Možná pouze byli hlasitější ti rezolutní. Často se stává, že většina lidí mlčí, nechce se vyjádřit ke snadnému a rychlému řešení, protože na něm přece jenom cosi smrdí. Nicméně racionalita ušetřených peněz za pozdější péči o postižené, ba i ta očista společnosti a její zdraví, to sem tam někomu přece jenom vrtá hlavou. Nakonec zbyli ti jasně přesvědčení, kteří prostě nemají čas na hádky, jsou povzneseni nad „štěkání primitivů“ – a v důsledku toho nechávají nálady bujet, aniž by dokázali jasně dát svými postoji najevo, jak by to mělo být.
Příklady, osobnosti, to nám velice chybí. Morální nadstavba našeho všedního dne je cosi nehmatatelného, neviditelného, snad dokonce nereálného. Tak to vnímáme, když se kolem nás můžou dít věci, jaké z lidí dělají hlupáky, pokud netáhnou s davem. Jsme zaslepovaní umělotinami „selébrit“ a jen ztěžka a pochybovačně přijímáme dobré vzory. Ony totiž snad pokaždé zklamou a hlavně v politickém a společenském životě nikdo není tím, kým se nám měl zdát.
U složitých otázek, i kdyby vypadaly jednoznačně z té či oné strany, se vracívám k podstatě, k základům. Odtud umím směleji mluvit s lidmi převelice vzdělanými a umělecky nadanými, překlenu složité teorie a řeknu, co si myslím. Může to být kandidát věd, diplomat nebo umělec, vyznávající modernu, která je mimo mne.
Otázky kolem euthanazie, řízených potratů, výběru a ovlivnění kvality zdraví, to všechno budí vášně. Správně, nejsou to prkotiny, zasahují každého, ať dnes nebo zítra. Chci zůstat při něčem, co by se dalo nazvat objektivním postojem, ale hned se ptám, zda můžu? Budu určitě ovlivněná city, vzpomínkami, tisíci výjevy. Jsem přece někdejší outsider, chcípáček, nyní máma, která děti vytáhla nebo pomohla vytáhnout i z té oblasti, kde se mluví o odklizení. U každého z nich. Jsou dnes zdraví, úspěšní, pracovití, zakládají svá vlastní hnízda.
Já šedá myška jsem dokázala spolu s manželem, kterému ve 33 letech hrozil vozík (sakryš, další argument, proč nemohu být objektivní!), dát těm dětem zázemí, které mi ani z titulu děcka z rozvrácené rodiny nepříslušelo. Dokonce tak, že náš domácí luft již od puberty děti dokázaly chápat a ocenit.
Co bylo na začátku? Těžko říct, ale určitě mi v hlavě vždycky vyvstane obraz kojící matky. Nemůžu s jistotou říct, že ji opravdu od okna zalévaly sluneční paprsky, ale ten obraz mi tehdy ve třinácti vyrazil dech a snažila jsem se vycouvat z pokoje. Ona vzhlédla a s ještě trochu zastřeným pohledem mne s úsměvem zvala dál, že je to normální, že krmí. Její chlapeček, těžce nemocný a evidentně k „vyřazení“, byl dítětem, o kterém jsem byla předem poučena, abych se moc nedívala. Slýchala jsem po straně mnohokrát „hlas rozumu“, jak by se všem ulevilo, kdyby TO umřelo.
Jenže od téhle chvíle jsem rozuměla a cítila to vyšší, lepší a jistě správné. To, co tehdy prozařovalo pokoj, bylo mnohem důležitější, než pohodlí okolí po odložení děcka do ústavu. Byla půlka sedmdesátých let a takovéto děti přece patřily do odborné péče, že. Nebylo správné, ani když chodily na vycházky do okolí, to se jim nemělo dovolovat, už v jejich zájmu, vždyť jim musí být divně, když vidí nás, zdravé a hezké!
