Pokud ke mně v poslední době proniklo něco zvenčí, bylo toho hodně na způsob pocitu, jako kdybych byla pod dekou nebo padala kamsi do temné díry. Nemusí být nutně nebezpečná a ubližující, ale je to neznámo, temnotou a ke mně promlouvají tisíciletími upevňovaná varování našich předků. A tohle mne probralo.
Co to je, ta nostalgie-ostalgie, co to je, ta vzrůstající útočnost a neschopnost vnímat řečené, napsané, opakované, jít si pouze za několika slovy, která fungují jako dráždidlo na býka? Copak čteme jen některá slova a nechápeme další souvislosti? Proč víc a víc zalévají i ty debaty na netu útoky a nenávistné projevy, které nezkrouhlo ani odstraňování anonymity?
Napadalo mne to po kouscích, třeba při procházení Prahou, zasypávanou sněhem. Na konci ledna propukalo mezi chodci čiročiré zděšení nad chumelenicí, již týden dopředu ohlašovanou. Bylo to ještě horší, než ve slavné Ladově zimě. Copak počasí, ale kolik vášní a sporů vyvolalo teď například výročí 25. února! Nebylo to pár profláklých křiklounů, nebyli to známí sympatizanti, znělo to odevšad, připomínalo spíš sténání nad nehojícím se vředem.
A je to tak. Pokud se podívám do té černočerné díry až dolů, vidím na samém dně základní lidské potřeby, u kterých potřebujeme mít víru a jistotu, že budou uspokojeny. Potřebujeme všichni tam dole, hluboko uvnitř vědět, že zítra bude co jíst, bude teplo a střecha nad hlavou. Že když nás něco zabolí, nezruinuje nás dlouhé léčení, nepřijdeme o zdroj obživy. Že to, co si nahospodaříme, vyděláme, vyrobíme a zařídíme, nezmizí najednou jako mávnutím kouzelného proutku. Třeba jen proto, že mocný pan exekutor sáhne po naspořených penězích na důchod, s nimiž my, vlastníci, nesmíme nijak hospodařit. Pouze se modlit, aby byly, až je budeme potřebovat.
Což o to, tyhle ztráty jsou pro většinu lidí ještě dost daleko, ale co ty výtrysky jedovatostí, které nás tráví každý den? Máme jistotu, že se najíme toho, co chceme? Nevíme, co jíme, prý jsou ty naše peníze dobré jen pro nákup toho, co by jinde za stejnou cenu do huby nevzali. I to máslo v supermarketech dělí hranice. Naše pění, německé se jenom rozteče. Konina v jídle mně osobně nevadí, na závadu je jenom obelhávání zákazníků a šetření. Média z toho dělají hrůzyplnou závadnost.
Ach ano, média. Všemocná a oblbující, hýbou názory davu podle toho, jak se komu zlíbí. Heslem je spotřeba a špatné zprávy, takzvané senzace. Dokonce i letmé snahy podívat se občas něčemu z reality na zoubek potřebují mít nádech senzace, tedy základní předpoklady čtenosti a zvýšení sledovanosti nebo prodeje.
Pod těmi zprávami kvasí dál, co není vyřčeno, co pod denodenními zprávičkami pluje a liší se zcela od onoho hlazeného povrchu, který tu lakují, tu zdobí fleky senzací. Žijeme v nejistotě, která může kdekoliv rozevřít chřtán. Temnota v něm je prázdnější víc a víc a my to tušíme. Kdepak je nějaká pomocná paže, která by odněkud ze tmy máchla a zachytila padajícího za zápěstí jako ve filmu? Kdepak je kdosi dobrotivý, kdo by otevřel dveře a pozval strádajícího do tepla svého útočiště? Kde jsou ti, co by se o sousto a plášť rozdělili?
Nezmizeli v pohádkách, jen se ohýbají a hrbí jako všichni ostatní. Roste sobecký zájem o přežití všech silnějších, mocnějších, dravějších, co urvou všechno, i kdyby to měli zničit. Musíš být silný nebo tě zdupou, je heslem dnů. Hlavním heslem, posilněným „bez ohledu na všechny, naprosto všechny okolo“.
