Je faktem neoddiskutovatelným, že máte-li v rodině člověka, který to od nadšeneckého bastlení dotáhl až k výrobě fidlátek, můžete mnohým načichnout a zhruba tušíte, o čem bývá řeč. Což mi nebrání v tom, abych se značně nenudila, když probíhá diskuze o programování mikroprocesorů déle, než půl hodiny. Nebo o závadách na alternátoru, motoru, převodovce a dalších součástech přemisťovadel. Samotné mužské debaty by klidně plynout mohly i bez mého porozumění, ale občas jsou ke mně vysíláni kontrolní broučci. Když tedy ještě naslouchám.
Považuji si, že na záludné otázky během uvažovacích monologů či dialogů jakžtakž slušně reaguji, příliš to nemotám. Prekérní situace ovšem nastala, když manžel sestrojil návod k použití. Jak je obecně známo, správný technik zásadně návody nečte, ale můj drahý choť pojal záměr vytvořit návod dostatečně srozumitelný i naprostému laikovi. Zvolil mne za pokusného králíka a doznávám, že moje schopnosti těžce nadhodnotil.
Zatímco jsem se pět minut patřičně styděla (bylo nutno jít vařit, prát nebo cosi jinak bohulibého, zaplaťpánbu), prolétl mi, jak tomu v těžké krizi bývá, před očima celý můj život s technikou. Kdy vlastně poprvé…? Ovšem, stará dobrá bubnová pračka, od nějakých dvanácti to byla moje sobotní kamarádka, včetně kopající ždímačky. Žehlička už ne tak docela, tuhle práci nemusím a tím pádem je jí pořád vrchovtě.
V osmé třídě jsme měli dílny, takže umím měnit pojistky. Což je mi už houbeles platno, když se vlády ujaly jističe. Mou techniku práce se svěrákem, nůžkami na plech a dalšími nástroji pan učitel obdivoval natolik, že mne radši pověřoval zašíváním pracovních rukavic- což mi šlo excelentně. Nicméně s těmito základními jistotami, že na leccos mohu sáhnout a ono to přežije, jsem vstoupila do světa různých sterilizátorů, fénů a remosek. Po svatbě jsem se dost bránila automatické pračce, protože jsem věděla, že jde zpravidla o potvory hopsavé. To byly ty první tatramatky. Naštěstí manžel trval na svém, oběhl známé a vnutil mi Packu.
Dodneška mnohé techniky fascinuje, když vyprávím o tom, jak jsem ji naplnila a kamarádsky poplácala s tím, že bych fakt potřebovala, aby se tak do čtvrt hodiny spustila – a ona jo. Manžel byl takřka nepříčetný, když jsem si nedala pozor a zaslechl nás. Šťoural se v programátoru, čistil, ale my s Packou věděly své. Zhruba čtyřikrát sepnula podle tlačítka a potom jsme zase jely na dobrou vůli a vzájemné porozumění.
Když vzpomenu na dlouhou cestu, ušlou od rozprávění s Packou, dostalo se mi odříkaného krajíce na vagóny. Když se porůznu objevovaly první osobní počítače, přepisovala jsem a množila na stroji návody k použití a programování Sinclaira ZX Spectrum a vážně se obávala, že to můj muž někde sežene. Naštěstí se členem rodiny stalo mně mnohem sympatičtější Atari XL. Tím sympatičtější, že mělo přiložený návod a já se k němu dostala jen v případě, že manžela omrzel mraveneček, sbírající drahokamy. Naše prvorozené dítko mělo tu čest na klávenici i nablinkat, ale Atari tušilo budoucího spřízněnce a šlapalo, co to jen dalo, nadále. Poslintané dalšími robátky, polité kafem, obouchané.
Když začala éra podnikání a daňového účetnictví, utěšovala jsem už dámy na finančáku, že když jsem to zvládla já… Tehdy manžel objevil úžasného počítačového mága (zkráceně počmág dle jedné šikovné rubriky v časopise) a já ho tam občas na společných cestách do města odkládala jako do školky. Bylo to fajn, protože monology o accesu jsem opravdu nebyla schopna pobírat a hrozilo, že kontrolní broučci nachytají mou mysl, zabranou do štupování ponožek, naprosto vybílenou. Maximálně s nápisem „Hic sunt leones“.
Po revoluci byla doba velmi, velmi bouřlivá a Atari přestávalo stačit. Manžel sice naprogramoval střílečku pro děti (a mne), ale na finančáku chtěli inteligentně vytisklé sjetiny, což naše jedno nebo dvou (abych nekřivdila) jehličková tiskárna z Tesly moc neuměla. Co se jí však podařilo, byl úžasný a dlouhý průlet oknem, které jsem pietně pro tento akt otevřela. Do našeho domu vstoupil opravdový počítač s opravdovým monitorem (Atari bylo tuzexové, bony pro nás nedostupné a tak se vše odehrávalo na monitoru z upravené malé televize Junosť). A střídaly se i tiskárny, z nichž do legend vstoupila první Pila, která za příslušného řevu tiskla rychlostí tři stránky za osm minut.