Tam na kopci mají někoho, ten má dokonce pojízdnou postel, ale co mu je to platný, chudákovi. To nemá bejt. I když je po úraze, kdoví, jestli mu to opravdu ještě myslí, on s tou postelí jede jentaktak po správné straně… Co z toho má?
Podívej, tamtěm se narodil takovej chudáček, toho neměli mít. Ono se mu to stalo, že snad někomu upadl na zem, ale co teď s tím? Neměli mít tolik dětí, dalo se čekat, že jedno nebude normální… (Ty děti byly tři, osmdesátá léta.)
V mnoha outsiderech vidím cenu vyšší a nepopiratelnou, než by leckdo od stolu věřil. Člověka tělesně souměrného snadno zmrzačí na duši jeho vlastní rodiče, později jeho vlastní chyby nebo sobecká honba za požitky. Není to vidět na první pohled, ale považuji to za větší postižení, než chromý pařátek, vyhřezlou míchu nebo „opičí“ čáru v dlani a úzké oči.
Ale pryč od pocitů. Mohla bych se rozčilovat, nadávat, vysmívat se – jsem jenom člověk, tak co. Lepší jsou argumenty, to, co jde lidem jen tak kolem uší, co přehlédnou. Jistě víte něco o tom, že někteří lidé nemohou jíst potraviny s lepkem. Ten se v jejich těle mění na jed a dětem ovlivní zrání a vývoj mozku. Než se na to přišlo, ještě v 60.letech prý až třetina dětí v ústavech byla mentálně postižená právě kvůli neobjevené coeliakalii. Přiznal to jeden dokument ještě v socialistické televizi. Dnes jsou děti testovány brzy po narození. dodržují dietu a studují, uplatňují své umělecké vlohy, píšou knihy.
Jistě víte o doktoru Vojtovi a jeho cvicích, které stimulují nevládné končetiny a tělíčka dětí. Prootže pan doktor odešel za hranice, bylo na jeho metodu zanevřeno, ale přece jen se našla skulinka. Jako reflexní cvičení je prosazovali mnozí rehabilitační lékaři a pracovníci. Má to háček, protože děti se brání. Taky byste se ošívali, kdyby vám někdo schválně dráždil brňavky. Cviky je nutné dělat několikrát denně. Měla jsem tu čest slyšet dvojí prarodiče, co to z titulu svého rozumu a zkušenosti – protože za nich tohle nebylo – rodičům zakázali provozovat a dítě mučit. Jedny oblomil můj synek, kterého pamatovali bezvládného a do roka chodil, druhé neoblomilo nic a matka rezignovaně jezdila jednou za čtvrt roku do nemocnice, kde ji znovu a znovu učili, jak dítě rozchodit. Byla to poslušná dcera. Holčička je na vozíčku.
Dnes mohou být děti operované již v matčině děloze. Nikdy nezapomenu na nádhernou holčičku s vrozenou, neoperovatelnou srdeční vadou. Na promodralé rty a neuvěřitelnou bystrost, krásné kresby, bohatou slovní zásoba. Ve třech a půl už měla téměř dobraný čas svého života. Nebyla jediným dítětem s nemocným srdíčkem, které mělo tolik jiných darů!
Zmínila jsem děti, které se narodí s vyhřezlou míchou, mají nějaký rozštěp na páteři, po operaci většinou velmi špatně chodí nebo zůstanou na invalidním křesle. Pracovala jsem na oddělení, kam přicházely tyto děti o prázdninách, když se v Jedličkově ústavu malovalo. Jak jsem je obdivovala! Velmi vnímavé a často také velmi inteligentní děti to byly. Naši doktoři s nimi chodili hrát šachy. Hodně takových dětí se narodilo ve znečištěném prostředí Severních Čech.
Nedávno jsem se setkala s člověkem, který je od narození hluchý, protože jeho matka dostala špatná antibiotika. Narodil se ve špatnou dobu, kdy byly kvalitnější léky (tedy západní, tam běžně dostupné) k dispozici jen v Sanopzu. Dnes učí.
