Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Bossing, šikana, slabosti

Leckdo to zná. Věří tomu, že se "jeho" tým lidí potřebuje někam dostat, jede naplno a něco pomáhá posouvat, přitom se sám učí, zlepšuje a přichází i pocity štěstí, uspokojení z práce. Jenže najednou je leccos jinak.

Přiznám bez mučení, že jsem tím před lety prošla. Vlastně se brzy dočkám výročí. Obrat bezprostředního šéfa se uskutečnil v rámci hodin. Byla kontrola, nadchla se, jak to u nás šlape, jak je tým snaživý (tři čtvrtiny nových lidí během čtvrt roku zvládly sladit práci se služebně staršími, učily se, až se z nich kouřilo a věřily věci) – a hned po odjezdu kontroly nastal chlad, nepřátelství, opovržlivé poznámky na mou osobu.

Pro představu snad postačí, že se na provozní schůzi odehrálo (mimo jiné) odsouzení mé osoby jako zavrženíhodné matky. Nebyla jsem totiž na  maturitním plese svého prvorozeného dítěte ve vzdáleném městě. Za prvné jsem sloužila směny, protože je nikdo jiný sloužit nemohl (odcházející lidé si brali dovolenou), za druhé jsem při svém platu neměla na hotel a za čtvrté byl tehdy manžel neschopen delšího pobytu ve společnosti. Na mnoho let jsme opustili jakékoliv zábavy a pod. Po čtvrt roce, před novými lidmi, mi bylo toto vytknuto s tím, že naše práce vyžaduje vysoké morální nasazení a tohle je můj velký nedostatek.

Chápala jsem, proč předchozí lidé nevydrželi, navíc se jim tu a tam ukázaly lepší nabídky. Vůči nim se však neodehrávaly takové veřejné útoky, takže jsem nejdřív věřila, že znovu, s novým týmem, bude po všech problémech. Bohužel, pozornost a nepřátelství bylo soustředěno na mne. Několik týdnů jsem zatínala zuby a držela, přepečlivě si hlídala, aby po mně nebylo, co najít za nedostatek. Tým ale začal ochabovat. Netušili, nesveze-li se na někoho šéfská nevůle, pokud pojede bez dovolení podle mne – byla jsem přitom zástupcem šéfa, jejich nadřízenou. Dokonce  se odehrály i milé pokusy vymámit pro mne ze šéfa pochvalu. Třeba:“Že to H. docela pěkně vymyslela?“ Odpovědí byl ledový pohled skrz dotyčného a velmi trapné a tísnivé mlčení. Zašveholila jsem cosi neutrálního, zasmála se – a lidi ještě zkoušeli to mlčení Voldemorta přebít. Později už ne.

Inu, spočítala jsem si pět a pět, podala výpověď (měla jsem přesčasů skoro na dva měsíce, takže s dovolenou volno celé kalendářní léto) – a věděla, že nová práce nebude nic jednochuchého na setkání. Ale už jsme přežili leccos a chřipka, která mne porazila na měsíc, napověděla, že toho má moje tělo plné zuby. Přesto jsem se snažila zajistit tým co nejvíc, studovala prameny a chystala metodiky. Byla jsem dál ve funkci – ale pracovníci týmu se mnou i ve městě mluvili plaše – měli zakázáno se se mnou stýkat, báli se zůstat v jedné kanceláři, když jsem se stavila v práci. Práce jinde nebyla.

To už jsem se dozvěděla spouštěcí moment. Ohlášená kontrola tehdy sice předem vymezila, že proklepne můj úsek, ale přesto – osobě šéfovské nebylo řečeno ani náznakem, že taktéž něco dělá dobře. Můj úsek triumfoval, manažer byl „pouze“ příjemným hostitelem a vytvořil výborné zázemí. Vyrazilo mi to /dodatečně) dech. Takový střet s jsem ještě nezažila, ale hodila jsem to za hlavu – však jsem udělala dost a už se mi to vracelo v dobré pověsti.

Ještě několik dozvuků mne potkalo, když jsem se setkávala s dodatečným odmítnutím eventuálních zaměstnavatelů – a posléze jsem zjistila, že zaúřadovalo sladké telefonické nedoporučení. Když jsem držela jazyk za zuby, chránila pověst firmy a nepomlouvala  nadřízeného, otočilo se proti mně, že jsem zčistajasna opustila místo. Dopřála jsem si zajímavou rekvalifikační novinku a cestička se mi narovnala dřív, než onen člověk musel odejít. Nastoupit na jeho místo  jsem odmítla. Nejsem manažer.

Nedávno jsem si tohle všechno připomněla a zjistila, že mne ovládá dost soucit s tou lidskou ubohostí a neschopností překročit stín jakýchsi životních křivdiček a pravda, opravdových křivd. Uznávám je, ale zároveň se vracím do těch dnů a říkám si, nakolik bych dnes byla schopna tehdejších řešení a výkonů. Dokázala bych dnes podobným projevům zdařile oponovat? Bránila bych se nebo zase natáhla brnění a uklízela po sobě, aby moje práce dál pokračovala? Nechtěla jsem svoje lidi nechat na holičkách, ale bojovat už nebylo, jak.

Vlastně jsem byla pěkně pitomá, protože díky mým přípravám (skutečně jsem zajistila ještě podklady pro události do ledna) do konce toho roku tým jakžtakž fungoval, rozpadal se až po čtvrt roce. Teprve potom centrála zbystřila, že na mých sděleních cosi bude. S týmem se potkáváme přátelsky dál.

Byla to tehdy slabost? Co když si teď hraju na nějaké smíření nebo odpuštění a přitom jsem prostě jenom slaboch, co po sobě dovolil dupat? Omlouvám se a lakuju si to narůžovo? Ne, nelituju odchodu a někde v sobě vím, že bývá správné zvednout hlavu a nesnižovat svou cenu. Někteří lidé prostě nestačí rozeznat, že tu cenu máte. Nechtějí, dokud nemusejí.

Pročítala jsem si teď korespondenci s kamarádkou, která řešila dost drsnou slepičárnu v práci za pár šprdliků, kde také táhla pracoviště kamsi výš. Četla jsem si i svoje spíš utěšující odpovědi. I ta mizerná práce byla práce, v oblasti dost zoufalé, ve věku  diskriminovaném. Promítla jsem si vlastní zkušenost a nakonec mne zaplavila  hořkost na blbostí lidskou, která umí ve jménu vlastní prázdnoty svírat a drtit.

Je vůbec možné v takovém marasmu obstát se ctí?

Reklama