Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Babské rady – časté pády. Možná.

Potkala jsem článeček, který mne nejdřív pobavil, poté nadzdvihl.  Dobře mi tak, nemám si kupovat noviny na cestu, i když jsem je chtěla poté dát ke čtení někomu jinému.

Redaktor čtvrteční přílohy MF Dnes si vzal na mušku babské rady. On si totiž udělal puchýř na prstu při smažení a šel na internet. Tedy až poté, co prstík rozumně strčil pod chladnou vodu. Nestačil se divit – a myslím si, že když popisoval projíždění mnohých rad, zapomněl při své (oprávněné) kritice a podivování na jeden docela jasný účinek oněch podivuhodných rad – na prstík pozapomněl. Vlastně je tu ještě jeden  účinek, přišlo k němu téma. Což se mu vyplatilo. (Hezky o tématech pro články napsala teď D.Mentzlová a diskutující pod tím.)

Přesto jsem se hned při prvním kritickém rozboru zasmála zamyšlení lékaře. První, co jsem si řekla: chlap, jasně, nemá páru… Potom mi ale napadlo, jak jsme vzdáleni historii všedních dnů našich maminek a babiček.  Šlo o radu strčit popálený prst nebo ruku do mouky. Pan doktor se zamyslel, že to snad souvisí s práškem, který se (ano, ještě za mého dětství) používal na rány. Chyba lávky!

Ta rada je totiž prastará. Z dob, kdy se voda nosila ve džbánech a škopcích  a vědrech a tak podobně od studny nebo kašny. Nebyl vodovod, kam ruku strčíte a chladíte. Zato měla každá hospodyně v kuchyni, kde k těmto úrazům dochází nejvíc, co?  Mouku! A ta stačí na prvotní zchlazení OKAMŽITĚ po vyprsknutí oleje na kůži. Zároveň je splněn jakýsi první krok k řešení úrazu a člověku už nabíhá, co udělá poté. Třeba že nabere trochju vody šufánkem a prst poté polije nad nádobou na použitou vodu… Nebo někdo polije. Zlomek vteřiny, získaný strčením prstu do mouky, stačí na vzpamatování a zavolání pomoci a člověk nestojí jako trdlo nebo malé bezradné dítě. Zpomalíte poškození a o to jde.

Samotný princip tudíž není špatný, jde pouze o nepochopení kořenů – když dneska posypete po několika minutách spáleninu  moukou, je to blbost do nebe volající. Dodám jen, že zchlazení je zásadní věcí. I kdybyste bafli opařené dítě, jak je oblečené, a sprchou mu POD šaty nalili vodu. Když nemáte, jak zasáhnout na místě. Protože horká voda (čaj, káva, polévka u batolat) je zrádná v dlouhém působení politého oblečení.  Čím rychleji se  kůže zchladí, tím slabší popálení. Objevují se rady, doporučující dokonce led a sáhnutí do mrazničky – tady bych byla opatrná, přímé působení ledu může naopak poškozovat. Navíc si uvědomme, že přehnat zchlazení jaksi poněkud postrádá logiku. Příroda nepočítá se Záhořovým ložem v praxi a matematické vyrušení škody rozdílem teplot má svoje  omezení.

Další spor bych měla s puchýři. Zabijácká babí rada  doporučovala nejen píchnout, ale i strhnout. Tady bych řekla, že na prahu historie této rady je snaha uvést tvary těla do původního stavu.  Nebo do co nejvíc původního. Oboulená kůže, navíc tehdy, když ohromné puchýře tlačí na tkáně pod nimi a působí další bolest, to muselo vyvolávat docela jednoduché úvahy. Lidé zřejmě nedokázali pochopit rozdíl mezi hnisavými boulemi a puchýři z popálenin. Z obojího něco teče, tak co. U hnisajících ran bylo zjevné, že nastane okamžitá úleva a čištění rány. Takže to brali jedno jako druhé.  Puchýř pryč, bolest menší, vzhled skoro normální, to bude krok k uzdravení. Jenže lidová tvořivost a ústní podání neznají hranic a proto došlo i k takovým kruťárnám, jako „sedři z těla rejžákem“. Což se především u dítěte rovná (a skutečně párkrát rovnalo) mučení a zabití.

Neměli bychom zapomínat, že puchýř ránu chrání. Je to krytí naprosto čistého povrchu bez mikrobů. Bohužel skutečně může tlačit, proto se lékaři uchylují k propíchnutí – ale pozor, za použití sterilní jehly, případně s vyvařenou nití, aby tekutina po vlákně plynule vytékala (vlastně drenáž). S tím píchnutím není třeba  spěchat, tekutina se městná v puchýři postupně. A hned po zchlazení se tělo chystá k regeneraci kůže, takže puchýř, který nevadí a rupne sám po dvou dnech, už  praskne nad hojící se tkání, přece jenom odolnější vůči  zanícení.  Ona to ta příroda až tak hloupě vymyšlené nemá. Takže  shrnu: píchnete-li sterilně puchýř, vyteče tekutina, kůžička přilne k ráně a chrání ji dál. Strhnete-li, obnažíte bezbrannou ránu, všechno se zanítí a při větší ploše  poranění (hrudník, břicho, stehna například) jste se tímto nadšeně  rozeběhli směrem k celkové sepsi, která může zabít.

