Ptala se mne opatrně kamarádka, znám-li kohosi dalšího. Tedy důvěrněji, třeba v otázce toho, jak žije… Protože jsem už několikrát ve společnosti zaslechla ztišení hovoru po vyřčení jména, zeptala jsem se rovnou, nejde-li o peníze. Šlo. Skvělý člověk, co by se jindy sám rozdal, tedy tak před dvěma, třemi roky, se zamotal do nitek, upředených z malých půjček od kohokoliv.
Vlastně se to podobá spoustě jiných případů. Někdo si půjčí, vrátí, za chvíli znovu, vrátí – a někdy už u druhé této události ne. Pokud připomenete, vrátí s odkladem – ostatně, vždyť přece máte zkušenost s tím, že dotyčný už jednou vrátil. Víte, že vrátil, tak není problém a nebuďte pes, nenechejte ve štychu… Zkušenější půjčovatelé vrátí dvakrát po sobě, někdy i vícekrát. Pěstují si důvěru, aby si potom půjčili víc a nadlouho naposled.
Drobné výpůjčky vypadají celkem nevinně, ale jsou pastí stejně nebezpečnou, jako třeba ty nákupy na akcích a půjčky na dovolené nebo dárky. Mám pocit, že mění i nahlížení chronického půjčovatele na okolní život, na důležité vztahy. Je totiž dobré udržet si v záloze ty vzdálenější, co o tobě vědí jenom málo. Je dobré se vyhýbat těm, kteří se rozhodli příliš jasně připomínat. Hodí se mít něco v kapse, aby pár stovek ukonejšilo okamžité upomínání. A fantazie, přátelé, ta je nutná, aby hned bylo, co líčit za těžkosti a smůly.
Vzpomínám hned na dva lidi, jak dnes uhýbají pohledem a nevědí, jak ze šlamastyky ven. Tolik, aby srovnali dluhy, nemají. Tolik, aby spláceli všem, nevydělají. Možná tehdy, někdy na začátku, mohli omezit výdaje. Šlo by to ale? Tehdy přece nebylo možné nedopřát si, co patřilo k samozřejmostem. Sakra, proč si jenom lidi potřebují namlouvat, že dočasné uskrovnění jim zkazí cosi důležitého?!
Ztrácím je. Dva z lidí, se kterými bylo fajn posedět, pokecat. Bylo by i dneska, ale neztratí čas, když nejsem dost movitá. Ano, kdybych třeba zatáhla útratu, ztratil by jeden z nich trochu času, který jinak hodlá využít na zpracování nadějnějšího případu. Už nejsem kámoška, co se konečně zase objevila, jsem očichána a zařazena podle šance pustit chlup.
Vadí mi rozpaky „obětí“, co mají chronické dlužníky rádi, co jsou jim blízko a nemůžou odolat, vždycky se ustrnou – a přitom právě jejich peníze mají odlišnou hodnotu než ty, které se opět ztratí. Vypaří, rozfofrované za zdání jakési bývalé slávy, někdejších samozřejmostí „vyšší úrovně“. Věřte nebo ne, jsou na světě laskavé bytosti, co se o ně dokonce bojí, protože v kruhu přátel jsou i ti, kdo rozhlašují, že mají dotyčných nedobytných dluhů plné zuby. Naivní, dobří lidé, co sami znají těžkosti a ustrnouse, vydají z náročně ušetřených peněz – nebo se teprvě uskrovní pro ten čas, co jim bude chybět vypůjčená částka.
Co s tím? Sedly jsme a probíraly. Takovému člověku příště půjčit jen proti podpisu – když už si vymyslí strašlivé hrozící nebezpečí. Přimět ho písemně uznat dosavadní dluhy, stanovit termíny splátek. Když se pořád potkávají, předávat splátky osobně. Dohodnout se i na možnosti protislužby, která dluh umaže nebo úplně zruší. Co by ještě šlo?
Jistě se ubráníme, nakonec tu zůstane jakýsi kruh klidu, kde se dotyční naučí nezkoušet, co nedostanou. A dál? Změní se nějak ta potřeba, nutkání lehce rozpouštět peníze? Obávám se, že už se tu půjčuje na splácení starých dluhů, možná dokonce od nějaké té instituce s mnoha procenty úroků. Tolik lidí už půjčilo, někde se vytlouká klín klínem právě tak, jak jsem vídala jinde. Radilo se mi dřív jednoduše, když jsem po ruce a můžu s dotyčným častěji domlouvat, jak by co mohlo být dál. Samozřejmě, vždycky je na samém začátku rozhodnutí dotyčných změnit své potápění. Pokud se naši známí dál budou držet hesla, že po nich potopa a užijí den, nemá cenu nic jiného, než držet sobě i jim to „bezpůjčkové“ místo. Pokud přátele nechceme opustit – a oni o nás dál budou stát. Třeba čas něco změní, třeba se vzpamatují.
Asi je nutná i ta víra v ně. Napadá mi, jak lehké je spadnout do takového přelétání. U lidí, které bych považovala za rozumné, chytré, šikovné – a takhle se roztančili existováním ze dne na den! Napadá něco vás? Je hodně těžké ztrácet přátele jen proto, že zapomněli, jak přátelství pomáhá udržet pořádek, právě v těch nejcitlivějších oblastech – kolem peněz. Je ještě těžší pozorovat, jak zapadají hloub a hloub. Co s tím?
