Rodinu, její soudržnost, důležitost, potřeby, nezastupitelnou roli, všechno úžasné, co vás o ní napadne, si bere do huby kde kdo. Což, jak předesílám, je asi tak všechno, čeho se z nějakých oficiálních míst dočkáme.
Nevěříte? Vezmeme to křížem krážem, třeba od mimin. Až nyní se bude řešit ostuda světa, spousta našich kojeňáků a svižné odebírání dětí matkám. Dětičky zkrátka neměly dost silné plíčky, aby na sebe dostatečně upozorňovaly, když bylo nutné dělat důležitější věci, především u korýtek. Takže nám za ta dvě desetiletí odrůstaly děti, které se ztrácejí a ztratí v nepřátelském světě, ačkoliv by leckde práce s rodińou a její podepření zachránilo nejen hnízdo dětem, ale také ty dospělé, co se plácali a plácejí dál životem – živořením jako nudle v bandasce. A proč že se to řeší? Kvůli penězům a poukazování okolních zemí, že se k nejbezbrannějším chováme docela -jak, prasácky, hyenovitě? To sotva, všechna zvířata bychom urazili. Inu, po česku a moravsku. Takže se cosi narychlo splichtí, aby se jako dostálo smlouvám a tak.
Rodině jako takové neprospělo ani to, jak se bez kontrolních mechanismů zvedla podpora samostatných matek (i když měly v domácnosti druha a společně hospodařili). Co si budeme namlouvat, dospělí ve funkčním manželství od poloviny devadesátých let de facto poškozovali a okrádali své vlastní děti, protože je znevýhodnili v odběru sociálních dávek při stejném přijmu celé domácnosti.Výsledkem je především ztráta znalostí a dovedností, které si děti v předškolním věku osvojí mimovolním učením, pouhým pobytem v úplné a fungující rodině. Z toho vyplývá jejich bezradnost s vlastními vztahy, když neznají žádné vzorce společného soužití. Jsou tu hlavně střídaví tatínkové a strejdové, odcházející, když přestali vyhovovat. A vyhozené maminy s děcky, když se najde mladší ženská bez problémů a závazků.
Rodina s nemocným dítětem, nedejbože postiženým, to je další podivnost a odvaha. Ani ve městě s patnácti tisíci obyvateli nemůžete mít jistotu, že když vyběhnete z práce, vezmete zvracející děcko s horečkou a dorazíte kolem půl třetí k doktorovi, bude ordinace otevřená. Oni se holt ti místní pediatři nepotřebovali dohodnout, že by někdo ordinoval, najednou měli školenmí a dovolenou… A pokud v nemocnici o třicet kilkometrů dál otravujete drze před čtvrtou, tváří se tam hodně kysele. No ano, dítě je na přijetí, ale laskavě až od doby pohotovosti, jasné?!
Postižené dítě v rodině je někdy dokonce terčem útoku lékaře, aby bylo svěřeno odborníkům, že se už stejně nevyvine. Když díky péči něco zvládne, je to šťastná náhoda, která vede k ošidné radosti, ale věřte víc odborníkům v ústavu… a bylo by mezi svými… Kdejaká studie obhajuje podporu péče v rodině (a také podporu rodičům a odborné zázemí), jsou vypočteny úspory proti ústavní péči, dotyčné ústavy se nyní snaží postiženým umožnit život chráněný, ale neizolovaný včetně práce – a rodiny, které se starají o postižené dítě do sedmi let věku, přijdou od ledna o dávku přes 4000 korun měsíčně. Nemluvě o tom, že když někdo chodí, tak moc postižený není a celodenní péče se neuzná, aby systém ušetřil hezké tisíce měsíčně na děcku hloupých lidiček, co tu těžkou káru stejně potáhnou dál v rámci jakési lásky. Co funguje, to se totiž dá určitě ještě nějak odrbat.
S velkou slávou se transformují ústavy, umožňující svobodný a samostatný život lidem, které jsme roky drželi za zdí- ale ona je to nakonec moc drahá sranda, napravovat staré chyby anebo přehmaty, takže se chráněné dílny a poradny a takové blbosti zruší. I když některé projekty dál potrvají, protože se leccos financuje z Evropy, bude to nakonec hlavně potěmkiáda. Bez ohledu na lidi, co by mohli někde zůstat viset. Kolonka odškrtnuta, detaily nezkoumejte.
Co dál? Prarodiče, dávno rozvedení a roztroušení po světě jako jejich vzpomínky. Jenže zapomenuté vazby dále trvají a najednou aby se člověk nějak postaral o otce, který rodinu třískal a mlátil, o matku, která se do děcáku nepřijela ani podívat. Jsou dneska třeba někde v domově a „zlobí“ nebo jim chybí peníze na léky. Ovšem, je tu nějaká možnost podobné nároky zkusit soudně vylavírovat v rámci nedodržení dobrých mravů. Jenže pozor, systém bude víc a víc vyžadovat rodinnou soudržnost i tam, kde se o rodině vlastně nikdy nedalo pořádně mluvit. Tady přichází jeden z docela drsných paradoxů. Stát, kopající do svých základních jednotek celé roky, nyní zjišťuje výhody toho, co by se jako rodina pojmenovat dalo. Nepředjímám tak docela budoucnost. Médii už tu a tam prolétly zprávy o vyděšených lidech, kteří byli vyzváni, aby se postarali o dávného životního druha. Znám děti, které s povzdechem nesou břímě starostí o rodiče, co najednou potřebují pomoc. Nebo je odmítnou – a možná dost právem. Jenže vyživovací povinnost podle zákona o rodině…
Nakonec se oko potěší mírou podpory veřejnou, tedy tím, jak plejáda našich vrcholných představitelů statečně důraz na rodinu klade, jak vyzdvihuje její soudržnost a podporu, jak oceňuje příkladné vztahy ve svazcích svých předků, jak deklaruje vlastní vztahy k předchozí i následující generaci. Že vám tady něco nehraje? No vždyť říkám, že si to nanejvýš jen tak berou do huby, ztrácejí se v obecnostech a často jsme se zatím spíš dočkali ostudy v přímém přenosu.
Svatá rodina… Při pohledu na jesličky a při pokusech vnímat svátečno se mi celá ta symbolika bortí pod hořkou současností. Rodina – co to vlastně dneska je? Čím bude zítra? Základ státu sotva. Zanikající pojem? Už to mám! Viděla jsem to v antikvariátu. Několik starých časopisů to slovo neslo v názvu. Takže nakonec asi něco od literatury, že? To je přece docela milé a hezké. Tím budoucnost vyznívá nanejvýš zajímavě – v ponorech do minulosti.
