Ovšem, my tady vzdělaní a s rozhledem jaksi tv nepotřebujeme a odmítáme komerční pořady, nicméně zábava pro lidové vrstvy napovídá, kam se zaměření „běžného“ člověka otáčí. Tak schválně, znáte tohle?
V soutěži se několik vybraných lidí dostane do neznámého prostředí. Jsou zhruba na měsíc a půl mimo všechno, co znají, s lidmi, s nimiž se musí nějak dát dohromady, společně si hledat něco k jídlu, pití, zabezpečit přístřeší, společně soutěžit o výhody (nářadí, jídlo)- a také tajně hlasovat o to, koho ze svých řad vyhodí, protože zůstat smí jen jeden ze šestnácti. Na kameru během dne komentují, proč to či ono řekli a co dělají. Dostávají hodně zabrat, často velice zhubnou.
Vztahy si vybudují úžasné, pořád se objímají. Říkají tomu i taktika, ale vlastně si ke konci všichni hezky lžou navzájem a koukají, jak vyřadit ty, kdo by je ohrozili, hlava nehlava. To čert vem, já se probrala do jakéhosi sběrného dílu detailů, které nebyly zveřejněny. Ti lidé jsou totiž snímáni noční kamerou i ve spánku, leží vedle sebe.
V téhle situaci se vyskytne mladá žena, která si ráda hraje na krásnou, provokující – a skutečně je v ní ženskosti na rozdávání. Infantilní hru na buclatou manekýnu, která se kroutí před objektivem, s ní skutečně tu a tam někdo z mužů hraje, nejvíc její vrstevník – oba jsou tu jedinými Afroameričany. Kdepak, nepodezírám ty lidi kolem z rasových předsudků – ale oni sami mezi sebou komentují, že je někdo z „jihu“, necítila se tu dobře Asiatka, která svou skupinu vnímala dokonce jako šikanující. Zkrátka ti dva byli jiní. Oba zadaní, on musel odjet těsně po narození dcerky.
A tak se zhruba po měsíci odloučení, bez jediné zprávy o rodině, tihle dva sesedli večer stranou, povídali si, ona se k němu vinula jako liána, byť ve vší slušnosti (představovala jsem si, že je to můj manžel, líčila!), usnuli (ona zadečkem v jeho klíně) a ráno – Hrůzo hrůz! On jí ublížil!
Obořila se na něj, on se jí omluvil, ale ona běžela a všem ženám se svěřovala, že se jako o ni začal třít a jak je to hrozné. (Na kameru suše podotkla, že nikomu neřekla ani slovo o jeho okamžité a poněkud vyděšené omluvě. Možná ji dotaz štábu zaskočil, ale chybu už nenapravila.) Všechny to znepokojilo, sex zřejmě patří mezi velmi zakázanou věc v té show, navíc se tu dotýkáme velmi ožehavé otázky v americkém světě. Slýcháme o ní dost často, o tom, kde jsou hranice ženské důstojnosti, ženského „NE“. Osobně zprávy z USA vnímám jako lítání od pangejtu k pangejtu, než se ustálí na nějakém rozumném hledisku. Takže jsem byla rázem napjatá, jak z toho mladý muž vybruslí.
Vybruslil. Vyvolal diskuzi přede všemi, dívčina se ještě trochu odkopala, ale víc si ublížila, než zachránila. Byla další, koho vyloučili. Zdravé jádro promluvilo, Američané nejsou, aspoň v této vybrané skupině, tak divní, zdá se. Ostatně, je mezi nimi i policista… Příběh má v sobě mnohá ale, mnohá hlediska, přenositelná do našich sfér.
Jednoznačným mínusem se jeví provokativní chování „modelky“. Je temperamentní, asi tím potřebovala upouštět páru, mužská pozornost jí dělá dobře – ale jako spousta jiných provokujících koček oddělila hru od prožívání. Vyblbla se a konec. Což muže umí mátnout a ženy v okolí staví do chladnějších a rezervovanějších postojů. Znají totiž své pappenheimské. Což také ve skupině trochu cítit bylo. Jenže tu mají také asi pravidla hry na přímost. Pokud to jiným nevadí, dobrá, pokud ano- jsou dost otevření, aby to mohli říct. Podobně to asi vnímal její „fotograf“. Je tam nuda, tak si jenom hráli, nikdo přece nic nenamítal.
