Musím se přiznat, že na mne v první řadě zapůsobilo slovíčko „poslání“. Pěstounství se totiž nemá dělat pro peníze, ale jako poslání, víte? Ano, poslání, ten úžasný, vznešený pojem, který dosavadním pěstounům ani nedal šanci na uznaná odpracovaná léta. Ti, co už dosáhli důchodu, mají nesmírně „vysokou“ penzi, zajisté obohacenou právě tím pocitem, že plnili špičkově eticky hodnotné poslání. Můžou ho dneska přikusovat k chlebu nebo jím třeba platit elektriku.
Miluju tohle vznosné slovo „poslání“. Určitě popisuje stav, který nadnášel mého milovaného učitele ze základky. Přesluhoval, jak to jenom šlo, byl ničený žáčky mizeráčky (rozdrážditelný pedagog je přece výzva) a nakonec zmateně bloudil městem, nepoznával ani vlastní rodinu… Zajisté onen stav uspokojení z výjimečného zaměstnání léta nadlehčoval ty tisíce mých kolegyň, které si zničily záda a klouby taháním pacientů, protože profese sestřičky přece není práce, nýbrž poslání. Pacient není břemeno a máme přece předpis na to, že se má nadzvedávat v několika osobách. Pak že nejsou sestřičky kouzelnice. Jakpak to dělaly holky, když sloužila jedna jediná na celém oddělení, pokud možno těhotná? (Já to vím a prozradím: zavolala si na pomoc druhou těhuli z protější interny. Hlavní byla ráda, že že jí ty odpolední berou a moc je za to chválila.)
Poslání, abyste věděli, je také to, co vykonávají další tisíce pracovníků v sociálních službách. Veliká část z nich byly původně kvalifikované ošetřovatelky, které v roce 2007 automaticky padly do kategorie „pracovník v soc. službách“ – a klesly platově. Na tuto práci totiž stačí tříměsíční kurz a mnoho dalších školení během roku. Snad tedy přišly o stovky a tisíce, ale protože cítí, že vykonávají POSLÁNÍ, samozřejmě zůstaly (čti správně: jiná práce není).
Poslání, toť slovíčko, které mi už léta zkrátka silně smrdí společenským vydíráním. Kdo hledá práci, toho varuju: jak uslyšíte o „poslání“, utíkejte. Nebo budete ždímáni, dušeni a škrceni jen proto, aby ti, co ono „poslání“ sami nevykonávají, nýbrž pouze určují jeho idylickou náplň, mohli někde vymýšlet nároky, které na vás budou klást. Samozřejmě s úsporami na vašem platu, s omezením počtu kolegů ve službě, protože ten pocit uspokojení z vysoce užitečné a společensky prospěšné práce, ten vás přece uživí jako vílu květinová vůně. Hm, víly nejsou, ale vám ta vůně zajisté stačit bude… A síly dodá, jéje!
Kdo má místo zaměstnání POSLÁNÍ, musí být, samozřejmě, morálně na výši, plnit kdejaké etické zásady, což v souvislosti s okolním světem a hlavně vyššími hlavami státu nezadržitelně směřuje k pocitu, že jste sice za blbce, ale musíte držet hubu a táhnout tu káru. Protože jste u lidí, co tu dřinu, úkony a výkony potřebují a jaksi neexistuje zamknout barák a zahodit klíč. I když, samozřejmě, si na vás kdekdo otevře hubu a nikdy nebude spokojený, protože si vaše povinnosti představuje tak, že leccos uděláte za něj. Nevěříte? Kolikrát jste třeba slyšeli, že někomu škola špatně vychovala dítě?! Schválně, jestlipak si vzpomenete na jediné povolání, které je POSLÁNÍM a zároveň není stále okopávané, šizené a v reálu zlehčované?
Počítejme: učitelé, policisté, zdravotnický personál, personál v přímé péči v sociálních službách, vychovatelé, samozřejmě hasiči a záchranáři. Hodí se pro ně také další pobídka, kterou z několika svých postů pamatuji: improvizujte, improvizujte, musíte si umět poradit, to či ono není, nejsou peníze.
Tak už i profi pěstouni dostali „od nejvyššího“ za uši, vlastně do vínku, že mají radši plnit poslání, než koukat na peníze. Pitomá, obecně líbivá myšlenka, zahrnující také to, že se výkon takové činnosti vlastně nedá pořádně a spravedlivě finančně ohodnotit. Proto radši zůstaňte na hraně nebo ještě líp, chudobní. Chudoba cti netratí a v pohádkách přece zlatí srdce hrdinů. Navíc erár ušetří. Vlastně pšššt, to se nezdůrazňuje. To si jen Moudrý stařec z Hradu jistí politickou budoucnost a hraje na vaše city. Protože je patřičně vzdálen životu, nikoliv však mocenským vlivům, rozhodil mezi lid pitomý a prostý perly svého úsudku. Zajímaly mne jeho argumenty, ale asi jsem měla být připravenější.
Stejně si nakonec neodpustím vzpomínku na nejdrsnější otroctví, vzešlé z papalášského pojetí o „poslání“ a krásném povolání, o kterém vím. Na začátku 80.let měly sestry na chirurgii na Karlově náměstí v Praze tolik přesčasů, že když přesáhly stovku hodin, jednička se škrtla. Nebylo, jak jim to zaplatit. Nebylo, jak jim to nechat vybrat ve volnu. Právě na to konto Fakultní nemocnice zvítězila při oceňování organizací SSM nad letitou vyznamenávanou Pražskou obnovou. Stavaři kapitulovali, protože oni by si tu jedničku tedy škrtnout nenechali. Oficiálně to bylo zdůvodněno trochu jinak, tohle se zveřejnit v tisku nemohlo. Takže sestřičky vzorně plnily své – POSLÁNÍ.
Jak vám to slovo chutná teď? Toužíte již být mezi těmi, co slastně dřou s pocitem záslužné činnosti? Hm. Byli jste u psychiatra? Já totiž znám jen lidi, kteří mají čas od času fajn pocit, že se něco povedlo a svět je i jejich zásluhou pro někoho příjemnější. Jenže ouha, zároveň potřebují platit složenky naprosto stejně, jako my ostatní.
