Kdo si počká, ten se dočká. Nedávné zprávy o výrocích současného papeže mi připomněly můj sedm let starý článek na Koštěti. Reagoval v roce 2010 na skutečnost, jak mizerně se církev vypořádává (nebo spíše mlčí) s pedofilním řáděním kněží. Dovolím si z něj citovat, protože bych se dnes hodně opakovala. Mnohé mé názory jsou stálé:
„Mám kamarádku katoličku, která to dění skepticky glosuje: Pravda náleží Bohu, církev musí přežít. Překryje malér ornátem – a Bůh si už přebere, jak co potřebuje. Církev je přece tisíciletá, církev je věčná… Na pravdě před lidmi církvi naprosto nezáleží.
Ovšem, vycházelo jim to celá staletí, jenže co dnes?! Současné odhalování jednoho pedofilního skandálu za druhým se odehrává ve společnosti, která právě násilí na dětech odmítá tolerovat komukoliv. Co tedy znamená série zatajovaných zločinů z hlediska práva na existenci a smysl církve samé? Přichází snad dokonce čas, předpovězený Nostradamem, kdy církev povede ďábel?
Zrovna to poslední si nemyslím, ale setkala jsem se i s takovou úvahou. Byli tu už jiní šikulové, než Ratzinger. V objevování důkazů ďábelskosti papeže zatím nepovažuji nic za tak pádného (proti předchozím frajerům), co by mne přesvědčilo. Co však pokládám za mnohem závažnější, je rozsah zločinů a samozřejmost, s níž se páchaly.
Připomeňme si, že ne jednotliví a izolovaní kněží, ale celé skupiny mnichů a kněží, včetně jeptišek, se provinily vůči dětem. Co se týče jeptišek, ty mívají ještě jiné vroubečky, taktéž zakrývané, a to například týrání irských „padlých“ mladých žen a zašantročení jejich děcek, které už bylo i filmově zpracováno.
Dohromady se tedy lidé, kteří měli a mají ve svém životním poslání plnit ideály léčitele, soucitného ke všem druhům neštěstí, milujícího v dětech čisté bytosti a naději světa, nejhůře provinili právě proti němu. A skrze to i vůči svému Bohu. Vlastně i proti Bohu Starého zákona, protože Sodoma a Gomora byly pro hříšnost zničeny. Provinili se mnohonásobně proti kdejakému místu Bible, pojetí Boha a vlastní víry. S plným vědomím páchaného, s drzou snahou skrýt se za respektovaný symbol, za řádové roucho a kněžskou sutanu.
Je to sprostota, vážení, naprostá a neomluvitelná. Výsměch světu i všem nejsvětějším ideálům, jaké si lze představit. Lituji věřící, které tím ranili a kteří si nedokážou srovnat takovou hrůzu a hnus s institucí, která pro ně byla nedotknutelnou autoritou. Lituji těch několik málo kněží, kteří věřili, že slouží vedle úžasných a ctihodných jedinců.
Vidím tu tragické, ale očekávatelné selhání celé církve jako instituce, která nedokázala odhadnout, že skryté hnisání zabije celý organismus. Nabízí se představa, že velkolepost výzdoby kostelů a pečlivé detaily obřadů, které měly odjakživa ohromovat věřící, se dnes definitivně mění na barevný staniol, pečlivě zakrývající nějaké jedovaté a zamořující, mutované svinstvo.
Augiášův chlév, čekající na Herkula, to mi vytanulo. Ovšem i s otázkou, zda pouhé vyčištění stačí. Co plísně a močůvka ve zdech? Co hniloba v trámech? Pukliny a stíny starých vin? Pomohlo by slunce nebo dokonce „očišťující“ oheň, který církev tak vehementně používala na civilní homosexuály a další vhodné cíle?
Někdy narazím na úvahy a debaty o přínosu církve světu, přinejmenším aspoň coby donátorce umění. Mluví se hodně o duchovním povznesení národů, morálním kreditu a tak dále. Asi nyní vzplanou tím silněji, že několika jasně přesvědčeným obdivovatelům kardinálové s papežem dupou po chrastítkách, případně někteří spravedlivci upozorní, že ne vždy a všechno bylo špatné.
Přesto a právě proto bychom všichni měli žádat světlo. Ne zničující oheň, který by nás navždycky ponechal mezi hromadou otázek. Světlo objasňování, důkazů, vyšetřování a poznání. Výmluv už bylo dost. Nikdo na vyšších postech, pokud mlčel a mlžil, není z obliga. Naopak, je ještě horším zločincem před tváří světa, o jeho Bohu nemluvě.“
Papež se nyní vyjádřil ke knize oběti kněžského zneužívání. Jen málo lidí si dovede představit celou míru utrpení, které tyto dětské oběti zažívaly ze všech stran a dlouhá léta potom. Můj trpký článek tím novým přístupem smysl neztrácí. Snad proto, že poukazuje pouze na jednu z mnoha ran, o jakých se dnes denně dozvídáme. Není jisté, jak dlouho a zda vůbec bude právě zmíněná, stále nezhojená rána nějak léčena. Spíš zmínky o ní zapadnou a opět se budou vynořovat, když nás přestanou pálit bolesti jiné.
Považuji za nutné sbírat odvahu a znovu a znovu žádat odhalování všech skutečností, včetně takzvaně dávno vyšumělých. Jakýchkoliv mizerií, které si lidé působí navzájem, ať vypadají nezajímavě, nezáživně nebo se nehodí je připomínat ve slušné společnosti.
Proč se tím trápit? Proč je nutné se stydět za to, že se tohle dělo, že snad člověk radši nevěděl? Že s ostatními také mlčel, také znechuceně odmítal slyšet, vidět a vědět? Protože je to jako hnis. Pokud se rána neotevře, neprozkoumá, může otrávit a zničit celé tělo. Společnost, která zavírá oči nad svými ranami a šrámy, si lže do kapsy. Většina takových uzavřených boláků se pouze předržet nebo rozchodit nedá.
