Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Úvahy postpáteční

Mám ubrousek z parlamentu, heč! Vypadl mi z kapsy, zmuchlaný, ale dobře hmatatelný jakožto důkaz, že jsem byla právě tam, ve sněmovně. Dostala jsem se na seminář o zálohovaném výživném a bylo úžasné tam být. Zatímco na FB nebo v běžných novinách se o výživném od státu rozčileně diskutuje a zvedají prapory pro boj za obecné blaho nebo proti plýtvání, tady se zákonodárci prostě chtěli dozvědět, co a jak funguje právě teď a v realitě. Dozvěděli se oni, dozvěděli jsme se i my.

Zázrak se nestal a nestane jedním vrzem, to rozhodně ne, ale sešli se tu i lidé z ministerstev, soudů, OSPODů, neziskovek, rejpaví žurnalisté, co se o problematiku zajímají léta, obyčejní lidé, kteří právě teď procházejí martyriem sporů kolem rozvodu a dětí. Jednání bylo velmi pestré. Zazněly tu analýzy z mnoha úhlů pohledů,  příklady z praxe,  hlasy pro a proti, další doporučení. Pro kolegyně na radnici jsem dotáhla kalkulačkovou pomůcku na spravedlivější výpočet alimentů, aby lidem pomohly dohodnout se.

Potěšilo mne, že se ledy hýbou a tam, kde se lidé snaží, se dílo také daří. Ať se to komu líbí nebo ne, jsem svědkem posunů v posledních letech nejen v rámci péče o seniory, chápání jejich potřeb, ale také leckde jinde. Prostě jsem vlezlá, kde to jen jde a dost zvědavá. Setkávám se s mnoha potížemi lidí, které navštěvuji. Domnívám se, že potřebuji alespoň trochu vědět o jejich problému a co s tím (právě dneska jsem uplatnila zkušenosti s domácím přešitím obuvi). Nebo se ke mně pouze hrnou příběhy? Možná obojí.

Jsou lidé, kteří mi dovolili provázet je jejich problémy, třeba celé roky. Někdy chtěli radu, jindy pouze sdílení a vyslechnout, čím procházejí. Mohla jsem provázet několik žen po cestě z otročení, zneužívání až fyzického násilí, některé lidi z hrabání se z dluhových pastí, byla jsem svědkem u soudu křivě nařčeného, jindy zase postupovala podle rad advokáta, který si občas udělal čas na pomoc chudým. Vlastně jich se mnou spolupracovalo víc, nejvýrazněji lidé kolem Ligy na ochranu lidských práv.

Jedním z lidí, co si mne na netu kdysi našel, byl tatík po rozvodu, který se domníval, že bude těžký frajer a zvládne splácet půjčku i vysoké alimenty. Dovolím si citovat jeho velmi, velmi klasický stav tři roky po rozvodu. Ztratil práci, onemocněl a dlouho nemohl vydělávat „bokem“, jak byl zvyklý:

Začínám mít pěknej průser s penězma. Ta soukromá půjčka prozatím nevyšla, telefon už mi vypnuli, elektriku jsem na chvíli zachránil, o tom ostatním se budu snažit jednat. Na děti jsem tento měsíc nic neposlal. Naštěstí mám s bývalkou zatím dohodu, ale v podstatě končím, protože od pátku nemám za co dojíždět do práce. No, toho jsem se obával.
Pokusím se Vám ušetřit čas a obecně odpovědět, co bych asi řekl dotyčnému já. Udělat rozpočet, vypustit veškeré zbytečnosti, pokusit se vše nahrnout pod jeden ústav, udělat splátkový kalendář atd. Nefunguje to, nemůže to konkrétně u mne a teď fungovat, protože alimenty jsou příliš velké ( bral jsem jednou tolik plus co jsem vydělal navíc, ale soudy na to moc neslyší). Bydlím moc daleko, což je drahé i busem, nemám, čím tady topit. (2009)

Tenhle člověk žil jako na houpačce, ale měl štěstí, exmanželka ho nechtěla nikdy potopit. Hrabal se z těžké nemoci a když začal zase vydělávat a dal leccos dohromady, následoval další pád. Dnes je za vodou, ale zažil bezdomovectví, ubytovnu, chatu, bydlení u příbuzných… Dokázal to, co se spoustě jiných nepodaří. Obdivuji, jak znovu a znovu dokázal vstávat. Splatil všechno, obnovil stálé kontakty s dětmi. Když byl na dně, styděl se jim chodit na oči. Devět let zápasů a překážek má za sebou, zvítězil právě letos.

Zápasy znám i ze strany druhé, tam, kde se otec dětí ztratí v neznámu a matka neví, co dál. Tam, kde se ztratí otec děcka postiženého, těžko může žena zvládnout aspoň částečný pracovní úvazek. Někdy je zase dítě zbraní v lítém boji a matka použije lecjak hnusná nařčení, jen aby otce zadupala a vymazala ze života. S první obětí takové ženštiny v rozvodu jsem se setkala už v roce 1982, kdy bylo v nemocnici přijato ještě skoro batole (na mé oddělení), o němž matka prohlašovala, že je otec znásilnil. Poznala jsem také dceru zavrženého tatínka, která se na azyláku sama stala matkou. Utekla z domu, když v osmnácti zjistila, že „ten hajzl, co o ni nestojí“, naopak marně léta bojoval se soudy a alimenty platil. A na ten azylák za ní začal jezdit, aby jí pomohl. Děvče bylo notně poznamenané a vztah k mužům ještě pár let neopravilo. Už se mi ztratilo z očí.

Diskuze o možnostech a potřebách, o tom, co dělají jinde a co se daří u nás, se ve sněmovně uzavírala s tím, že rozhodující je právě zájem dítěte. Toho bezbranného, nevinného a nejvíce stiženého rozpadem rodiny.  Jak pomoci těm nejpotřebnějším? Nemůže přece jít o dávky jen tak štědře rozhozené, peníze se musí vrátit. Nakolik opisovat od jiných států? Jsou stanovené alimenty  spravedlivé i vůči dalším dětem rodičů? Nakolik si dospělí uvědomují, že dítě nemají pouze dnes, ale budou spolupracovat až do jeho dospělosti?

Setkání nebylo poslední akcí, při níž se zákonodárci pídili (a pídit dál budou) po argumentech a informacích, aby dali dohromady zákon, který pomůže. Jenom se dnes musím znovu a znovu zaobírat trpkými otázkami souseda. Pána, který si „vychutnává“ (za dohledu institucí) postavení zavrhovaného rodiče. Jeho bývalka prý všude vítězí a dítě je pouze „její“.

Připadal si tu jako v jiném světě, v jiné zemi. Poposedával jako na trní, rozrušený, nevěřící lecčemu zde řečenému. Připadal si chvílemi jako na jiné planetě. Proč to někde jde? Proč někde takhle OSPODy fungují a spolu se soudy dokážou přimět rodiče, aby se dohodli? Proč ta dobrá praxe není vidět všude?! Třicet roků po revoluci…

I on má naději, už našel instanci, která odhalila nedostatky v práci mnoha dříve zúčastněných. Jenže dítěti zatím utíkaly roky. Velké podíly života. Stejně jako mnoha jiným dětem, které poznávají stud za nezaviněnou chudobu a prožitek nouze.

 

Reklama