Onen večer, kdy vzpomínali na své lidi „tam doma“, to byla nebezpečnější situace. Dva osamělí lidé daleko od domova, minimálně jeden velmi temperamentní- to ona se na záběru noční kamery tiskla k němu z boku a objímala jeho paži. Dost stará a životně zkušená, podle mne, aby neriskovala usnutí v tak těsné blízkosti a víceméně o samotě.
On se hájil tím, že se mu zdálo o manželce. Mužští, říká se, jsou nádoby hříšné, ale třeba jen fyziologicky je dost přirozené, že muž, spící vedle (jakékoliv) ženy, se ve spánku hůř orientuje. Ona mu zkrátka svou neopatrností nabídla prostor k příliš snadnému sklouznutí do realističtějších snů.
Podle mne tu nastal problém s probuzením. S pochopením, kde jsou. Že je všechno na záznamu, že je všechno zveřejnitelné. Jeden večer, kdy podlehla (podlehli) stesku – a hlavně jí, ženě, se může rozbít všechno tam doma. Možná jí to noční objetí bylo příjemnější, než by si chtěla přiznat – v nepříjemném by asi těžko usínala. Musela honem dokázat sobě, manželovi doma a vůbec světu, že je to všechno naprosto jinak. Nedokázala se povznést, trochu uvažovat. Říct si něco v tom smyslu, že udělala chybu, dopadlo to dobře, byť byli krůček od maléru. Stalo se a už nikdy víc. Vyříkat si to, probrat a dohodnout se, že jim zůstane třeba jen tiché spojenectví. Ne, ona zpanikařila. Protože pochopila, jak to může v očích lidí vypadat. A protože ženská je po incidentu (byť to jen jako incident může vypadat a nikdo je bez kalhot nenachytal) přece jen hůř posuzovaná.
A to je ten okamžik maléru, který poškozuje nejen obviněné mužské, ale především ženy samotné. Jak ty skutečné oběti, které se tiše schoulí někde v koutku a chtějí zapomenout a uchovat si svoje „dobré jméno“ před veřejností, tak i ty vykutálenější, které si naivně myslí, že křikem „chyťte násilníka“ ze sebe smyjí vlastní chybu a zcela se očistí. Omyl. Ony pořád vědí, že vrší lež na lež a vlastní svědomí jen tak nepřekřičí. Na řadu přijde další klasická ženská obrana: ten, komu jsem ublížila, musí zmizet ze světa, být zničený a zadupaný, aby se už ani náhodou neobjevil na obzoru a nepřipomenul, že všechno bylo jinak. Což známe v každodenní praxi různých rozchodů. Zadupávat my ženy umíme velmi excelentně.
Zpátky na ostrov u Thajska. Tady, v celkem vypjatých podmínkách odloučení, zafungovaly obranné mechanismy, třebaže dost pofidérní, celkem jasně. Ocenila jsem, že jejich nositelka byla vystrnaděna pryč, že se tu nehrálo na chudinku ublíženou za každou cenu. Ovšem ani mladý muž neměl vyhráno. Málem vzápětí vylítnul pro tu nehoráznou drzost, že když jim promítli videa s pozdravy od rodin, zase ho přemohl stesk. Viděl svou holčičku, jak během těch tří čtyř týdnů života – bez něj – povyrostla. Sebral se a na kánoi chvíli na moři tesknil. Ani zkušená učitelka nechápala, že to potřebuje – prostě on nikomu nic neřekl, představte si! Pch.
Jaký je závěr, drahý Watsone? Nejjednodušší je do takových zkoušek dobrovolně nelézt, protože neznáme všechny hlubiny vlastní duše a můžeme si naběhnout. Veřejné, dokonce světové naběhnutí je hodně, hodně trýznivé. A pro hru stejně jako pro život platí domluvit si jasně a srozumitelně pravidla – a dodržet je. Pokud by se ti dva na pláži sebrali a vrátili k ostatním, psala bych tu dneska žalozpěv na Superpyrin a oni oba by obstáli v očích svých i svých rodin.