Dávná tisíciletá síť rodinných pout se během posledních padesáti let tak rozdrobila a potrhala, že už ani po prarodičích nemůžete čekat samozřejmou pomoc vnoučatům. A naopak, děti stojí s nataženou rukou před generací „sendvičových“ lidí, na nichž spočívá pomoc starým a podpora mladým, obojích samostatného života neschopných. Stačí tak málo a letíme dolů!
Co třeba? Vypnout proud. Jak reálně, tak obrazně. U proudu elektrického po týdnu začne katastrofa, to už se probírá všude možně. U proudů obrazných to potrvá o něco déle. Už tu přece téměř není, co ukrást. Z kradeného se nic nevrací zpátky, jako kdyby se zpronevěřené a přesouvané miliardy vypařily a vůbec neexistovaly. Přitom by škody, napáchané u jednotlivých kauz daly potřebným lidem život. Doslova.
Stačí postavit milónovou nebo miliardovou škodu proti zastavení dovozu léků, proti pozastaveným operacím – ony i nové klouby vrátí člověka do práce nebo aspoň do života, který se obejde bez dalších berlí a služeb. Takže připočtěme i levné náhrady, co se budou muset časem vyměnit. Každému podvodníkovi bych nechala zakusit bolestivou rehabilitaci (i když nejsilnější bolesti mučí jen část lidí), při níž i tvrdí chlapi slzí. Kvůli mrhání včera a dnes to vzniklo, stejně jako jiné změny a „šetřící“ blbosti nebo spíš ještě ždímající a poškozující programy, včetně Drábkovin.
A nemyslete si, drazí přátelé, že jen tak uniknete, když vám to už všechno může být fuk, neboť zavřete oči a sbohem. Taky vás doženou úspory. Od prvního ledna vaši smrt rychlá záchranka nekonstatuje. Je to poněkud logické, ale hlavně pro velkoměsta, tam jsou další doktoři. Venku však celé oblasti zaštiťuje – kdopak?
Pokud to nevíte, po smrti musíte ležet tam, kde jste padli nebo zesnuli ve spánku, dokud vás neohledá lékař. Třeba ráno váš obvoďák. Nebo pohotovostní, když mu vybyde chvilka. Slouží u vás vůbec někdo pohotovost? Máte v okolí stanoveného koronera? Vím o oblasti, kde nikoliv a pohotovost je až v okresním městě, v nemocnici. Odtamtud nikdo neodjede – a s mrtvým nemůžete hýbat, aby lékař mohl říct tu spásnou větu o přirozeném úmrtí. Takže ani omýt, snad jen vytáhnout polštář zpod hlavy. Nenarovnávat! A čekat. Deset hodin třeba.
Základní jistoty, to je balík všeho, co každému mizí někde v dáli. Zajištěný je snadno bez náhrady okraden, chudý ožebračen. Roste vztek, živený bezmocí. Kdo se snaží stát na vlastních, nejlíp cítí každou pijavici, skrytou za systémem. Což mi připomíná, že taková pijavice může být užitečná. Aby jich nemuselo být moc, uřezávaly se jim konečky. Když už umějí skvěle ssát krev, cucají totiž pořád a ona jimi krev jen protéká. Tudíž jich stačí jen pár, co se vyznají. Když se ta odsátá krev (peníze a něco, co umějí dostat nám téměř neviditelným, způsobem) může zpracovat, byl by takový chov užitečný. V praxi tedy například nikoliv právníci, cucající tisíce a statisíce v exekucích pro společnosti se sídlem za hranicemi (a bez daní do Česka), nýbrž soudci a právníci, kteří pro nás vytáhnou takřka ztracené zdroje, prošustrované i přítelíčky na postech, zpět. Analogie se jistě najdou v mnoha oborech života. Je přímo na nás místo ostalgie žádat nápravy.
Budoucnost se dnes rýsuje dost jasně. I ti nejfajnovější, snaživí a poctiví pracanti a zajišťovači obecného blaha budou necháni napospas nenadálým malérům a nemocím. Poté se pomalu rozloží ve svých teplých bytech a oči jim shnijou dřív, než je někdo bude smět zatlačit.