Očekávalo se ode mne, že budu nejen hrát Mahjong (vymazali mi ho, když jsem měla časy pod padseát sekund a nebylo, kdo by mne porazil), nýbrž i něco psát a zpracovávat. Internet byl ještě básní z daleké civilizace. Telefonní ústředna tu byla obsazená a ani invalidita nebo podnikání neznamenalo nárok na přednost. Jednoduše proto, že všichni čekatelé na linku tady byli invalidní, nemocní nebo podnikaví. Už se sice rozmáhalo vlastnictví takových těch ohromných těžkých přístrojů s tlačítky, ale tady signál nebyl. Jeden podnikavý soused (využíval linku v kanclu, tak základní spojení se světem měl) si to vzal na starost a postupně po okolí zjistil, kdo může mít mobil a kdo asi ne. U nás to fungovalo v patře, u okna směrem k jeho domku. Přihlásili jsme se.
Telecom čuchal konkurenci a dva dny po poslední urgenci na linku a nešťastném vysvětlování úřednice, že opravdu neví, kdy bude digitální stanice v provozu, dostavili se za mnou do práce dva pánové, že teda zavedou ten telefon. Den po nich přicupital mobil, později potomky zvaný Pádlo. A s nimi brzy dorazil internet… Psal se rok 1996.
Po pravdě, docela mi vadilo, že už i sporák má tendenci být inteligentnější, než já, ale s rozvojem kutilství našich elektrotechniků (tatínek učil všechnu drobotinu, jak to jen šlo, zabrzdila ho pouze instalace odposlechu v krabičce od čaje v naší ložnici) se proměňovaly chytré bedýnky za ještě chytřejší a totéž se drze žádalo i ode mne.
Měnili jsme i mobily, ubohé Pádlo se ukázalo být vytrvalé, leč nedostačující. Milovala jsem svou Nokii, na níž se daly psát sms i za pochodu. Leč smůla, byla mi ukradena. Moje podmínka, že každý další mobil, co mi rodina vnutí, abych „šla s dobou“, musí dokázat totéž, je oslyšena, ale na druhou stranu, teď i fotím. Dokonce jsem měla štěstí na pár takových snímků, že mi několik nadšenců nadávalo, proč fotím takovým kopytem a ne něčím pořádným, tedy opravdovým foťákem. A nojo, furt. Už se holt učím fotky zpracovávat a dělám prezentace jak na běžícím pásu.
Jasně, že mne potěšilo, když jsem v práci byla počítačově oprsklejší, než výše postavená dáma, která všechnu poštu ukládala v koši a byla dotčená, že po měsíci mizí. Dokonce jsem nikdy nebyla zvědavá ani na podivuhodné nabídky a dopisy, na nichž si další paní chtěla cvičit angličtinu a zaneřádilo to celý její systém. Naštěstí tehdy ještě nebyly kancly propojeny. Oplakala jsem však – a to doslova, že mi jednoho dne zmizel můj milý potvoráček, monitor obřích rozměrů, i s klávesnicí a věží. S nimi odešla i moje oblíbená T-602, tedy textový editor, který jsem vnímala jak rozťáplé papuče. Omezeno bylo i použití disket, protože na mém novém přístroji nebyl převaděč do Wordu. Ale je fakt, že pojmu „rozšmaťchané bačkory“ manžel hbitě porozuměl a umožnil, abych si soubory zachránila.
Život jde dál a doznávám, že jsem moc a moc ráda, že skype, který nepotřebuji (byť by si moc lidí rádo popovídalo) na veřejném PC umí spouštět kolegyně a já se tomu nemusím věnovat. Už zapadám, se znalostmi o provozu PC netrčím jako dřív. Zaplaťpánbu za ty dary! Vždyť mi bylo trapně, když na mne někdo odkazoval, že se v počítačích vyznám! (Vystačím s radami typu: Je všechno připojeno? Vypnuli jste a zapnuli? Svítí NumLock?)
Bohatě mi na zlobení stačí tablet, který jsem vyfasovala k jednání s klienty a zatím se vzpírá, mrcha jedna odolná, ukládání nových snímků a prezentací. Ony někde jsou, někde se ukládají, ale kam, to ví jenom tablet sám a neprozradí. Mládež i manžel ho s odporem odkládají, že je to hračka pod jejich úroveň, ale když prý budu pilně cvičit a hledat, tak možná jednou… Houbeles, vyčíhám si našeho počmága a potrápím ho.
Teď jsem se rozloučila s Wordem 2000. Chcípnul mi několikaletý kamarád, jehož větrák občas simuloval zvuk vysavače. Věděla jsem, že dodýchává, zálohovala jsem,vydyndala pořádnou flešku, ale nechtělo se mi do nových systémů a změn. Koneckonců, na rozdíl od pracovního se naučil číst i věci s příponou docx. Word 2007 mi zatím k srdci nepřirostl a chtěla jsem zůstat co nejdéle v dalších bačkorách – a šmytec. Nový PC, nové možnosti – a jasně, že Word 2007. Tak se osaháváme navzájem a já novoučké hápéčko ujišťuju, že po něm nebudu chtít extra čumprnágle, jen dlouhé a pracovité trvání. Uvidíme.
Je čas otevřít tátův soubor s návodem na použití pískače. Měla bych si to trochu nacvičit, koneckonců se manžel opravdu snažil. Jojo, tady dost okrojil povídání a mlžení. Krok jedna, krok dva… V rámci vzdělávání potomků jsem ovládala programování Robota Karla, tohle mi nebude moc vzdálené, doufám. Když se ozve dvojí pípnutí… Sláva, už pochopuji a nastavuji! Těžká léta mezi elektronikou se právě zúročila. Tohle vidět můj profesor fyziky, nevěřil by!