Kolik těchto úžasných lidí by neprošlo původním sítem prvotního výběru? Kolik by jich neprošlo jakoukoliv další selekcí? Chtělo by se mi říct, že primitivně uvažující lidé, snadno manipulativní, by také mohl ohrozit nějaký výběr. Že by jim mohlo hrozit nějaké odsouzení jako nedostatečně přemýšlivým, ale kdepak. To jsou potřební davoví mravenečci, kteří mohou oddřít „vůli lidu“ a uskutečnit, co dostatečně schopný manipulátor neřekne zcela otevřeně. Jenom vysvětlí potřebnost, naznačí – a oni se chytnou. Příklady mají v davové paměti, už od časů Sparty, nemusíme hned vytahovat nacisty.
Ano, můžete mi vymlouvat, že existují tak postižené bytosti, že jsou jen přítěží. Třeba jako můj malinký bratranec. Jenže s vidinou jeho statečné maminky jsem v životě potom dokázala leccos, dokonce jsem jednomu panu doktrovi na otázku, kterej blbec přehlédl ten nález, sdělila:“Vy, pane docente.“ Ano, vím o lidech, kteří opravdu trpí a naděje před nimi mizí, cesta směřuje ke stále horšímu. Rozhodnou-li o své cestě a jejím konci oni sami, je to cosi jiného. My jim jsme však povinni dopřát lepší vize, než byly dosavadní zkušenosti jejich předchůdců. Naše zdraví a schopnosti nám ukládají, abychom přemýšleli o jejich možnostech a uplatnění, abychom se skrze život s nimi stávali vnímavějšími sami k sobě.
V tom je ta těžko sdělitelná cena člověka, v tom, kolik člověčenství probudí v nás ostatních. V naději, která až někdy zítra ukáže, kolik dalších lidí uchráníme od toho nebo onoho postižení a utrpení. V tom, jaký mu dokážeme dát smysl života. I kdyby to byl pán s velmi nízkým intelektem, který kdysi ve výrobně lahůdek určoval spotřebitelnost brambor. Když je odmítl donést k uvaření na salát a brambůrky, kapituloval i šetrný vedoucí. Od té doby jsem velmi dlouho nejedla v červenci bramborový salát. Na té brigádě jsem viděla (cítila), z čeho se také ještě dělá. Ty brambory jsem na brigádě po uvaření loupala. Hm, brambory… Mireček tehdy každoročně zachraňoval mnoho dnů pracovní schopnosti všech konzumentů!
Tolik asi k jednoduchým řešením, která by navíc byla tím líbivější, kdyby je někdo jaksi čistě provedl daleko od nás, aniž bychom to viděli a doopravdy věděli, abychom byli bez přímé zodpovědnosti a černého svědomí. Potom je vždycky snadné udiveně se rozhlížet. Tohle se opravdu dělo? Nepředstavitelné! Souhlasíme s potrestáním viníků, jenom už uznejte, že my jsme jiní, nevinní, čistí, obyčejní…
Hlavu vzhůru, lidi, podívejte se výš! Jestli má tato doba znamenat duchovní růst lidstva, je její součástí přenést se přes vlastní pohodlnost a přemýšlet i o tom, co se mi nelíbí. Je to práce, která je nejtěžší ze všech, cesta k proměně sebe sama, hledání toho, co všechno můžu znamenat. Podobné diskuze o úsporách státní kasy vlastně také nejsou k zahození. Ukazují, jak hezky „logikou“ a „nespornými důkazy vědy“ naleštěná a přímočará je skluzavka do pekel. Já radši jinou, i když ji mám plnou kamínků. Ale řeknu vám, když už občas klopýtnu nebo padnu a kouknu na ně zblízka, i moc hezké křemínky se na té štrapáci najdou 🙂
Učme se být lidmi, jakými nás už kdysi chtěli snílkové mít.
