdomovci jako klasika jsou jen vrcholem ledovce. Určitě znáte kolem sebe někoho po rozvodu, kdo si přespání v autě vyzkoušel. Některé ženy s dětmi putují od druha k druhovi. Je tu „šedá zóna“ lidí na ubytovnách, azylových domech a podobně. Jenže nic z toho nemůže fungovat dlouhodobě, roky. Z těch dalších máme mnoho lidí tak či onak duševně nemocných. Potom také postižených nějakým neštěstím, ze kterého se nevyhrabali a přešlo to do psychických změn, lidí ukřivděných a rezignujících. Lidí, utíkajících před exekutory. Ti, když budou legálně pracovat, stejně o všechno přijdou. Že na začátku stála jejich chyba, necítí tak silně (a kdo by si pořád chtěl vyčítat a bušit do hlavy, že), jako systémovou křivdu, že to mohlo tak sprostě vyskočit od pár stovek do nesplatitelna. Dokud jsou při síle, nějak přežijou – a pak to taky dopadne… Některým se volný styl bez řádu zamlouvá – však dobře víme, že i nezaměstnaní mají po půl roce „výpadku“ z režimu ztížený návrat do životně-pracovního rytmu. Je těžké, nesmírně obtížné se vracet a podvolovat řádu, překousávat  vlystní vyloučení z „dobré“ společnosti. Leckdo ani netuší, že jeho problémy byly docela dobře řešitelné.

Jak, kdy  a komu pomáhat a přitom dodržovat pravidla? Jak nastavit nějakou službu, aniž by byla zneužitá, aniž by se lidé vyhýbali, že na tom až tak zle nejsou, aby se k smrti umrznutím neodsoudili ti, kdo zrovna neodtrhnou flašku od pusy? V mrazech jsou tihle na nějaké té charitní službě aspoň posazeni na židli… Kolik ale máte v okolí útulků a azylů? Kam by šel v tuto chvíli někdo z Vašeho okolí? Kdokoliv, dokonce „normální“, zrovna v tu denní dobu bez koruny a přátel?!

Dnes tedy, vážení respekťáci, předestírám sněhově zaktuálněné téma. My se moc rádi vymlouváme, že nějací odborníci mají problém, posoudit nebo se postarat, ale málokdo chce tušit, že právě od veřejnosti může vyjít spousta podnětů a nápadů. Je mnoho občanských sdružení, které už ukázaly na možnost nového způsobu pomoci a služby. Jsem zvědavá, dokážete-li rozproudit diskuzi – a pokud se i úvaha na možnosti vyskytne, tím líp.

Reklama