Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Američtí spisovatelé se neuživí

Zaujala mne respektová anketa s informací, že se nám američtí spisovatelé ocitají na hranici chudoby, pokud nechtějí dělat nic víc, než psát. Inu, je doba digitální a po světě se mění vkus, nároky na čtivost a délku. Je tomu už několik let, co jsem třeštila oči na tlusté knihy R-D výběru, kde se do jednoho svazku vešly i čtyři klasické romány, oproštěné od nudných pasáží, se zrychleným dějem. Stručné výpisy dějů románů a povidek ovšem nebyly pouze americkou specialitou. Je to vždy dvojsečné. Čtenář má přehled o literatuře a pokud na to má, přečte si i to, co je popisováno jako dlouhé. S tím tvrzením zase  trochu koliduje tloušťka románů z oblasti fantastiky, dokonce i těch sériových. A přece se čtou, vydávají, byť každý není S. King nebo R. R. Martin.

Zeptala jsem se sama sebe, zda by se mi líbilo jen tak oklofávat klávesy a odesílat práce, aniž bych zvedla zadek ze židle. Přesněji, nemít přitom  existenční potíže. Popravdě, těžko říct. Píšu něco skoro denně, většinou jen tak, pro lidi, jméno, čili na internet. Možná jako mírnou formu terapie po náročných zážitcích. Občas se prokoušu do nějakého média, sborníku, nabídnu knihu nakladateli (a furt nic, Zdeňku, zase bude výročí). Znám i chandru, v níž se objevují otázky po smyslu čehokoliv, včetně existence. Někdy jen tak, jindy po nárazu na blbost lidskou nebo ještě hůř, na zlé konání.

Má to smysl, nemusím se bát ani starších věcí. Texty ve sbírce Země ztracenců a prokletých zřejmě nijak časem neutrpěly a mám další ohlasy, dokonce dvou čtenářů, co radši zaručenou kvalitu.  „Pořádnou literaturu“, víte? Pravděpodobně bych tedy mohla vydávat po redakčních úpravách (já texty vždycky probírám znovu) dvakrát-třikrát do roka pár let z toho lepšího, co mám v archívu. Psát dál, co je rozepsáno, připraveno, v jakékoliv oblasti, jíž se věnuji. To abych zažila to vzrušení a horečku, když se příběh seskládává ještě jasněji, než jsem čekala. Ony to někdy postavy berou do vlastních rukou. Jéžiš, to je potom jízda! A slast, psát dokonce i osm hodin nebo víc, bez toho, že bych kouskovala soustředění kvůli nějakému vaření nebo jiným vytržením. Jako nezaměstnaná jsem před lety napsala román  za tři měsíce, ovšem hezky po večerech, kdy byla rodina nakrmena, vše vypráno, navařeno, naklizeno… Jindy za půl roku, s odevzdáváním čtrnáctidenních prací, neboť termín hořel, byla jsem oslovena jakožto náhrada. To už bylo při práci a ještě při studiu. Uff, běs, ale fantastická doba!

Jenže také znám utahanost skoro smrtelnou, kdy jen tak zírám a maximálně skládám kartičky. Ani v tom nejsem sama. Mám na to jediný postup: otevřít archív a upravovat, alespoň pohádky. Nebo napsat odstavec tam, kde bych sebou měla mrsknout, neboť jsou tu termíny.  Cenu Karla Čapka jsem snad ještě nevynechala a pokud mne SFK Zebra včas upozorní, něco mne pro ně napadne. Dokázala bych tedy přistoupit na volnou psací nohu? S čistým svědomím ne. Zažila jsem drsné existenční zvraty a smůly, neriskuji. Pravda, mohla bych počítat s blížícím se důchodem, ale na ten jsem se těšila před šesti lety a houbeles. Potom na letošek a houby. Co nenapíšu v přítomnosti, to nebude.