Ještě mi napadá: znáte pět T proti šoku, většinou u popálenin? Platí na úrazy obecně, ale  u popálenin má hodně velkou hodnotu. Ticho, teplo, tekutiny, tišení bolesti, transport (k lékaři). Ticho=klid, ztišený hlas, okolí si zakáže hystericky lomit rukama a ječet. Teplo je přikrývka, ochrana proti chladu, protože tělo na úraz reaguje i stažením vlásečnic v kůži celého těla=pocit chladu. dodání  ochrany před chladem uvolní i křečovitá stažení po těle. Tekutiny= voda, čaj. Mimo rány na břiše a podezření na úraz vnitřností. U popálenin je velká spotřeba vody a pokud se člověk dostane k lékaři nebo do sanity až po půl hodině, nápoj se v pohodě vstřebá. Což je dneska zase realita. Pití navíc odvádí pozornost, sám akt má uklidňující  účinek. Tišení bolesti- když to nepotřebuje doktora, nějaký ten prášek se doma najde, není nutno  bolestí schválně trpět. Šok, který je přítomen po zranění vždycky,  se tím utlumí. Samozřejmě, u malého poranění si přítomnost šoku jako takového ani neuvědomujeme. No a transport je snad jasný – minimálně z místa činu. Netřeba zírat na oheň a kochat se představou, jak by to mohlo pálit víc. K tišení bolesti patří i oddych, spánek. Člověk je po leknutí malátný a dítě může  své leknutí zaspat, zatímco dospělí hledají na internetu zaručené rady 😛 Žertuju, prostě je jednodušší svým chováním zraněného přesvědčit, že víme, co děláme, a co dál.  I spící dítě se dá naložit do sanity, nemusí sledovat naše rozčilené pobíhání a vyšilovat taky.

Zajímavá polemika se mi v hlavě rozeběhla u rady s hmyzím bodnutím. S medem na dlani si také lékař nevěděl moc rady, ale tady bych si dovolila mírně oponovat. Mám zkušenost s cukrem, kterou jsem získala na pohotovosti od vyjevené sestry. Těsně přede mnou totiž ošetřili dítě s vosím píchancem na jazyku. Než nastartovali auto, hrábla babičla do cukřenky a strčila pár kostek děcku do pusy. To dojelo bez otoku, bez problémů, jen se zbytky cukru v puse.  Správně už by mělo špatně dýchat, jakzyk oteklý a dusící.  Tahle příhoda se mi zaryla do paměti a paní, kterou jsem vezla s anafylaktickým šokem po píchnutí, ji začala používat také. Už ale  nejezdila na pohotovost vyděšená, že jí hrozí smrt. Spíš na kontrolu, kdyby něco.

Je fakt, že mi účinek cukru, vlastně jakéhokoliv, včetně ovocného (a proto asi i medu, ten jsem ještě nikdy neměla k dispozici) na hmyzí štípnutí celé roky vrtá hlavou. Ptala jsem se i doktorů, spíš krčí rameny a že radši chladit a na pohotovost, případně že jejich maminka nebo babička dávala cibuli. Což byl i boj  našich dětí, když se u babičky tajně  plížívaly pro osvědčený cukr,  aby jim babička nezatrhla tu blbost a nepřikládála svou oblíbenou cibuli s tím, že zbytek hpolt přežijou. On totiž cukr s vodou ( přinejhorším aspoň slinou) na píchanci udělá tolik uzdravovací práce, že po několika minutách  máte jen dírku po štípanci. Bez zarudnutého okolí, bez otoku.

Experimentuju kolem toho už dobrých třicet roků. Osobně jsem šlápla do vosího hnízda, neměla po ruce nic, než hrst přezrálých, skoro usušených třešní (zbloudili jsme v kopcích do bývalého sadu) a nic lepšího mne nenapadlo, neboť k lidem byly tři kiláky. Těch dvacet štípanců jsem ošetřila pohodově rozmáčklými plody, neotekla, došla a nikdo mě nemusel podpírat. Mám svědka 🙂

Dostalo mne, že když jsme se přestěhovali, kousaly tu jakési malé hnusné potvory, po kterých třeba koleno nateklo jako pumlíč. Doktorka mi řekla, že jsou jakési agresivní, asi z toho práškování. (Ono se tu v okolí třeba skladovala fůra jedů jen tak, na poli, jako zbytky, ale kdo nby nad tím přemýšlel v těch 70. letech, jen lidi  se studněmi  po deseti letech začali umírat). Povedla se mi totiž kouzelná věc. Vetřela jsem si cukr (ano, to už jsem musela sundat stroupek, protože jsem štípanci nějaké minimršky nevěnovala původně pozornost) do ranky a přesně, jako podle pravítka, zmizela půlka otoku i zarudnutí. Ostrá hranice po půlhodině začala také mizet, ale celé rodině se to velice líbilo. Od té doby co je hmyzí, na to rodina použije cukr. Nebo nanuka. Nebo ovocnou šťávu. Proto bych věřila i na jednoduché cukry medu. U vosy určitě, u něčeho, co způsobí jiný hmyz (a běžně si toho nevšimneme), až když to otéká. Ale po nějaké půlhodině je už výsledek sporný. Stejně mizerný, jako u zázračných speciálních přípravků, když je dáte pozdě.  Možná i v této radě, tedy použití medu,  je tedy ukryta nějaká zkušenost z dávných dob. Ostatně se sladkým se experimentovalo v rámci hojení ran, znala jsem i lékaře, který to zkoušel. Tu a tam se objeví, že někoho zase podobný přístup napadl, třeba u hojení proleženin, ale v tomhle případě mají muší larvy asi větší nárok na obdiv.

Co se v článku neobjevilo, jsou různé hokusy pokusy kolem zoufalého srážení horečky. Fusekle, namočené do octové vody (možná zchlazující účinek?), plátky citronu nebo brambory na zápěstích. Horečka vždycky děsila, přinejmenším tím, že znamenala vážný stav, navíc malé děti dokážou při čtyřicítce  dostat křeče a upadnout do bezvědomí docela hravě a rychle. Tady má jistě spousta babských rad  veliké pole působnosti. V článku se zmínily brambory pouze v souvislosti s akné, což mi připomnělo bramborový obřad proti bradavicím za úplňku. To je čarodějničina jak vyšitá a moc se mi líbí. Prapůvod  bych  hledala u faktu, že to někomu opravdu mohlo trochu pomoci, navíc brambory byly od počátku vnímány  jako zvláštní věc, živina  uctívaná jen o chlup méně, než chléb.  Ale v podobné kategorii, jako základní a lecčeho schopná, řekla bych. Dar shůry, který vyroste i tam, kde  by obilí živořilo. A proto je mocný.

S akné, tak jak byly líčeny babí rady, je opravdu docela legrace. Včetně tragického podtónu, jaký má skutečnost, že s pupínkem na tváři je člověk jakoby nemožný. Lidé v zoufalství skutečně využijí lecjaké šílenosti, která už dávno ztratila  stopu nějakého racionálního kořínku. Nebo byla vymyšlena jako „zábava“, jako vtip, u něhož ae sleduje, jaký pitomec se na to chytí. Včetně naprosto sprostých úmyslů vytěžit prachy z lidského neštěstí. Udivila mne jediná věc, totiž že za mých mladých let existovala sírová a dehtová mýdla, která tu dermatologové nezmínili. My je používali i bez akné, čas od času, dělala hebkou kůži.  Nemám teď momentálně šanci ověřit, zda ještě existují. Ba ani heřmánek se v článku nezmínil, ale to nakonec asi úmyslně, možná existuje už i nějaká alergie nebo se to u alergiků pere s nějakými léky. Hlavně městští lidé a děti jsou dnes tak promoření  zobáním léků, že už reagují podivuhodně a nic nelze riskovat. Uveřejněním v médiích už vůbec ne. Na závěr tedy jediná, tisíciletá rada, používaná i klinicky: ekzematikům může ulevit koupel v mléce, klidně hodně naředěném.  Myslím mléko, nikoliv pouze hnití schopný namodralý krabičák.

Možná máte leccos ověřeného a prověřeného i vy. Možná jste sami obětí  nahodilých rad nebo jste sháněli lacinou a rychlou úlevu při bolesti, nemoci a podobně. Možná víte, proč někomu zabral ten citron na zápěstí. To bych moc ráda věděla i já. Celý ten článeček i ty ozvy, které ve mně vyvolal, mne  vedly zároveň k pocitu, že jsme hodně odtržení od vědomostí a stylu života lidí před námi. Transgenerační přenos se tomu taky říká a já nad jeho mizením fňukám často. V mnoha oblastech. Život pádí kupředu a nemilosrdně nás odstřihává od „nemoderních“ a pošetilých záležitostí  předchozích generací. Zlomyslným až škodolibým obloukem vývoje se k nim pozdě vracíváme, pěkně vědecky  vzděláni. Ovšem až po natlučení nosů. Bohužel ne tak úplně vlastních. Ale to by bylo na dlouhatánské, případně dlouhatananánské povídání…

Reklama