Jak to tedy je a jak to může být? Nepatřím k lidem, co mají blízko k tvorbě profesně. Lidé „od fochu“, v redakcích, nakladatelstvích a vůbec, ti prostě spolu často mluví. Vědí, co se žádá, navíc mají ve velkých městech kolem sebe spoustu psavých kolegů. Internet pomáhá jednoduše posílat texty a navazovat kontakty, vydávat – i sbírat peníze na vydání. Sama si nemůžu příliš naříkat – jenže uživit se pouze psaním? Kdepak, pro většinu kolegů to je záležitost postpracovní. Těch několik našich hvězd si užije časového období výjimečnosti v malém rybníčku a dál?

Doba se mění, evidentně je nutné podílet se na životě ve svém okolí ještě jinak, než samotnou tvorbou textů. Například již z toho důvodu, že život kolem je plný inspirace. My psavci jsme lidé, zvyklí na osamocení při tvorbě, modelování postav a příběhů, jenže pokud bychom se uzavřeli do svých bublin, přestaneme mít kontakt s realitou. Ta se odráží ve všem, co si vymýšlíme, i když je skrytá. Technický rozvoj budil představy o tom, čeho můžeme dosáhnout, oslňoval již Vernea a zaměstnával fantazii až k dnešním dobyvatelům vesmíru, hvězdným válkám nebo cestám. Nejistoty reálného světa a hledání kořenů v pozapomínané minulosti se odrážejí v úniku do fantastických světů a dob, okrášlených kdejakou dračí potvorou, magií, tajemnými strážci a ubohými zlouny.  Na straně druhé  ne všechno lze zpracovat, neboť bída lidská a duševní mívá takové rozměry, že by to nebylo stravitelné. Nemluvě o lapáliích reality ve smyslu „tohle nevymyslíš“.

Přemýšlím o dalších hlediscích tvorby kolegů za oceánem a tady. Bože, takový velký trh a tak drsné zjištění! Anglicky psané knihy jsou přece prodejné a prodávané po celém světě! Četla jsem již dříve, že se zhoršily tamní možnosti výdělků, že nakladatelé platí míň a míň. Přitom je chrlení knih na trhy skoro neuvěřitelné! Nelze mít přehled o každé věci, co se objeví. Svou roli v prodeji hrají výdaje za reklamu a tu na Západě všude umějí násobně lépe, než my, než nakladatelé našich autorů. Obal a lákavá slovíčka prodávají bestsellery i „senzace“ pouze takzvané.

Nu což, pánové a dámy z Ameriky budou stále více psát a tvořit v podmínkách podobných, jaké máme my. Nevidím v tom žádnou extra hrůzu, třebaže by se i mně občas hodilo na nějaký týden zapomenout na odpracovávané hodiny a dodělat, co se mi vrací přímo svrbivě. Oni ti mí kluci a holky, jejichž příběhy se završují již několik roků velmi loudavým tempem, hodně držkují, víte? Je pravdou, že existuje jakási možnost požádat o grant ministerstvo, ale toho bych se neodvážila, to by mi připadalo vůči grantu nefér s tím, jak to mám já osobně nastavené. Nervózní bych byla jak – prostě moc. Nechci se cítit pod psa, že jsem nedodala, co se čekalo.

O naši literaturu se vůbec nebojím. Poetové si sice spoustu sbírek vydají sami, z prozaiků leckdo věší na net své povídky i novely, vydávají se knihy samonákladem nebo jen v několika stovkách kousků, ale to přece nevadí. Naopak, lidé díky těm dokořán rozevřeným vratům možností nalézají vlastní světy příběhů a zpracování. Někdy poplatné tomu, jak neměli rádi češtinu na škole, ale i to čas vytříbí a protřídí. Hm,  když teď všechny naše milé psavce tolik podporuji a chválím, dej mi, Bože sílu! Jdu louskat pár desítek letošních soutěžních textů CKČ. Vyfásla jsem i novely. Což znamená, že vyváznu-li živá, může být přesto moje úvaha o tom, nakolik bych se dala na samotné psaní pro zisk, co ještě napíšu, naprosto bezpředmětná. (I když mikropovídky byly zatím lepší, než jsem čekala.)

Ještě jedno mne napadlo. Pokud jste se dostali až sem, osvědčili jste jisté schopnosti a gratuluji vám. Nebojte se číst knihy. Různé a často. Jste tím důležití víc, než si připouštíte!

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama